Hned v úvodu musím přiznat barvu. Americkou čtveřici sleduji téměř od samého počátku jejich vzniku a v podstatě skoro vše, co je mi předhozeno, konzumuji s chutí a velkým zalíbením. Debut „Remission“ mi pravda ještě unikl, ale druhý „Leviathan“ jsem již úspěšně uštval, respektive on uštval mne. Pecky „Blood And Thunder“, „I Am Ahab“, „Iron Tusk“ nebo „Aqua Dementia“ rozemílaly vše na prach a koncept donutil mou osobu doplnit vzdělání a přelouskat klasiku od Hermana Melvillea. Následovník „Blood Mountain“ je snad ještě vydařenější a o MASTODON se začíná nahlas hovořit jako o vizionářích a velké naději kovové scény. Jestli jsem na albu věnovaném lovu bílého monstra dokázal objevit slabší místo, zde se podobné snažení stává marným. Našláplé od začátku do konce a píseň „Colony Of Birchmen“ dokonce ukořistila nominaci v cenách Grammy v kategorii Best Metal Performance. Žádné opájení se úspěchem a ždímání prověřených postupů se nekoná. Kapela se dál rozvíjí a v případě trojky „Crack The Skye“ nemohu hovořit jako o kroku, ale pořádném skoku směrem vpřed. K mikrofonu se tímto albem staví i bubeník Brann Dailor a jak budoucnost ukázala, odtrhnout se ho již nepodařilo a s každým následujícím nosičem dostává víc a víc prostoru. Album s šíleným konceptem o astrálních výletech postiženého chlapce, přetrženém vláknu a epizodní roli démonického Rasputina mne znovu zaujalo. Zrovna tak náplň hudební, která pomalu, ale jistě přesouvala MASTODON do škatulek s přívlastkem progresivní. Za vyvrcholení kreativní erupce považuji čtvrté album „The Hunter“, jež přervává poslední svazující obruče a dává jasně najevo, že cesty, po kterých se s ním vydáte, vás mohou zavést v podstatě kamkoliv. Ani moc nepřekvapilo zjištění, že na výsledné podobě má velký podíl ještě větší množství vykouřené marihuany, jímž si kytarista Brent Hinds léčil zranění z pěstní potyčky. „Once More Round The Sun“ a „Emperor Of Sand“, tedy alba vycházející po „Hunterovi“, přinesla jistě kvanta nových fanoušků, ale mám-li mluvit za sebe, když bych byl požádán o žebříček kapelních CD, skončila by na chvostu. Snad nedostatkem momentů překvapení, snad podbízivými melodiemi hitů jako „High Road“, nebo „Show Yourself“, které sic do myslivny snadno vklouzly, aby ji stejně snadno vbrzku opustily. Pomalu, ale jistě se začínaly nořit temné myšlenky o podlehnutí komerčnímu pozlátku a škodě bezva kapely…
Omluv prosím milý čtenáři (čtenářko) sáhodlouhý úvod, ale jestli jsem se dobře díval, je tato recenze prvním větším článkem věnovaným talentovaným Američanům a snad tím mé hodnocení zapadne lépe do souvislostí.
Jaké tedy album s pořadovým číslem osm je?
Dlouhé přátelé, setsakra dlouhé. Dvě CD, patnáct skladeb a téměř hodina a půl MASTODONNÍ masáže. Nebudu zastírat, že mne tento fakt vyděsil hned na začátku a v duchu jsem si už připravoval souvětí o ztrátě soudnosti a klišé rozbory, jak by ta deska byla fajn, kdyby byla o půlku kratší a bez kterých songů by se docela dobře obešla. Že je ve finále všechno trochu jinak a soudit den před večerem se nevyplácí, je vlastně dobře, jak pro kapelu, tak pro mě jako fanouška.
