Esemeska přepravní společnosti Zásilkovna mě v době vánočkovýho maglajzu vyzvala k vyzvednutí druhého čísla tištěného zinu Kids And Heroes, trademarku, který v duchu poselství „milujeme svět rock’n’rollu, punku, hardcore, Oi!, psychobilly, rockabilly, ska, folku a dalších žánrů“ funguje ve virtuálním prostoru od roku 2003. Po otevření výtisku (ten můj měl pořadové číslo 249 z celkového nákladu 600 ks) se na mě, tak jako v loňském vydání, na antisklerózním lepícím štítku (kancelářský polehouni znají) zaculilo osobní poděkování od Michaely Klocové, vydavatelky, která s pomocí řady autorů, ilustrátorů a respondentů za toto všechno může. Ze sešitu formátu A4 ještě vypadla samolepka lebky se zkříženými mikrofony.
Na pomoc při vynášení soudu nad novotou vonícím výtisku jsem vyštrachal premiérové číslo, čímž si de facto zjednodušuji práci. Nemyslím si, že by agilní parta kolem Míši měla zájem o nějakou radikální inovaci konceptu, který na první loňský nástřel nedopadl vůbec špatně. První a zřejmě jediný rozdíl, který se nijak netýká psaného obsahu, poznáte hned při vybalení sešitu. Z prvního čísla kromě zmiňované nálepky vypadl ještě flexi disk v barvě bordó. To byl také jediný barevný klam na této prvotině. Zpracování titulní strany zůstalo v péči subjektu rande.zero. Věrni pomalu rodící se tradici, veškerý obsah je vyobrazený v monochromatických barvách, tedy černé a bílé s odstíny šedi a bez jediné fotografie, pouze s ilustracemi. Tady si ještě později s dovolením odložím.
Celkový obsah 128 stránek je rozdělen do sedmi útvarů, přičemž nejvíce prostoru dostává přirozeně kategorie rozhovor. Hvězdičkou bych označil rozhovor s Radkem Pavlovičem, ve kterém se to sice hemžilo anglikanismy z oblasti managementu, ale při odkrývání podstaty fungování hudební kanceláře SoundCzech, kde Radek pracuje, asi není zbytí. Braňo Vartovník získal reakci na několik všeobecných otázek od Henryho Rollinse. Sice dny ROLLINS BANDU i BLACK FLAG jsou sečteny, přesto se stále jedná o nevšední úlovek. Druhý zahraniční rozhovor směřuje taktéž za oceán, z Kalifornie odpovídal George Rager z pro mě neznámých punk‘s NEIGHBORHOOD BRATS. Nejblíže mému hudebnímu vnímání světa je povídání s majitelem labelu z Polabí Phobia Records Mirkem Vokálem, ve kterém figuruje přehršel (nejen) crustových kapel převážně ze severu Evropy. O problémech globálního světa a skutečnosti, že tyto nešvary pojmenovali před drahnými lety jako první právě muzikanti z undergroundu, diskutují přes polovinu zeměkoule Marcel (Blava) s Janom (Sydney) z DAVOVÉ PSYCHÓZY. Definici psychobilly nastiňuje ikona tohoto u nás relativně málo frekventovaného žánru Radim „Cosmo“ Kosmák (CARLOS AND HIS COYOTES), kde zpívá „náš“ Strakoňák Karel Bouša. V případě tohoto mini interview se řádkování textu podobá formátování v aplikaci Wordpress pro správu webových příspěvků. Příliš prostoru pro málo textu.
Třem tématům se věnuje anketa. Nesmí chybět vzpomínky kolegů pankáčů na Braňo Alexe, kterého v květnu 2021 dostaly drogy a chlast. Že každý, kdo nějakým způsobem koketuje s hudbou si prošel všemožnými žánrovými rozpoloženími a někde uvnitř si nese privátní „guilty pleasure“ dokumentuje 18 oslovených respondentů na téma vinylových sbírek, burz a fyzicky neuchopitelných streamů a formátů. Vše plynulo ke spokojenosti, dokud nedošlo na zelenááá je tráva. Dvanáct stránek na téma fotbal je na mě příliš, obzvláště v době všežravých Švábů, kapříků a dalších kauz. Přesto jsem zde našel duchaplnou spekulaci Jakuba Cecka Taubera, proč jsme národ alkoholiků a gamblerů.
