KLADIVO NA PÝCHU

kniha 2020, Volvox Globator / Česko 

Pavla Jonssonová patří k legendám české nové vlny a alternativy. V roce 1980 založila skupinu PLYN, později přejmenovanou na DYBBUK. Z ní v roce 1987 vznikla kapela ZUBY NEHTY, která hraje dodnes. V současné době hraje na basu v MALÝCH ZUBECH. Vystudovala překladatelství a antropologii na Karlově univerzitě. Učila na Anglo-americké univerzitě v Praze a v programech CIEE a ECES subkultury, současnou kulturu a gender. Mezi její publikace patří monografie Women, Music, Creativity: from Hildegard to Cosey Fanni Tutti (Ženy, hudba, kreativita: od Hildegardy po Coseu Fanni Tutti) v angličtině a Devět z české hudební alternativy osmdesátých let v češtině (čeká na anglickou verzi) a četné články, rozhovory, poezie a překlady. Je členkou občanského sdružení Loutky v nemocnicích a hraje pro nemocné děti. 

To je opis z přebalu knihy Růžové vrány: Muzikantky v 21. století věnované primárně ženám, které se věnují alternativní muzice. Pavla Jonssonová je kromě uvedených informací známá i tím, že je feministka. A feministický pohled je na knize, která obsahuje jednadvacet rozhovorů s dámami (s jednou výjimkou), jež muzicírují stranou zájmu mainstreamového publika, znát. A je to v ní stoprocentně znát proto, že to tak Pavla Jonssonová chce, že jí v rozhovorech nejde jen o hudbu, ale i o určitý přesah, o shromáždění názorů muzikantek.

Tím, že jde o shromáždění řady rozhovorů, z nichž některé vyšly v letech 2017-2018 na webu HIS Voice (https://www.hisvoice.cz/author/pavla/), je daný formát knihy, který hraničí s anketou. Hudebnicím jsou pokládány jak otázky přímo související s jejich tvorbou, tak dotazy, které byly pro všechny ženy stejné, přičemž některé mají onen feministický, nebo možná lépe řečeno ženský úhel. Týkají se postavení žen v hudebním světě (byť méně blyštivém, než je ten mediálně propíraný), což je téma určitě zajímavé, ale na druhou stranu jsou některé otázky Pavliným profesním životem a aktivismem načichlé, takže působí napůl intelektuálně a napůl angažovaně, to když se objeví otázky na gender typu: „Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?“ „Myslíš, že existuje nějaká esenciální kvalita v kreativitě, nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?“ Popravdě těmhle záležitostem moc nerozumím, protože jsem se na holky v kapelách nikdy nedíval jinýma očima než na kluky. Nebo lépe řečeno neřešil, jestli je hudba od žen jiná než od mužů, jestli nějaká esenciální kvalita existuje nebo ne, jestli ta a ta muzikantka / zpěvačka nějak usiluje o vytváření muziky jinak, než jak ji produkují chlapi. Ono je to dáno tím, že muziku nedělím na ženskou a mužskou, ale že jsem vždy bral kapely podle toho, jestli mě bavily, nebo ne, a že se pohybuju mezi kapelami tvrdšího ražení. Ale zpět ke knize – když podobné otázky zazní poprvé, podruhé, potřetí, jde to, ale když se objeví popatnácté, začínají mě otravovat. Naštěstí většina dam odpovídá zajímavě a dost často na feministické náznaky reaguje odmítavě. Z mého pohledu jsou zajímavější odpovědi na otázky související se začátky a následující hudební cestou té které dámy, což jsou mnohdy velmi zajímavé příběhy. Některé ze zpovídaných jsou strohé (Iva Bittová, Pavla Milcová), některé naopak velmi sdílné, některé dostaly otázek méně, některé více. 

Z dvaceti jedna rozhovorů je zhruba třetina s ženami, o nichž jsem dosud neměl ponětí. Logicky, neposlouchám písničkářky, rap ani dydžejky, tudíž je znát nemohu. O ostatních jsem aspoň slyšel, nebo slyšel jejich muziku, nebo jejich muziku znám nazpaměť, což vlastně platí jen o Marce Míkové, mé celoživotní oblíbenkyni, s níž vznikl jeden z nejlepších rozhovorů. Výborné jsou i další, bavilo mě číst odpovědi Radůzy, Lenky Dusilové, Vladivojny a taky Muchy, která je i v knížce podobně „ústnatá“ jako ve svých písničkách. 

Dva rozhovory jsou speciální. První s GAIA MESIAH, přičemž z kapely odpovídají kytaristka Morrela a bubenice Míša plus basák Josh, tudíž výjimka potvrzující pravidlo, chlap a jeho názory v „ženské“ knížce. Druhým pánem je Petr Ferenc, šéfredaktor HIS Voice, který na závěr vyzpovídal Pavlu Jonssonovou a tento rozhovor rozhodně patří k dalším vrcholům knihy. V té mi chybí žánrový přesah k  hlučnější, ostřejší scéně, škoda, že nedošlo na nějakou dívku z metalové nebo hardcorové komunity.

Kniha vyšla jako vázaná, s přebalem z lakovaného papíru, s titulní stranou, která upoutá, i když podobně rozjařených a akčních dívek je v Růžových vránách minimum. Nechybí autorčina předmluva, každý rozhovor uvozuje profil umělkyně, v němž jsou uvedeny základní životopisné a hudební informace, u každého rozhovoru je několik černobílých fotek, graficky vypadají stránky hezky – provedení knížky je povedené.

Seznam rozhovorů:

  1. Iva Bittová
  2. Dagmar Andrtová-Voňková
  3. Lenka Dusilová
  4. Radůza
  5. Mucha
  6. Monika Načeva
  7. Vladivojna La Chia
  8. Beáta Hlavenková
  9. Zuzana Fuksová
  10. Marka Míková
  11. Mary C
  12. Katka Šarközi
  13. Marka Kovářová
  14. Eva Turnová
  15. Pavla Milcová
  16. Stinka
  17. Eliška Kohoutová
  18. Jana Tóthová
  19. GAIA MESIAH
  20. Krystyna Skalická
  21. Pavla Jonssonová
  • 236 stran

https://www.volvox.cz/
 


Zveřejněno: 06. 10. 2021
Přečteno:
260 x
Hodnocení autora:
7 / 10

Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

06. 10. 2021 21:52 napsal/a Coornelus
ale no tak
Ale no tak, kluci, pani Jonssonová nemá total šajn, kdo je Zuzana a mezi tím výčtem těch holek by se tam podle mě ani Zuzana necítila komfortně. Jinej svět, jinej žánr. Nic proti Zuzaně, respekt maximální, ale tak trochu se na to koukněte politicky :-). Jinak jsem si přečetl na HIS voice ten rozhovor s Muchou a ta teda nakládá :-)
06. 10. 2021 17:32 napsal/a Elias
?
Přesně tak, jméno Zuzana Jelínková jsem v seznamu ihned hledal, škoda.
06. 10. 2021 15:47 napsal/a Horaguru
?
Asi je to spíš otázka pro autorku knihy, ale kde je pro čerta Zuzana Jelínková? Jinak zas a znovu parádní recenze od mistra Johana.