Sami jistě uznáte, že při tak štědré porci skladeb by byl detailní průzkum kompletní patnáctky holým nesmyslem, a tak to vezmeme trochu letem světem. Dvířka k novému počinu otevírá „Pain With An Anchor“ a vůbec bych se nebál označení předvídatelná klasika se slušně našláplým závěrem. Dvojka „The Crux“ vyvolává duchy starých časů a stejně jako v úvodním štychu se na konci plaší koně a pořádně práská bičem nad hlavou. U „Sickle And Peace“ mne baví roztančené kytarové souznění a kontrastní vyznění vokálů, kdy si Troy Sanders pobrukuje v pohodových slokách a Brann Dailor nechává svůj sametový hlásek zaznívat v odpálených refrénech. Jestli si bubeníkův zpěv spojujete převážně se skladbami neskrývajícími hitové ambice, pak by vás mohla zaskočit „More Than I Could Chew“. Pomalu se sunoucí utržená masa zeminy, kterou nelze zastavit a nad ní se jak varovná siréna nese bubeníkův našponovaný zpěv. Velká paráda, a třebaže si z ústřední dvojice pěvců volím spíše hrubší projev Sandersův, zde mi to sedí náramně. Když už jsem nakousl pěvce, musím přiznat, že mi na posledních albech (toto nevyjímaje) chybí větší prostor pro rusovlasého Brenta Hindse. Není pochyb o zasloužené vůdčí pozici zmíněného Sanderse, který se ze zabijáckého řvouna vypracoval v regulérního, osobitého, charismatického vokalistu, jež by celé album utáhl v pohodě sám, ale vůbec bych se nezlobil, kdyby byl poměr dalšího dělení k zrzkovi štědřejší. Ostatně bluesrockový úvod „The Beast“ budiž pádným argumentem. Nezbytnou součástí celku jsou i písně pomalé, kde se basákovo lyrické sdělení stává odhalenou kráskou a hudební doprovod kolem poletujícím hedvábím. Jak „Skeleton Of Splendor“, tak „Had It All“ postrádají, zaplať čert, náznaky patosu či kýče, ale buďme spravedliví, troška těch baladích klišé tam je. To jim nicméně na kvalitách neubírá ani trochu a Sanders ukazuje, jak komfortně se v této poloze cítí. V „Had It All“ mne baví kytarové sólo a vlastně nemůžu tvrdit, že by mne v nějaké písni nesedělo, nebo snad dokonce rušilo – naopak!
Mám-li vypíchnout svá aktuální nej, volím „Dagger“ a závěrečnou „Gigantium“. Jestli jste slyšeli první zmíněnou, tak jste doma. Vše spalující slunce nad palicí, žhavý písek do ksichtu a pomalu vysychající čutora. Tak to vnímám, i když je příběh asi docela jinde. (úsměv). Ohromně návyková, vonící orientem, přitažlivá… a z velebení basákova zpěvu se pomalu stává bestseler. Rozmáchlou „Gigantum“ album končí a je to přesně ta skladba, která vás donutí vrátit se na start a dát si ten maratón znovu. Jednoduché, ale nakažlivé melodie a postupné gradování písně mají za následek ten fakt, že si říkáte „to už je opravdu konec“?
Po pestrobarevné šílenosti „Once More Round The Sun“ a asi nejošklivějším obalu „Emperor Of Sand“ se mi ten aktuální líbí. Motivem i barevnou střídmostí mému oku ladí.
Obavy zůstaly nenaplněny a místo propadáku jsem obdržel vynikající album, ke kterému se budu rád vracet. Není zas až tak vzdálené svým dvěma předchůdcům, ale poskládané a vyvážené tak, že mne to tentokrát královsky baví.
Seznam skladeb:
- Pain With An Anchor
- The Crux
- Sickle And Peace
- More Than I Could Chew
- The Beast
- Skeletons Of Splendor
- Teardrinker
- Pushing The Tides
- Peace And Tranquility
- Dagger
- Had It All
- Savage Lands
- Gobblers Of Dregs
- Eyes Of Serpents
- Gigantium
Čas: 86:17
Sestava:
- Brann Dailor – drums, vocals
- Brent Hinds – lead guitar, vocals
- Bill Kelliher – rhythm guitar
- Troy Sanders – vocals, bass guitar
