Pořadatelská agentura Live Nation na letošní ročník festivalu Prague Rocks (v minulosti vystoupili Ozzy Osbourne, HOLLYWOOD VAMPIRES nebo KISS a ZZ TOP) přivezla žánrově více rozmanitou sestavu kapel, přičemž festival završila největší metalová kapela METALLICA.
Na festival jsem vyrazil trochu v rozpacích, co mě čeká, ale nakonec jsem rád, že jsem Prague Rocks neminul. Rozpaky budil málo atraktivní program, pro mě méně zvučných nebo neznámých jmen. Některé skupiny jsem reflektoval více (RED FANG) a některé méně (S8NT ELEKTRIC). S některými jsem se už vůbec nechtěl zatěžovat (STEEL PANTHER) a o některých jsem nevěděl vůbec nic (THE HARDKISS). Ale mě to zase tolik netížilo, protože jsem si s ročním předstihem kupoval vstupenku na kapelu, která u nás vystoupí již po jedenácté, a já jsem věděl, že osmý koncert METALLIKY si určitě nenechám ujít. Druhým tahákem byli slavní FIVE FINGER DEATH PUNCH, kteří mohli jen překvapit, ačkoliv nejsou v mém hledáčku.
První vystupující kapela byla oznámena až týden před začátkem festu a nějakou dobu předtím na plakátu tkvěl nápis „and local band“. THE HARDKISS se stali onou místní kapelou z Kyjeva (?). Přesně na čas, úderem 14. hodiny, vběhla na pódium zpěvačka Julia a odstartovala pěknou rockovou jízdu. Byla to kombinace umírněných tónů podpořených elektronikou a rychlejších, skoro bych řekl i agresivnějších kytarových riffů. Vystoupení bylo pěkným překvapením, protože na internetu se většinou prezentují jen volnějšími písněmi s dominantním líbivým, popřípadě až kajícným hlasem hlavní protagonistky.
O dámský zpěv nebyla nouze ani u druhé, tentokrát americké, kapely S8NT ELEKTRIC, v které se českému publiku (německému, polskému, ukrajinskému a jinému - souseda vedle mne jsem měl z Izraele a opodál stály slečny z Uzbekistánu… neboli pestré škále národnostního složení) představil za bicími syn kytaristy Slashe z GUNS N' ROSES London Hudson. No, představil, to není ten pravý výraz, neboť jej za hustou kšticí přes obličej vůbec nebylo poznat, a jeho technika hry, byť úderně rázná, nebyla nikterak ohromující. Ale kapele, která se teprve profiluje, to určitě stačí(lo), neboť mladá skupina kluků a holky předvedla takový lepší středo-vysokoškolský rokec, který ovšem nebyl nikterak k zahození. A já byl rád, že jsem si spravil rockovou náladu po ne až tak vydařeném Metalfestu v Plzni.
Dvacetiminutovka na nazvučení je tak akorát si odskočit a dojít pro nějaké tekutiny, protože v určitých chvílích i zde slunce pálí. A zatím ne narvaná plocha je super, protože u stánku vše šlape jedná báseň. A asi si nepomůžu (ani asketa František z Assisi by nepomohl), když si opět postěžuji na drahotu... Apropo v reportu v roce 2019 jsem napsal, že pivo stálo sedm pětek, a žehral jsem, že za rok to bude kilo... hmm, za tři roky jen deset korun navíc (úsměv), ale jídlo skoro dvakrát tolik (tenkrát 130). Jdu se raději sešikovat na docela dobré místo k výhledu na pódium, pěkná první řada v sektoru obyčejného stání je fajn.
Asi tou nejlépe kvitovanou kapelou před koncertem byli RED FANG, jejichž tvorbu nemám řádně nastudovanou, natož poslední album „Arrows", ale nějaká porce jejich těžkotonážní hudby se mi k uchu již párkrát dostala a proto jsem byl na ně zvědav. Svůj set otevřeli ráznou skladbou „Dirt Wizard" z deset let starého debutu „Murder the Mountains". Nespoutanou oregonskou krajinou byla rázně drnčivá basa a tu krásu, ten vnitřek, vyplňovala kytara, která uměla těžkou stoner hudbu pročísnout, jako peřeje, nespoutanými a tak trochu i psychedelickými houpavými riffy. RED FANG byli řádný válec, který si poctivě a prakticky bez zbytečných proslovů odehrál jednu píseň za druhou. Sem tam zvolnili, ale pořád měli silný a pohodový rockový náboj. A někde v klubu by hudba dostala ještě pořádný grády.
Pětačtyřicetiminutové sety jsou tak akorát, aby nic nezačalo nudit a v pohodě kapela zaujala. U předchozí kapely však nějakou minutu navíc postrádám. Ne, jak se ukázalo, u té následující. U STEEL PANTHER zřejmě nebylo nic špatně, ale glam rock, do kterého se stylizují, nevyhledávám a jejich podání nebo respektive metalová parodie (jestli špatná či dobrá ať posoudí jiní) mě moc nebrala. Co mě však nebavilo určitě, tak to byl zpěvák Michael Starr, který víc žvanil než zpíval (ale to patří také k jejich parodii na glam metal osmdesátých let). Nad rádoby „vtipnými" kecy o kozách nebo kokotech se tak trochu člověk pousměje, ušklíbne a někdy i podiví, ale abych to poslouchal celý koncert, to mě fakt nebavilo. Nicméně jsem byl spokojený s hudbou, která to vše popsané výše promíjí. Losangeleský STEEL PANTHER odehráli klasický a pěkně našlápnutý heavy metal.
