MORTIFILIA - The Great Inferno

1. - 2. 10. 2021, Nijmegen (Nizozemsko) - Doornroosje

Čtvrtek

Doba covidová zredukovala kulturní dění do naprosto minimalistické podoby, platí to i rok a půl po jejím začátku, většina větších koncertů se odkládá na rok 2022 a kdo ví, jak to tehdy bude vypadat. Ani jsem tedy nečekal, že by letošní Soulcrusher nakonec vyšel a nezařadil se k mnoha zrušeným zklamáním poslední doby. Avšak aktuální situace tomu přála, a tak jsme se s přáteli vydali na zhruba 800kilometrovou cestu do nizozemského Nijmegenu, kde na nás kromě haldy speciálních piv čekali BÖLZER, THE RUINS OF BEVERAST nebo REGARDE LES HOMMES TOMBER.

Aby bylo trochu času na aklimatizaci (rozuměj absorpci množství nápojů pro dobrou náladu), vyrazili jsme o den dříve, ve čtvrtek ráno. Cesta celkem v pohodě, ve tři odpoledne jsme byli na místě, ale tedy už nechci nikdy slyšet, že někdo dává za vzor skvělých dálnic Německo. Snad polovina z celkového počtu kilometrů na tamních silnicích je opředena zúženími, zpomaleními, uzavřenými pruhy. Šílenství. Naštěstí kolon jsme chytli minimum.

Ubytovačka v příjemném hotelu a okamžitě do víru prochladlého deštivého města, nejstaršího v Nizozemsku a jeden čas též sídla Van Halenů. Nejvíc nás samozřejmě zajímal lokální pivovar Brouwtoren, avšak otevíral až za nějakou dobu, tak jsme mezitím zalezli do náhodného baru zvaného Socio. Na čepu pivo s totálně black metalovým názvem Grimbergen (Blonde), a tenhle belgian pale ale zachutnal na první dobrou. Další zastávkou byl již zmíněný pivovar, kde jsme ozkoušeli téměř veškerou nabídku (některá piva skvosty, jiná nám až tolik nejela) a také něco na způsob guláše s hranolkama, což zrovna nezní vábně, ale chutnalo to skvěle. A protože po návštěvě byla noc ještě mladá, návrat do Socia, kde jsme se dvě hodiny bavili Grimbergenem a hrou s dřevěnýma kostkama, jejíž název si nemám šanci zapamatovat.

Ráno jsem zjistil, že jsme po návratu na hotel ještě poslechli celý „Ordo ad Chao“ od MAYHEM... sorry jako, sousedi.

 

Pátek

První festivalový den začínal až v 16:30, takže ještě bylo dost času na relax a i na nějaké to chození, kupříkladu k Het Gezicht van Nijmegen, což je socha římské jezdecké sportovní helmy z prvního nebo druhého století, která byla kolem roku 1915 nalezena u řeky Waal. Socha v Nijmegenu stojí teprve od loňska, autorem je Andreas Hetfeld.

Do dějiště všeho zlého zvaného Doornroosje jsme nějak závratně nepospíchali, jako první jsme si dali od zhruba osmé večerní THE RUINS OF BEVERAST. Už při zvukovce jsem naprosto uctíval drtivý zvuk basy, a když pak ansámbl kolem Alexandera von Meilenwalda započal hodinové představení, byl jsem okamžitě v transu. Sound od začátku perfektní, a co je důležité, jeho úroveň na té nejvyšší příčce zůstala takřka po celý festival. A to v kombinaci s naprosto perfektním osvětlením. V tomto ohledu byl festival skutečně v topu, určitě jedna z nejlepších akcí, kterou jsem zažil. Každopádně zpět k THE RUINS OF BEVERAST, kteří dokázali hypnotickou atmosféru ze studiových počinů bez problémů přenést do živého provedení, a ať už se hrálo z novinky (která třeba u mě trochu zaostává oproti předchozímu masterpieceu „Exuvia“), nebo ze starých desek („Daemon“ nebo „Kain's Countenance Fell“), vše do sebe absolutně perfektně zapadalo. Občas jsem se jen se zavřenýma očima nechal unášet... Takový začátek festivalu, to teda může bejt! Na úplném konci pak sice Ariochovi (jinak SECRETS OF THE MOON a ODEM ARCARUM) přestala hrát kytara, to už ale zážitek nezkazilo. Maximálně Alexanderův vokál mohl být po celou dobu trochu víc slyšet, ale vlastně mi to i do celkové atmosféry zapadalo.

