Relativně nedávno se u mne objevila deska projektu WESENWILLE, kterou láskyplně vyplivnul francouzký label Les Acteurs de l'Ombre Productions. Je to druhá deska holandského dua. Tak jak se koncepční „II: Material God“ povedl (jestli vůbec) a jak se liší od předchozí desky?
Řekněme si ale nejdříve něco o samotném projektu. Ten existuje nějakých osm let. Neobsahuje žádná dema a debut vyšel až po pěti letech existence kapely. R. Schmidt a D. Schermann jsou tak asi dost rozvážní, ale pokud se podíváme i na jejich ostatní činnost a spolky, ve kterých dále účinkují, tak i velmi aktivní. Druhá deska tak byla mého vydána poměrně brzy po debutu. I když situace ohledně Covid 19 tomu zrovna nahrávala.
Už podle obalu, kde se nedočkáme žádných démonů, run, ohně atd., můžeme tušit, že se bude jednat o něco jiného díky jdoucím postavám u betonové stavby, v které můžeme vidět ono číslo II odkazující na druhý počin možné trilogie. WESENWILLE se zaměřuje více na neduhy moderní společnosti a existencionalismus.
První skladba „The Descent“ mě trošku vyděsila. Prvních deset vteřin se nám do uší line industriální závan sílícího zkreslení, ke kterému se přidá proslov, který se snaží zástupce pracující třídy přesvědčit, že každý by měl cítit vděčnost za své povolání/zaměstnání/roli, kterou může během svého života vykonávat a zvyšovat tím produkci… Následují harmonie kytar a takový typický, generický, až nudný, death/blackový drtikol. Naštěstí to je jen chvilka a deska nás začne přesvědčovat, že kromě vše ničících bicích a nezajímavých elektrických kytar je tu kladen velmi silný důraz na pěkné (až jemné a hladivé) melodie a zvraty, které udrží pozornost posluchače a obsahujÍ nápady, které opravdu zaujmou. „Opulent Black Smog“ čeká poměrně dlouhý rozjezd, aby byl střídán pomalejšími bicími, jemnější doprovodnou kytarou a další melancholicky ubrečenější ve vyšších polohách. Do toho se přidá nějaký ten zvrat i od basy, která je v takových chvílích mnohem znatelnější a čitelnější. Klid ale netrvá věčně a skladba se opět rozjede, aby převálcovala svojí lehkou disonancí vše, co se ji připlete do cesty. Ale zase do chvíle, než závěr uzavře další melodická část. A tahle fungující formulka platí vlastně pro každou skladbu. Výborně se střídající kontrasty chaosu a klidu nás čekají všude. Deska využívá jak moderní zvuk a postupy (skladba „Ritual“ je instrumentální, kromě proslovu), tak i postupy a melodie, které bychom mohli zaslechnout klidně i u severské scény (vysoké noty u tradiční, pro black metal, tremolo techniky). Nebude chybět ani nějaké to tradičnější kytarové sólo např u „A Material God“.
Skladeb je také na nové desce o poznání více a druhé album je delší o deset minut – celkem trvá padesát. Je ale poměrně zvláštní, že některé kompozice jsou téměř až dvakrát kratší než na prvním stejnojmenném „Wessenwille“. Tím neříkám, že zde nenalezneme i delší kousky. Délky skladeb debutu ale nedosahují.
Oba muzikanti mající WESENWILLE pod palcem své nástroje zvládají velmi dobře. Bicí by mohly být rozmanitější, ale zase podtrhují onen chladný, sterilní, industriální dojem idejí, kdy je dnešní společnost drcena různými pravidly a pravdami shora… Kytary jsou na sebe dobře vrstvené, působí jak melodicky, tak slušně disharmonicky, ne nepodobně jako například u kapel typu DODECAHEDRON nebo DEATHSPELL OMEGA. Mezi výborně zmáknutý nástroj řadím i samotný vokál, který mění různé polohy, stále však sedící k černotě žánru. Rozdíly jsou oproti jiným kapelám menší, ale zcela funkční.
Předchozí deska je jemnější a o něco snadněji poslouchatelná, tedy na black metal. Novější deska je agresivnější, ale neopomíjí ani melodickou část. Pro většinu posluchačů to ale jistě nebude nic, při čem budou chtít usínat. Peklo inspirované betonem a třídním bojem prostě ničí. Oblíbené skladby nutně nemám, album si rád poslechnu jako celek. Jediné, co mě zklamalo, ale co nemá na poslech žádný vliv, je obal abla. Čekal bych nápaditější a rozmanitější booklet než jen v podstatě úvodní stránku se starou fotkou Wall Street, která ale podtrhuje ideje alba, a finální stránku s fotografií sochy Balzaca, kterou fotografoval Edward J. Steichen. Druhé album můžu doporučit všem, kteří mají rádi chytřejší black metal, který se ale nebolí ani té frenetičnosti. Není to revoluční dílo, ale určitě nezklame a zaujme jako komplet.
Seznam Skladeb:
- Remaining Light
- Opulent Black Smog
- Burital and Sanctos
- Inertia
- Ritual
- A Material God
- Ruin
- The Introversion of Sacrifice
Čas: 50:40
Sestava:
- D. Schermann – bicí
- R. Schmidt – kytary, vokály