Po inru, uvozujícím poslední řadovku „F8", do toho pěkně razantně šlápli taky Američané, ale tentokrát z Las Vegas, FIVE FINGER DEATH PUNCH již úvodní hitovou skladbou „Inside Out", která přináší vše, co se od nich dalo čekat po celou dobu koncertu. Skočný rytmus si nikterak nezadal s corovou štěkavostí, nabroušené a pronikavé kytary náhle ustupovaly melodickému sólu. Razantní vyřvávaný a někdy i rapující vokál zabrousil do vod civilně zpěvně položených. V začátku trochu haproval zvuk, který se v během druhé skladby spravil. Nicméně vokál Ivana Mooodyho připadal občas takový „unavený", nevýrazný. A nakonec i v jeden moment se mi zdálo, že fanouškovská základna je jaksi při vyvolávání „Burn motherfucker, burn motherfucker, burn…“ slabší, mající chabou odezvu. Bubeník Charlie Engen se při této skladbě blýsknul parádním sólem. A když se vrátím zase ke zpěvu a k Ivanovi, tak on se blýsknul pěkným coverem a stejnojmennou skladbou od BAD COMPANY. V průřezu tvorbou FFDP se objevila i starší pomalá, ale řezající věc „The Bleeding" s menšími pyrotechnickými efekty, které se objevily samozřejmě i při již zmiňované skladbě „Burn MF". Vystoupení bylo energické, povedené a jen navnadilo na hlavní čtyři jezdce večera.
Jedno pořekadlo praví: „Neopouštěj místo před hlavní kapelou…“ (úsměv) Ať mám lokty statné, prorvat se dopředu nebylo snadné… a vůkol se ozývá „Hoho, panáčku, div a div, kdo by pomyslil jaktěživ?" Ale zmobilizoval jsem sílu a s mottem „Životem jít, neustoupit" (text písně jedné nejmenované kapely) jsem se probojoval přesně na začátek intra.
Než na scénu vstoupí Lars Ulrich, tak se ozývá intro, lépe řečeno dvojintro, přičemž tím prvním je zkrácená verze skladby od AC/DC „It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)" a samozřejmě klasicky „The Ecstasy of Gold" od Ennia Morriconeho s projekcí šíleně běhajícího Tuca (Eli Wallach) od náhrobku k náhrobrku a hledajíc uktrytý poklad. Až nyní přichází Lars k první bicí soupravě, která je vepředu u kotle fans, na předsunutém pódiu tvaru U. Výkopem se rozjíždí kultovní zásek „Whiplash". Od začátku turné, které je následovníkem WorldWired Tour a nyní v Evropě, kde má název The Return of the European Summer Vacation (mj. pouze 10 zastávek), se poprvé v historii začíná touto skladbou. METALLICA slaví 40 let existence a proto i to první neobvyklé intro. První tři skladby v rychlém sledu za sebou (ještě „Creeping Death" a „Enter Sandman") odehrála celá kapela vepředu takto na rampě v bližším kontaktu s fanoušky, kteří jím to vše ihned zobali z ruky. S třetí, novější, „Cyanide" se čtveřice přesunula na velké pódium, přičemž se za nimi spustila projekce sestavená ze třech řad obrazců, a to detailním pohledem na akční nasazení protagonistů (jako po stranách pódia) nebo jiné vizuální video pro danou skladbu.
Chtělo by se říci, že METALLICA sázela na osvědčené a často hrané hity (aspoň to tak reportéři píšou), ale protože kombo „four horsemen" mám docela dobře přečtené (aspoň si to myslím), tak můžu prozradit, že radost mi udělal „Trapped Under Ice" víceméně nehraný a u nás vůbec poprvé odehraný. Po této skladbě pánové zpomalili a na paškál se dostala odvrácená tvář kapely s temnějším a jemnějším počinem „No Leaf Clover" se symfonickým nádechem, nahraném pro album „S&M", u nás hraném již v roce 2004. Zpěvnější vokál Jamese Hetfielda měl patinu obhroublého pilníku, který mi však v těchto polohách u něho vyhovoval. Temperamentní „Sad but True" patří do kategorie těch nejhranějších hitů, které fanoušek minimálně černého alba zná nazpaměť a samozřejmě i tentokrát to bylo v Letňanech znát. James zakončil skladbu „úderem" hlavy kytary o pódium a takto ji v kleče trochu podusil (což většinou bývalo doménou Kirka). „Chcete něco ze St. Anger"? hřměl frontman kapely. Samozřejmě. Neuškodilo trochu špinavé řezničiny, jakým byl song „Dirty Window". Opět jeden z nejméně preferovaných a u nás poprvé zahraných hitů (poznámka pro hlavy z mainstreamu). Nevím jak pro koho, ale pro mě METALLICA plní účel tohoto bezalbového turné do puntíku podle mých představ. Nepotřebuji slyšet pecky, ale bomby, které mě přesvědčí, že to kapela pořád myslí vážně.