Tak jako se relativně v pohodě píše report na vydařenou akci, kdy popis události generuje vrozená paměť neotupená lihem, právě tak dobře se tato kategorie i čte. Jak napravit pochroumanou pověst MDŽ (na čemž neseme velký podíl i my muži) prolnutou distingovanou exkurzí po berlínských výčepech popisuje Dan Šedivý. Tour report po Zélandu, veřejné čtení z knihy Všechny řiti světa i ta má, tipy na temnou turistiku řadím k tomu nejpovedenějšímu, co KaH nabízí. Uvítal bych více prostoru, možná i na konto ilustrací a koláží.
Nijak zásadně se neliším od běžného čtenáře s familiárním stylem ohledání zakoupeného čtiva a výběrem prioritních článků. Dle zaběhlého modus operandi zůstaly tedy tři minipovídky téměř poslední mnou neofajfkovanou položkou rejstříku. Z povinnosti jsem si je přečetl, krom „Spoluviny“, která nese důsledky nepromyšlených rozhodnutí, vyčpěly bez nějaké zpětné vazby. Jako rozený nepoeta to samé mohu říci o stránkách na téma poezie.
Když jsem hořekoval u zelené trávy, netušil jsem další střet s tímto masochismem v kategorii sloupek. Naštěstí v tomto případě jde čutání stranou a nabízí se otázka individua měnícího se z domácího podpantofláka na arogantní hovado včetně fenoménu chování v davu primitivních Pivrnců. Co se mi ale líbí, je pohled podcastových kverulantů Olafa a Zikyho na to, jak si někteří rádoby fanoušci (čti křupani) vysvětlují pojem dobrovolné vstupné. Abych nezdržoval, povedený je artikl Zlosloupek o překupnících LP a obezřetnosti nadšenců tohoto dinosauřího fetiše na trhu.
K tomu, jak se ne tak úplně dávno předávala informace o koncertu či lidové metelici, se retrospektivně vrací Martin Nosek (HOUBA) v jednom ze šesti příspěvků v kolonce téma. Časy, kdy u každého srocoviště lidí byl zabetonovaný plechový válec s centimetry okoralého vodního skla jako lepidla jsou ty tam. Co byly stánky PNS, odstrašující příklad neumětelské dramaturgie z plzeňského Lochotína, výlet do historie neopsychedelie, komiksy coby nedílná součást UG, letem světem reedic a konečně co se skrývá za označením sweatshop či sweatfactory se dozvíte v dalším tematickém čtení.
Abych si tedy jak jsem vyhrožoval výše odložil. Chápu nastolenou filozofii držet se pouze ilustrací, popř. koláží jako grafický doprovod ke článkům (úmyslně nezmiňuji č/b provedení, poněvadž to je skvělá volba), jasná věc. Některé obrázky působí infantilně (zde je výraz Kids v pořádku), u nich si dovolím tvrdit, že to je mrhání papírem. Na druhou stranu, např. styl zpracování ilustrací Davida Šárika nebo Marie Wimmerové bych si dovedl představit v celém čísle. Ty mimoúrovňové, nechť posoudí každý dle vkusu. Obsahově „dvojka“ pokulhává za prvním výtiskem, přesto má co nabídnout a díky široké škále témat si každý najde to svoje. Nahodile se objeví slovní spojení bez mezery, díky čemuž si uvědomuju, jak může v němčině fungovat spojování slov, např. Kraftfahrzeug-Haftpflichtversicherung (povinné ručení motorových vozidel). Korektor textu odvedl také dobrou práci. Na první straně je uvedený nápomocný rejstřík článků, za posledním příspěvkem nechybí abecedně řazený seznam všech přispěvatelů. Na úvod vtipný a inteligentní editorial slečny Michaely. Aktuálnost článků je užitečný detail. Pokud jste ortodoxní punk s nihilistickými manýry a chcete si tematicky rozšířit obzory, tak nechte ležet. Příjemný hodobóžový čtení za dvě stě peněz. Začínáme si na sebe zvykat…
