Kubina:
Sobotní program Thrash Nightmare začínal už ve čtyři. Odstartovali ho polští Slezané BLACK HOSTS, kteří příjemně překvapili. Na rozdíl od páteční otevírací bandy měli skutečně skvělý a dynamický zvuk. Bicí hudbu hnaly do vysokých otáček. Kompozice kytarových partů byla návyková, takže setík utekl jedna báseň. Výrazný zpěvák měl volné ruce. Mohl se soustředit čistě na svůj hlas. Ono, když sekerník vytáhl z rukávu sólo a do toho frontman vydával z krku vysoké tóny, mohlo to připomínat starší tvorbu DESTRUCTION. Thrash jak řemen.
Další umělci dorazili až z Francie. HEXECUTOR dokážou, díky svému inteligentnímu přístupu k psaní písní, uspokojit náročnější ucho. Ač barbarské písně, tak protkané hromadou melodických linek, jež si omotávají kolem prstu největší analfabety. Při lombardovských útocích pociťuji nuance norské thrashmetalové školy. Tu v současnosti reprezentuje hlavně NEKROMANTHEON. Naopak při pomalejších blackovějších pochodech si kapela hraje více s atmosférou. Snad bych řekl, že se chvíli rozezněl hevík ve stylu MERCYFUL FATE. Hudební spektrum široké, a tak si píši poznámku „sledovat“.
Za posledních deset let jsem nikoho neviděl na koncertě tolikrát. Domácí LAHAR připravili speciální set, v němž mimo jiné představili svou novinku „Stínání hlav“ a výsledek? Circle pit, já mám zas chvílemi mražení… Jinak řečeno, to co v minulosti fungovalo, je použito do nového materiálu, že si člověk říkal: „Korkovina.“ Kromě jasného rukopisu beru jako plus čitelné Růžovy zpěvy. Zkrátka skupina udělala krok vpřed. Svou hudbu učesala a lépe naaranžovala. Nad hlavami fanoušků se také svezli nejmladší členové kytaristovy rodiny.
DIABOLIC NIGHT měli problém už při zvukovce s jedním z odposlechů, pak jim mikrofony pískaly až běda. Bohužel kytary zůstaly skoro úplně utopené, takže to chvílemi vypadalo jako bubenické číslo. Škoda, protože tvorba mladých Němců vyžaduje čitelné kytary. Těžko říci, jestli nebylo náhodou zvoleno špatné zkreslení. Frontman měl většinu doby téměř němý nástroj. Přes zvukovou nepřízeň nechávají speedmetalisté v Písku všechno. Energie z nich stříkala. Fanoušci řádili. Set si užívám, ale protože mám album „Beyond Realm“ naučené.
Show italské smečky BARBARIAN spousta lidí využila k odpočinku. Takže přišli o intro „Rekviem“ od Guessepe Verdiho. Dlouho trvalo, než se sál znova zaplnil. Hodně pravěká záležitost. Trochu nápaditěji podobnou hudbu mrskají například MIDNIGHT nebo HELLRIPPER, ale nakonec si trio mojí pozornost udrželo celý set. Basa byla nejhlasitější z obou hracích dnů.
Na BUNKER 66 jsem se moc těšil, protože jejich tvorba nabízí zajímavě namíchaný mix old school metalu. Obrovská variabilita může posluchače přesvědčit, že poslouchá opravdu něco výjimečného. Technické thrashmetalové pasáže s kudrlinami na konci se transformují v omáčku nejstarších black/spedových odrhovaček. Do zahuhlaných zaříkávadel basového čaroděje se sborově (skoro punkově) vykřikuje. Když dojde na čistě zazpívaný refrén a kytarové sólo, nabíjí divadlo nálož britského heavy metalu. Tyhle špagety mají kouzelnou moc.
Od prvního momentu písně „Black Evil“ bylo jasné, že festival zavře pekelná řež. NIFELHEIM si za tři dekády existence udělali obrovské jméno – a nehodlali o něj přijít. Zlá dvojčata Hellbutcher (zpěv) a Tyrant (basa) vedou orchestr letící obrovskou rychlostí. Pro živé vystupování má jinak pětihlavá švédská nestvůra dalšího člena navíc. Neustále ofenzivnímu bubeníkovi pomáhá dotvářet decentně atmosféru další paličkář, který ze svých válečných bubnů loudí zvuky připomínající hřmění hromu. Jiskřící struny a ostré zpěvy zapalovaly černý sžírající oheň starých VENOM a SLAYER extrémněji, než kdokoliv před nimi. Zazněla moje srdcovka „Bestial Avenger“ , což se rovná velkému uspokojení. Kompozičně i na vokálech výborně vygradovaná záležitost. Jen mně uniklo, proč jeden z kytaristů utekl ze scény, ale ukončilo to tento nezapomenutelný set.
Thrash Nightmare festival je dnes česká legenda, která se metalovému fanatikovi vyplatí navštěvovat. Nikde jinde v českých končinách nedostane tolik kvality a neoposlouchaných kapel v mantinelech old school metalu. Za rok na jubilejním desátém ročníku. Zdar!
Johan:
Sobotní program čítal sedm kapel, z nichž jsme dvě dopředu vzdali a příjezd naplánovali na pivko před LAHAR. (úsměv) Stihli jsme ještě závěr setu francouzské eskadry HEXECUTOR, která působila suverénním dojmem, muzika zněla barevně, až mě zamrzelo, že jsem nestihl delší úsek. Snad příště.