„Nothing Else Matters" je neodparátelná klasika, která by však (ne)scházela. Jednou v reportu jsem poznamenal cosi o falešném zpěvu, tak zde ani nehodou. Jasně, tak věkem si James vyšší polohy přizpůsobil. Ve střední pasáži vybrnkávané hry se mi však zdálo, že Kirk Hammet si domyslel jakousi bluesově jižanskou stať. (úsměv) Vše potemní, světla zhasnou a na projekci roztahuje na kostelní věži svá křídla krkavec. Myslím si, že většina fans ani netušila, co přijde. A já jsem byl doslova jak na trní, zda tato skladba, s novou mystickou vizualizací,bude v Praze zahrána. Po rozjetí turné a zveřejnění prvních playlistů jsem věřil, že ano, nahrával právě i tomu tento klip. Kostelní zvon, bicí, kytarový riff v klouzavé a zvonivé smyčce, hutná interesantní brumlající basa. A Robert Trujillo zde neustále dokazuje, že příjemně umí zastoupit hráčský um Cliffa Burtona. Nakonec samotná METALLICA si jej na tom základě vybrala. A areálem se nesou tóny:
„Make his fight on the hill in the early day...
...For whom the bell tolls
Time marches on... "
Beze slov. Poté následuje aktuální vypalovačka „Moth Into Flame". Nebyl jsem na vychvalovaných RAMMSTEIN, ale šlehající plameny tady mají pořádné grády. "Můry v plamenech" byly jedinou skladbou, kdy pyrotechnika jela na plný obrátky. Za Larsovou soupravou neustále po celé šířce pódia hořelo a plameny vyšlehly v průběhu písně víckrát. Pohledově byly perfektní světelné bannery města plné neřesti, hotelů a kasin, které v závěru vzplanuly. Závěr koncertu obstaral tklivý na španělku vybrnkávaný „Fade to Black" a než se instrumentální část rozjela v rychlejším elektrickém tempu, tak James skladbu přerušil se slovy, že tento song je o sebevraždě, a že si je jistý, že snad každého to napadlo. Vzkázal, že to nemáme dělat, protože máme přátele, kteří nás, stejně jako jako METALLICA, mají rádi. Poslední skladbu před přídavkem utnul v úvodu znovu. Chvíli to vypadalo na Larse, že něco zmastil a ještě mu do (ne)taktu sekundoval přihrávkou Kirk, ale v pár sekundách měl James jinou kytaru a se slovy na spoluhráče „vy mě to pomáháte zachránit" rozjeli jednu z nejstarších skladeb „Seek & Destroy". Opět s projekcí starých plakátů, včetně vstupenek z českých koncertů.
Trojskladbový přídavek byl opět odsýpající - tak jako úvodní skladby. „Damage, Inc.", „One" a „Master of Puppets". A mé nadšení neznalo hranic. Akciovka je opět málo frekventovaná skladba, sic již v Praze hraná (2008), ale opět oblíbená. Tajemný úvod přerušila salva bicích a skladba takto nabrala do palebných obrátek. Decentní pyrotechnika a za mě spokojenost. Poslední kousky snad nechyběly na žádném koncertu. Ti, co byli na METALLICE v roce 1988 v Budapešti, mohli „One" slyšet živě poprvé na světě. A myslím, že by mohli pěkně porovnat, jaké to bylo kdysi. Nakonec i já můžu srovnat z vícero koncertů. Letos se tato protiválečná píseň obešla bez hlasité střelby z kulometu, hlučného přeletu vrtulníku či obrovských výbuchů v úvodu či v průběhu této na pěst zaťaté vypalovačky. Jen úvodem po straně pódia vyšlehly obrovské plameny a jinak celou píseň doplňovaly pouze barevné laserové paprsky. Avšak decentně, ne jak jsem opět někde v minulém reportu poznamenal, že přes tuto světelnou hradbu nešlo nic vidět. U kultovní „Master of Puppets" jen doplním, kdo neznal, tak nezpíval (to ani snad není možné), ale hlavou snad třepal každý.
METALLICA byla velká, ale zároveň decentní, nebyla megalomanská přerůstajíc přes hlavu, ale všeho, co měla mít, měla a nic nepostrádala. Nakonec, byť s ohňostrojem, se skromně odporoučela. Kdybych měl vypíchnout tři koncerty, které se mi nejvíc líbily a zůstaly v paměti, tak určitě zůstane ten první v Brně v roce 1993. V roce 2012 se v Praze na Edenu přehrávalo černé album pozpátku a tento koncert mě hodně bavil. A do třetice ten současný, který byl stejný, ale tak trochu jiný než ty ostatní, co jsem nejmenoval. Takový živelný. A pokud jste dočetli až sem, tak máte všichni můj velký obdiv.
Foto vlastní a facebook METALLIKY.