Zatímco Němci končili na hlavní stage, před kterou se vejde odhadem 500-600 lidí a další desítky ji mohou sledovat z ochozů, na menší scéně pro zhruba tři stovky fanoušků už to rozjížděli dánští HEXIS, mísící black metal s corem. Moc tuhle kombinaci nemusím, navíc po THE RUINS OF BEVERAST bylo těžké se naladit na o dost odlišnou vlnu, ale uznávám, že sílu to chvílemi mělo. Energie se z pódia v narvaném klubu valila, docela to řezalo, ale naprosto jsem nepochopil bubeníka. Ten snad nepoužíval virbl... pořád při salvě kopáků jenom jebal do činelů, místo aby to pořádně pročísl nějakým blastem. No, když se to opakovalo v páté skladbě po sobě, začalo mě to fakt srát.

BÖLZER na soupisce krátce před festivalem nahradili ENSLAVED, kteří měli přehrávat nejstarší materiál. Vlastně mi ta změna udělala i radost, na BÖLZER jsem prostě v aktuálním rozpoložení měl větší chuť, ač mám Nory rád. Věřil jsem, že švýcarská dvojice s výborným zvukem bude extatickým zážitkem. Poslední EP „Lese Majesty“ je možná nejlepším počinem Švýcarů, po jeho vydání jsem je zatím neviděl, takže jsem byl zvědav i na živé provedení těchto skladeb. Ale ono bylo stejně úplně jedno, jakej song hrajou, protože celá hodina byla naprosto perfektní! Co za brajgl udělaj dva borci... Okoi svoji desetistrunnou bestii nešetřil a HzR ho hnal kupředu svým klasickým dřevním, silovým stylem hry. Zahráli snad to nejlepší, co mohli, tedy mj. „A Shepherd in Wolven Skin“, „The Archer“, „Spiritual Athleticism“ nebo „C.M.E.“, intermezzo „Æstivation“ Okoi poctivě vyzpíval. Obecně veškeré vokální party, které jsou často náročné, navíc v kombinaci s kytarou, dával naprosto s přehledem. To byla fakt síla a za mě vrchol celého festivalu.

Přeběh na menší stage, kde už to rozjížděli finští doom/deatheři KRYPTS. Další banda, kterou mám fakt hodně rád, ať studiově, nebo naživo, dvakrát jsem je v reportech z pražské Sedmičky hodně chválil. Tentokrát jsem se do jejich show nedokázal tolik ponořit, ač jí formálně nemám co vytknout. Za prvé po BÖLZER bych asi potřeboval chvíli pauzu, za druhé to minimálně zprvu tolik netlačilo, bylo to takové hodné. No a za třetí tolik ukecaných lidí jsem na koncertě snad ještě neviděl, nevím, jestli to byla soutěž v přeřvávání produkce, ale to jsem myslel, že shořím. Proboha proč, v tak perfektně vyřešeném klubu, který má i různé chillout zóny a podobně, kde je snad víc místa na kecání než na koncerty... Ale jak říkám, KRYPTS váleli dobře, ke konci už jsem se do toho i dostal, škoda, že nezazněla má nejmilovanější „Entrailed to the Breaking Wheel“, ale i tak fajn.

 

Den druhý brzy. Foto berte pouze pro ilustraci, fotit Samsungem Galaxy A40 je jako fotit kalkulačkou.


Zveřejněno: 18. 10. 2021
Přečteno:
387 x
Autor: Opat | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář