Kde pořád brát témata pro texty? V black metalu už toho bylo opěvováno hodně, vedle různých temných záležitostí se občas nějaká kapela najde v jiných světech, ale že bych si jen tak vzpomněl na partu, která se vydá na oceány převlečená za klon rybářů a vodníků, to ne. Ty rybáře a vodníky berte prosím s rezervou, ale při pohledu na fotku kapely jsem si tohle nekorektní přirovnání nedokázal odpustit, tak nechť se na mne kapela a její příznivci nezlobí… Samozřejmě jde o námořníky, respektive i jednu námořnici, a jejich vizáž souvisí s náplní textů a vůbec vším, co HOULE, úplně nové jméno na početné francouzské černěkovové scéně, přináší.
Kapela existuje od roku 2021 a bezejmenný čtyřskladbový materiál je její prvotinou. A jak to u kapel ze země galského kohouta bývá, nepouští do světa nějaké nedodělky nebo amatérsky znějící alba. HOULE tato slova potvrzují od prvního tónu, který následuje po zvucích moře a asi racků (nebo jiného mořského ptactva). „Le continent“ se sice rozjíždí opatrně, napřed pomalu, pak ve středně rychlém tempu, ale samozřejmě dojde i na kvapík. Pořád to ale není ryzí vyhlazovačka, kapela sází spíše na melodie a zase se vrací k pomalejší muzice, která působí svěže a „poslouchatelně“, není překombinovaná ani přetechnizovaná, prostě plyne a plyne. Zpěvačka srozumitelně řve a nutno uznat, že zní přesvědčivě – a mně se její způsob ohýbání hlasivek líbí. Líbí se mi i melodická ústřední pasáž plná kytarových vyhrávek, pod nimiž předpisově probublává baskytara; skladba i přes osmiminutový hrací čas nenudí.
I druhou položku otevírají zvuky vln; tentokrát to není taková idyla s ptáčky, ale bouřlivý příboj a k němu kostelní zvony, což by mohlo předznamenat divější muziku, což se taky zpočátku děje, ale i v „Au loin la tempête“ dojde na atmosférickou post-rockovou vybrnkávanou pasáž. Po ní se opět přidává pod parní kotel, protože přichází bouře, jak by se dal volně přeložit název písně. Dramatický úsek s frenetickým řevem a běsnými kytarami mi zase přijde povedený a obecně mi ono střídání klidu před bouří, bouře a klidu po bouři nepřekáží a udrží myslím posluchače ve střehu.
Do třetice už to zpočátku není jen o vodě, i když i „La dernière traversée“ uvozuje šplouchání vody, ale zároveň s ním hrají nástroje, které postupně nabírají grády a skladba o poslední cestě působí dramatičtěji než předchozí. Zpěvačka často mění výraz, posunuje se od řevu přes bědování a recitaci k čistému zpěvu a muzika je podobně rozevlátá, místy už se dá použít i slovo avantgardní, ale nikoliv na úkor poslouchatelnosti. A tklivá melodie doprovázená dalším šploucháním vody a vrzáním stěžňů asi doprovází nebohého lodníka na onen svět.
Poslední kousek zdobí pěkně zabarvené kytarové tóny a skvěle slyšitelná basa, a když jsem u její čitelnosti, musím, kromě basáka, který si hezky vyhrává, pochválit mix, protože basu je možné vnímat neustále, není utopená pod nánosem bicích a kytar. Co mě ale místy zlobí, jsou činely, které zní protivně, a za to už zvukaře chválit nemůžu.
Nicméně na debut slušná práce, což platí i na obal, ale to je u LADLO pravidlo, ti většinou ošklivé věci do světa nepouští. Tady je vše podřízeno oceánům, takže velké vlny a skalisko na obalu jsou logickou volbou, stejně jako logo, s kterým jakoby si pohrávala právě ona na obalu znázorněná bouře…
Seznam skladeb:
- Le continent
- Au loin la tempête
- La dernière traversée
- Sous l'astre noir
Čas: 28:55
Sestava:
- Crabe – guitare lead
- Græy Gaast – basse
- Zéphyr – guitare rythmique
- Adsagsona – chant
- Vikser – batterie
