Předchozí povídání o tehdy novém albu NEUROTIC MACHINERY jsem začínal následujícími slovy: „NEUROTIC MACHINERY jsou jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. Tak by se dal obměnit slavný filmový citát v případě západočeských neposedů.“ Tehdy mě k onomu tvrzení vedla změna výrazu kapely mezi dvěma alby, která se výrazně lišila – a onen nový výraz mi přišel vcelku nečekaný a překvapivý. Další velký třesk se ale s novinkou „A Loathsome Aberration“ nekoná, zdá se, že NEUROTICKÁ MAŠINKA se s „Nocturnal Misery“ našla, nebo možná lépe řečeno usadila v prostoru, který jí sedí.
Tím prostorem je technický & progresivní death metal, což znamená neustrnutí v jedné šabloně a důraz na variabilitu ve všech směrech – nejen hudebním, ale i vokálním. O zpěv se starají dva řvouni, přičemž jeden převážně používá nízko položený growl, druhý spíše křik, i když čert ví, jak přesně si pánové party ve studiu dělili. Rozhřešení padne na koncertech, kde navíc přednost dvou frontmanů nabere na významu i po vizuální stránce.
Proti předchůdci jakoby hudba nabrala atmosféričtější ráz. Ono to nevyplyne na první ani třetí poslech, ten pocit se objevuje postupně. A taky pocit, že i prog/deathmetalové, nebo techdeathové, chcete-li, album, se dá udělat tak, že nejde o předvádění nekonečné řady fines, v nichž se často ztrácí písničkovost. NEUROTIC MACHINERY dokázali do každé písně vměstnat jak ony technické a na hráčskou zdatnost náročné party, tak motivy, které jsou zapamatovatelné, takže se po nějakých těch seznamovacích posleších vcelku rychle posluchač zorientuje a zapamatuje si, že v první energické a ostré položce zazní melodická pasáž, která v hlavě nenásilně uvízne, že i přes určitou hitovost a chytlavost nesklouzává k vlezlosti, ostatně okolí oné melodie je tvrdé až až. Ale není to jen o oné z mého pohledu ústřední lince, těch zpestření je mnohem více, dokonce i mnou obecně odmítaný fade out mi tady přijde funkční.
Intenzita je slovo, které mě napadá u druhé „Insanity“, která se pocitově nese na podobné vlně jako první skladba, jen se objevuje i post- výrazivo a taky kontrasty mezi obecně hodně surovými a zatěžkanými kytarami a naopak tóny ryzími a vzletnými. Ku prospěchu věci je i optimální stopáž písní, většina hraje kolem čtyř minut, což je u potemnělostí, jako je „Particles“ přesně tak akorát, a když už se zdá, že je toho tlaku moc, objeví se… saxofon. V pravou chvíli, ale nikoliv jako odlehčující nástroj, nýbrž zpestřující, jinak obdobně zlý jako kytary a hlasy – v třetí skladbě jsou vokály hororově temné a nahrávka se posunuje do bezútěšnosti.
Z té se hrabe ven pomalu, úvod „Self Suppressed“ s mužským šepotem ještě nenaznačuje, kam se song překlopí, mohl by klidně opět neklidně tepat a drtit, ale on nabírá úplně jiný směr. Alespoň v partech, které patří ženskému zpěvu; hostující Johanka disponuje velmi pěkným hlasem, který skladbu i album příjemně osvěžuje. Některé části skladby jsou ale podobně temné jako předchozí část alba, což se týká i mužských vokálů, které se nesnaží přizpůsobit jemnějšímu zpěvaččinu projevu.
I v druhé polovině alba NEUROTIC MACHINERY neustávají v nastoleném trendu, míchají death metal s melodeathem, deathcorem i progresivnem, přičemž ony kroky bokem z řezničiny jsou začleněny s fortelem, tudíž vítány. Nechybí ani nějaké to neurotično, což vnímám hlavně v „Blame“, jež působí znervózňujícím dojmem, který bortí až přehlednější závěr. Ten úplný patří posluchačsky vstřícnější záležitosti, která i přes délku atakující šest minut nenudí a evokuje göteborský death metal plný melodií, kytarových vyhrávek a sól; a opět nechybí saxofon.
Dobrý dojem podtrhuje pěkně zpracovaný obal, digipack s přehlednou grafikou a titulním obrázkem italského malíře Paola Girardiho, a taky novým logem, které nakreslil Christophe Szpajdel – a pozorný pohled na logotyp odhalí pozůstatek předchozího v podobě špičatého „o“. Co mě ale překvapilo víc než angažmá věhlasného malíře, je vydavatel; Bizarre Leprous Production vydává primárně větší běsy – gore grindy, death grindy, grindy,… –, ale sem tam sáhne i po něčem odlišném a při síle labelu dostat své počiny mezi lidi se NEUROTIKŮM nedivím, že se Romanu Poláčkovi upsali.
K řadě pozitiv přidám jedno negativum, se kterým při poslechu nesouzním: zvuk. On to není kardinální problém, nahrávka hraje podobně jako řada dnešních moderních produkcí, ale kromě toho, že je vše natlakované a zahuštěné, mi do uší neleze rytmičák, který zní uměle a nepříjemně.
Seznam skladeb:
- Aberration
- Insanity
- Particles
- Self Suppressed
- Delusion
- Blame
- Insomnia
- Transcendental
Čas: 35:48
Sestava:
- Ondra Uhlíř – vocals
- Jan Pilík – vocals
- Michal Šedivý – guitars, bass
- Aleš Haník – guitars
- Martin Bárta – drums
Hosté:
- Tomáš Stich – saxophone
- Johanka Kropáčová – vocals
- Tonda Smrčka jr. – programming