Na LAHAR už jsme samozřejmě stáli v pozoru a čekali na set složený primárně z nových skladeb z alba „Stínání hlav“, které vyšlo o den dřív na dvou verzích vinylů (die hard verze je pecka!) a kazetách. A LAHAR pořád umí složit, nahrát a zahrát skvělé songy, které fungují i na šestý pokus (šestá nahrávka, která mě hodně baví). Z novinky zazněla cca polovina songů, včetně toho, který je poctou akce, na které jsme se právě nacházeli – a „Thrash Nightmare“ má přesně takový text, který bychom mohli použít místo reportu a krásně bychom popsali atmosféru, která během obou dnů panovala. LAHAR navíc měli parádní čitelný zvuk; když jsme si vzpomněli na loňské zvukové trápení, bylo jasné, že angažování mazáka Mázy bylo krokem správným směrem. Došlo i na pár starších kousků typu „Oheň“, závěr obstaralo „Řecko“. LAHAR pro mě set dne, pro zahraniční fans asi ne, protože jich na českou kapelu nedorazilo tolik, jako na jejich spoluobčany. A dobře jim tak, těm co radši korzovali v předsálí, protože kromě parádní jízdy přišli i o trojskokanky – Korkovy dcery si totiž skočily z pódia.
Na Němce DIABOLIC NIGHT už zase bylo plno, ale mě tahle kapela nebavila. Jestliže zvuk LAHAR byl parádní, tak o zvuku DIABOLIC NIGHT se to říci nedalo a myslím, že to nebylo zvukařem, ale podobně jako v pátek u NUCTEMERON to nejspíš bylo tím, že to tak kapela chce, případně to neumí dobře nazvučit a možná i zahrát. Takže po čtyřech pěti kusech dávám zpátečku, protože mě tahle black/speedová divočina nebaví.
BARBARIAN a návrat na level, který je mi blízký, nikoliv opět fanouškům – BARBARIAN holt nejsou Němci, tak jdeme na pivo a cigáro, naštěstí zatím ven (vysvětlím později). Italové ale předchozí Němce zastínili úplně ve všem, ve stavbě skladeb i v jejich přehrání – mě upoutal hlavně bubeník, který si užíval každou ránu, ale bavilo mě to sakumprásk. Ono to bylo i tím, že i z desek zní typický svižný chytlavý black/thrash/speed metal s punkovými rytmy, prostě žádné velké vymýšlení, ale přímočaře, jednoduše, funkčně. Na živo to byla příjemná třičtvrtěhodinka, pro mě spolu s LAHAR to nejlepší ze sobotního programu.
Ale ani BUNKER 66 příliš nezaostávali. Hudebně byli asi o něco tvrdší, k dobrému dojmu znovu přispíval kvalitní sound a punc originality zajišťovala zvláštní barva vokálů všech protagonistů – kromě basáka se často zapojoval i bubeník, sporadicky pak i kytarista. A zatímco z alb zní vokály různorodého ražení, špinavé i čisté, na koncertu basák používal zvláštní formu jakési deklamace – ne pořád, ale poměrně často. Působilo to originálně a i díky tomu si každý vystoupení italské partičky vybaví i po delší době.
Největší hvězdy festu přiletěly ze Švédska, přijely z Brna a překvapivě z Prahy. NIFELHEIM jsou synonymem věrnosti starým časům, dvojčata Per a Erik se od roku 1990 drží zuby nehty prohnilého špinavého metalového řemesla, ve kterém se kontury blacku a thrashe stírají. Kolem nich se muzikanti různě střídají, už pár let to s nimi táhne Blackosh, v Písku se představili s novým bubeníkem a taky s kytaristou, který asi holdoval alkoholu víc, než bylo zdrávo. Navíc si na okraji pódia postavil Silenthell tympány, což asi byla speciální hostovačka pouze pro píseckou štaci. Koncert připomínal apokalyptickou jízdu, v níž hráli hlavní role oba bratři, jejichž vizáž působila komicky, ale v jejich případě šlo o onu věrnost a oddanost metalu až za hrob, takže úsměv ano, výsměch rozhodně nebyl na místě. Oba se na pódiu chovali jako utržení ze řetězu a nakazili i Blackoshe, zato druhý kytarista působil poněkud zvláštně, v jednu chvíli si dokonce sundal kytaru a hodlal se z pódia vytratit. Poprvé mu to kolegové ještě rozmluvili… NIFELHEIM odehráli přesně takový koncert, jaký fanoušci chtěli vidět, a bylo úplně jedno, jestli se hrál song z dema, které kluci nahráli v sedmnácti, nebo něco novějšího, když to zní všechno zhruba stejně. (úsměv) Mě ve finále víc bavily italské party, ale když jsem srovnal sobotního headlinera s pátečním, vyhráli to NIFELHEIM díky enormnímu nasazení na celé čáře. Jen samotný závěr působil poněkud zvláštně, kapela skončila dřív, než asi bylo v plánu a na skandování o přídavek nemohla zareagovat, protože kytarista jednoduše odpadl. Zpěvák jej nazval tuším bastardem.
Report z pátku jsem končil nějakými povzdechy, tak aby byla tradice dodržena… (úsměv) Kretény, kteří hází kelímky s pivem mezi lidi, jsem zmiňoval, přidám tedy kretény tuplované, za které považuju ty, kteří si v sále zapálili cigára. Jejich bezohlednost mě srala, ale co s úplně vylitým blbem s knírkem, který ani neví, kde zrovna je.
Fotky: Skalík
Fotky LAHAR: Honza M.
Berryho videoreport z obou dnů
