25 – Meziprostor

PĚTADVACÍTKA, PĚTADVÁCA, KAPELA 25, DVACETPĚTKA, správně jen 25. Teoreticky volyňská, prakticky volyňsko-strakonicko-čestická kapela, která existuje od roku 2001 a v níž se od stejného roku drží tři členové – Lenka (původně flétna a zpěv, později baskytara), Aleš (kytara, zpěv) a Pepa (kytara). Kolem nich se to cca do roku 2005 vířilo a měnilo, až na bubenickou sesli zasedl Honza Kapák, známý spíše z metalového než rockového světa, nebo spíše podsvětí (tehdy AVENGER, aktuálně BOHEMYST či GRIDE, mezitím mj. MASTER´S HAMMER a dalších asi dvacet kapel). Nicméně Honzův příchod znamenal stabilitu a taky vznik alba „Kde se rodí myšlenky“, které bylo nahráno v Hellsoundu a zmástrováno v Haciendě, nicméně asi vyšlo jen jako CD-R s kopírovaným obalem. 25 pak (i předtím) odehráli sem tam nějaký koncert, tři čtyři ročně, ale kolem roku 2008 se odmlčeli… 

Návrat v nezměněné sestavě proběhl o deset let později, postupně začaly vznikat nové skladby a v roce 2021 jich bylo dost na plnohodnotné CD, které vyšlo v den s šesti dvojkami v datu – 22. 2. 2022. Konečně jako originální nosič s pěkným bookletem, v němž nechybí texty ani tváře muzikantů; grafika je decentní, obyčejná, ale na druhou stranu prostá hloupostí.

Prostá hloupostí je i tvorba PĚTADVACÍTKY. Muzika příjemně plyne, zdánlivě bezstarostně, radostně… Hned první skladba, pojmenovaná stejně jako skupina, je ochucena klávesami, za nimiž dle obalu stojí Honza coby zvukový kouzelník, ale to je spíše koření, muzika jinak stojí na klasických rockových nástrojích, které jsou krásně nazvučené a každý tón hezky zní, stejně tak rytmika, pěkně slyšet je i baskytara a bicí tepají pěkně živě, na poměry žánru vlastně až živelně, protože sem tam je slyšet salva kopáků. Úvodní písnička funguje jako brána do světa kapely, v textu se číslo 25 objevuje v řadě spojení a po nich následuje jakýsi apel na naladění se vlnu kapely, na vstup do jejího světa, „pusť nás k sobě blíž“ apod. 

Texty jsou hlavně o hledání vnitřního klidu, přemýšlí se v nich, jak se zbavit nepříjemností a najít duševní rovnováhu, lásku, svobodu, volnost, štěstí… Slovo „klid“ se objevuje v řadě textů jako leitmotiv, až v závěru dojde na československou vzájemnost (kytarista Pepa je Slovák) a poslední píseň patří Aličce. Veršíky jsou obratně napsané, při čtení působí jako sbírka poesie, která obstojí i bez hudebního doprovodu.

Dvanáct písniček se příjemně poslouchá, prakticky každá disponuje nějakým silným ústředním motivem, vesměs se jedná o refrény, které si posluchač zapamatuje a snadno si je uchová v paměti. „Slunce je lék“ začíná pozvolna, kytarovým vybrnkáváním, zpěv podbarvuje o něco výraznější hudební doprovod, ale až po refrénu se hraje ostřeji. Ještě před refrénem ale vnímám cimrmanovský pocit očekávání a zklamání; na konci první sloky je zpěv lehce afektovaný a jasně směřuje k refrénu, nicméně ten nepřichází, naopak se zklidňuje a refrén se objevuje až po druhé obdobně vystavěné sloce. Při poslechu mě to vždy zarazí, na druhou stranu chápu, že se muzikanti snaží nejet podle šablony, takže na začátku další skladby zařazují výrazné orchestrace, v řadě skladeb kytara zvláštně „skřípe“, což nemyslím pejorativně, ostatně kytary se zajímavě proplétají celou nahrávkou. Tu pocitově dělí „Píseň o duši“, křehká skladbička, v níž absentují bicí, prim hraje akustická kytara a atmosféru dotváří vlnobití. 

Vlny hrají hlavní roli i v následující „Zemi pod vlnami“, nejtvrdší a aranžérsky vypiplané záležitosti, která se od zbytku materiálu liší a nemá daleko k tvorbě LUCIE, což platí i o zpěvu, který místy připomíná Davida Kollera. I „Štěstí“ a „Ty jsi ten cíl“ jsou živější než věci z první poloviny, hlavně druhá jmenovaná je samá změna, „kudrlinka“, hodně výrazné jsou bicí, místy vše zastřešují šustící činely, které nelze přeslechnout, stejně jako krátkou pasáž s hispánskými motivy. To v „Československé“ se žádný folklór ze země našich bývalých spoluobčanů neobjevuje, jde o výzvu pro kytaristu Pepu, aby v sobě znovu probudil vášeň a byl „zase tím správně bláznivým čechoslovákem“ (v bookletu žel s uvedenou pravopisnou chybou). Poslední „Pro Aličku“ je silná věc, která pojednává o smutném Aliččině osudu, ale nepůsobí jenom nevesele, sálá z ní i naděje, na hudebním poli pak nechybí klavírní tóny.

Ještě ke zpěvu – Alešův projev možná místy nebude každému po chuti, na první poslech působí hlavně v první polovině alba jakoby rozechvěle, ale ono to ve finále k té muzice pasuje, jakási introvertnost, nejistota; hledání, váhání, které se objevuje v textech, se objevuje i ve výrazu zpěváka, který někde místo zpěvu spíše recituje.

Je škoda, že 25 zůstává lokální záležitostí, materiál na „Meziprostoru“ je zajímavý, nevtíravý, hezky zahraný, dobře zaznamenaný, netuctově nazpívaný a textově neplytký.

Seznam skladeb:

1. 25
2. Slunce je lék
3. O trochu blíž
4. Symfonie letokruhů
5. V objetí zítřku
6. Realita show
7. Píseň o duši
8. Země pod vlnami
9. Štěstí
10. Ty jsi ten cíl
11. Československá
12. Pro Aličku

Čas: 48:22

Sestava:

• Aleš Nestřeba – kytara, zpěv
• Lenka Nestřebová – baskytara
• Jozef Račko – kytara
• Jan Kapák – bicí, kytara, zvuková kouzla

https://kapela25.com/
Facebook
Bandcamp