VOLE – Tohle není prdel

Když v zimě 2016 skončila kapela HLINOMAZ, čerstvě osiřelá dvojice Emil Prachař (KURVY ČEŠI, basa) a David Vála (BAHRATAL, TÁBOR, ex LVMEN, kytara) spojila síly s tehdejšími studenty umění, začínajícím malířem Tomášem Miturou (zpěv), který kdysi hostoval pěvecky v LEZOK (ve VOLE původně zkoušel basu) a budoucím sochařem Ondrou Filípkem (KURVY ČEŠI, bicí). Svého času všichni kromě Davida pracovali jako kulisáci v jednom nejmenovaném Vinohradském divadle. Ondra dnes již pouze sochá a David maká jako provozní v kavárně pro lidi s duševním onemocněním.

VOLE momentálně vévodí mému individuálnímu top 5 českých kapel. Panuje tedy ideální konstelace něco sepsat, dokud materiál vyzařuje slušnou emisivitu. Pokud se tedy rozhodnu „něco sepsat“, je zapotřebí probádat, pochopit, popř. zamyslet se nad texty. A tady jsem v rámci svého alter ega mírně narazil, protože jsem došel k závěru, že mé konvenční chápání světa není úplně identické s pohledem na svět VOLE. Přiznám se, že ne vždycky jsem pochopil pointu někdy charismaticky vyřvaného textu, někdy zase lemplovsky odhuhlaného. Ale dobře mi tak.

Zapomeňte na primitivní vztek přetavený do dvanácti palců asfaltu, energie VOLE je nakažlivá a celkové vyznění je plné provokace, konfrontace; impulzivní a urgentní zpochybňování předpokladů. Bestie, utržená z poddimenzovanýho řetězu, ze které sálá punková syrovost a s ohledem na jejich hudební progres také ubývající množství noise tripů.
 
Texty s nadsázkou pojednávají o nenáviděné Praze coby velkoměsta očima člověka vyrovnávajícího se s jeho nástrahami. V případě poloviny kapely nepražského původu (Mitura původem z Frýdku, Filípek z Rožnova p. Radhoštěm) by se dalo hovořit o líčení vlastních pocitů, ústupků a naopak pozitiv městské aglomerace. Na pranýř se berou tzv. normies, tedy konvenční figury s mainstreamovým cítěním a přístupem ke všemu nenáročnému. Písničky jsou objevnější než průměrné punkové songy, ale nikdy také příliš nevybočují z kurzu. 

Ohledně zvuku bylo vsazeno na jistotu. Nahrávání, mix a master probíhalo u Amáka v Golden Sound Studiu. Obal svým charakteristickým rukopisem zpracoval T. Mitura.

K úvodní skladbě „Byl jednou jeden člověk“ si dovedu představit animovaný klip o evoluci Homo sapiens s kytarou na pozadí malující abstraktní scény. 
Do koloritu světa buzen a fetek napasovaná „Šikana normies“ nekontrolovatelně prolítne jako střela dum-dum marginálně afektovaná halucinogenním mini sólem. 
Do těžko obyvatelné „Džungle“ vede další skladba, nohy těžknou, zrychluje se tep, první krůpěje potu na čele, rozdrbaná PIXIESÁCKOU náladovou kytarou. 
Bicí a basa mají v „Byznys/Kovboj“ v sobě zvláštní elasticitu; určitě v duchu rytmického punku. Vtáhnou vás zubama napřed do zloby a poslušného pokyvování hlavou a donutí nedobrovolně třást tělem, jako byste se bránili exorcismu. Víceméně záležitost pouze rytmické složky. 
Mrazivé romantice na hony vzdálené „Lyže“ fungují rozkošně odpudivě, skladba se vyžívá v punkové estetice připomínající spíše dobu před několika lety; ale nenechte se mýlit, zároveň v rytmu umta umta působí zatraceně svěže. 
Z lásky kdekoli vytetovaný „Panter“ přechází díky bicím a basou povýšenou na druhou kytaru ve kvapný rock´n´roll, tak jak měl naladěno fenomén, posmrtně v periodické tabulce označený jako Lemmium. 
Jediná skladba, po které ve mně nic nezůstalo, je „Bašta hoven“. Možná je to vyšším standardem ostatních věcí, možná je problém na mém přijímači.
Pokud chcete ukojit maniakální choutky, sáhněte po zběsilé „Styl“, výstižný mluvený projev přidá na urgentnosti sdělení. 
Na otázku, proč nenávidí a proč se zabíjí, odpovídá v rytmu tupa tupa expresivní „Proto!?“ s chytlavou melodikou, která ohne i zarytého puritána, obsahuje vynikající riff, který vám prostě uvízne v hlavě. 
Lynčující bicí s výhružným řevem v psychedelickém oparu doprovází v „TV“ veškerý obrazový brak, který chrlí naprostá většina televizních stanic. 

Oproti debutové „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ a částečně i „Dej Bůh Pěstí“, kterými byla notně prostoupená apatická noise neuróza, z jejichž spárů tu a tam unikl osamělý náznak čehosi rytmického a ducha povzbuzujícího, „Tohle není prdel“ je album oproštěné od Tomášových krabičkových prdelátek, nervních hlasových fines a bez vrážení noise ostnáčů do uší na konci téměř každé skladby. Album funguje komfortněji, aniž by zmenšovalo hranice pro generování bordelu a kupodivu můžeme skladby definovat jako písničky. Za největší benefit nového alba považuju „erste klasse“ basovou linku infiltrovanou napříč celým albem a cit pro její zpracování ve finálním masteringu. Stává se tak plnohodnotným parťákem Davidovy kytary, která v jiných tóninách nahlodává někde vzadu šedou kůru. 

„Punk je hudební svoboda. Je to říkat, dělat a hrát to, co chcete,“ řekl kdysi Kurt Cobain. VOLE přidali slušnou porci zdravého neklidu, étos rychlosti, hlasitosti a udělali si z něj životní styl. Co je však nápadnější než schopnost hybridu noise a hardcoru útočit na uši, je talent udělat ho čitelným a poslouchatelným.

Seznam skladeb:

1. Byl jednou jeden člověk
2. Šikana normies
3. Džungle
4. Byznys/Kovboj
5. Lyže
6. Panter
7. Bašta hoven
8. Styl
9. Proto!?
10. TV

Čas: 23:21

Sestava:

• David Vála – kytara
• Emil Prachař – basa
• Ondřej Filípek – bicí
• Tomáš Mitura – zpěv 

Bandcamp