Jsem sice trochu konzerva, která čím je starší, tím víc má pocit, že vše podstatné v oblíbené muzice vyvrhla sedmdesátá léta a s ničím, co by člověka posadilo na zadek, už se přijít vlastně nedá. Jenomže na druhou stranu ve mně stále dřímá duše dobrodruha a objevitele, který věří, že to svoje nej album pořád ještě nevypátral a nevyposlechl. A to ať mluvíme o nosičích s třímetrovými vousy, nebo těmi, jež na svůj zrod teprve čekají. Takže co plyne z tohoto výkřiku evidentně duševně rozervaného jedince? Zkrátka a dobře, z ramene obsazeného zparchantělým andílkem šeptá medový hlásek „dobře už bylo“, zato druhý kloub, na němž si hoví rohatý sympaťák, nese veselejší hlášku „neřeš kraviny a užívej“.
A já, protože na hlas zdola dám, nekladu odpor, stávám se věčným hledačem, ale zároveň požitkářem, který i v současných časech nalézá poklady pro potěchu duše a „neřeší“. Například aktuálně recenzovaní LALU se mi připletli do hledáčku čistokrevnou náhodou, když jsem v nedávné době listoval ve virtuální encyklopedii a dumal, kým doplnit tipy měsíce. U Francouzů mne okamžitě praštilo do očí jméno Martin LeMar. Pěvec, jenž svým hlasem zdobí poslední desky MEKONG DELTA, už sice řady žabožroutů opustil, ale povislé koutky úst vystřelilo směrem vzhůru zjištění, že náhrada netlačí nastavenou laťku dolů, spíš ji o nějaký ten centimetr pozvedá. Dámy a pánové, žijící legenda, světoběžník, mistr Damien Wilson!
Nejdůležitější postavou ovšem není ta, která třímá mikrofon, ale vládce černobílých klapek, jehož příjmení se stalo určujícím pro název kapely – Vivien Lalu. Celkem zajímavou informací je, že Vivienovi rodiče byli sami aktivními muzikanty, holdujícími progresivnímu rocku, a v sedmdesátkách působili ve spolku POLENE. Synátor věrný rodinné tradici položil základní kámen LALU v roce 2003 a aktuální nosič je třetím počinem. „Oniric Metal“ (2005) a „Atomic Ark“ (2013) patří určitě k tomu lepšímu, co šuplík progresivních odnoží nabízí a mám-li znovu zalovit v rukávu a vytasit se dalším z velkých jmen, které se mihlo v historii souboru, tak vězte, že druhé album natřískal Virgil Donati. Každopádně to vše již patří minulosti, zakladatel se obklopil kompletně novými tvářemi a co se týká hudebního směřování, i zde dochází k jistému posunu…
Jestli jsme dříve, v souvislostech s LALU hovořili o progresivním metalu a přirovnání pasovali spíše na kapely vzniklé maximálně třicet let zpátky, dnes z jejich tvorby nasávám vůni sedmdesátek a vnímám vliv legend, jež do pokladnic žánru vkládaly ty nejcennější šperky.
Hned úvodní okamžiky první písně „Reset To Preset“ mi z paměti dolují vzpomínky na klasická díla geniálních YES a i když jsou záhy rozehnány, je to hlavně frázování a barva hlasu Damiena Wilsona, jež je v pokračujícím albu několikrát uchopí za pačesy, vytáhne nad hladinu a nechá nadechnout. Tato skladba je zároveň jednou z menšiny, kde nenajdeme otisk žádného z hostů, kterých je na „Paint The Sky“ požehnaně. Nebudu zapírat, že mne podobné hostovačky, kdy je pomocníčků celé hejno (navíc co jméno, to pojem), spíše děsí. Mám totiž silný dojem, že by daná pasáž, kde se virtuos předvede, jinak ani nevznikla a celkovou atmosféru než aby obohacovala, tak narušuje a budí pocit uměle nalepeného. Zde se tak (zaplať čert) děje v míře minimální a borci Steve Walsh (KANSAS), Jens Johansson (STRATOVARIUS, Yngwie Malmsteen, DIO, RAINBOW), Marco Sfogli (PFM, James LaBrie, ICEFISH), Simone Mularoni (DGM), Gary Wehrkamp (SHADOW GALLERY), Jordan Rudess (DREAM THEATER), když budu hodně přísný, ve výsledku minimálně neruší. V tom má progresivní music přece jen jistou výhodu; thrasherovi můžete vytknout bluesově jemňounké sólo, ale zkuste o jeho zbytečnosti přesvědčit progresivce. (úsměv) Ke kompletnímu výčtu mi chybí ještě tři jména, a to Simon Phillips (TOTO, Gary Moore, THE WHO a mraky dalších), Alex Argento a Tony Franklin (Roy Harper, Jimmy Page, Kenny Wayne Shepherd), kteří se společně chopili znovunahrání titulky „Paint The Sky“ a dostáváme tak možnost porovnat dvě verze tohoto opusu.
Těžko, přetěžko se mi hledá favorit, protože i když je album velice pestré, drží pěkně pohromadě, pevně svázané Wilsonovým vokálem. Snad mohu zmínit funkově houpavou „Emotionalised“, dramatickou „Paint The Sky“ se Stevem Walshem, jemňounkou „Witness To The World“, nebo podařenou klipovku „The Chosen Ones“, s příspěvkem Rudesse (při veliké úctě, nejméně oblíbený moment skladby), ale dostane-li mne něco do extáze, pak je to dvojice „Standing At The Gates Of Hell“ a „We Are Strong“. Obě se obešly bez pomoci zvenčí, což může při více jak tříminutovém instrumentálním běsnění v první jmenované působit lehce paradoxně. Krom předvedení hráčského umění má senzační, slabounce industriálně okořeněný úvod a závěr se silnými vokály. Trochou popové podbízivosti se pak otevírá „We Are Strong“, kterou si pro sebe doslova ukradl, již tolikrát chválený mr. Wilson a v bombastickém refrénu povznáší zas a znova rozechvělou duši vysoko do nebeských výšin.
Pomalu se dostávám k pointě úvodního tlachání. Ono je úplně jedno, zda ten či onen riff, bubeníkův brejk nebo vokalistovo frázování oprášili mnozí před vámi, když to po vašem uchopení dostává vlastní tvář a žije vlastním životem. Poslech alb jako „Paint The Sky“ vyvolává pocit maximálního blažení, působí radost, ohromně mne baví a víc není třeba.
Seznam skladeb:
- Reset To Preset
- Won´t Rest Until The Heat Of The Earth Burns The Soles Of Our Feet Down To The Bone
- Emotionalised
- Paint The Sky
- Witness To The World
- Lost In Conversation
- Standing At The Gates Of Hell
- The Chosen Ones
- Sweet Asylum (instrumental)
- We Are Strong
- All Of The Lights
- Paint The Sky (bonus – instrumental)
Čas: 63:09
Sestava:
- Vivien Lalu – keyboards
- Damian Wilson – vocals
- Joop Wolters – bass, guitars
- Jelly Cardarelli – drums
