Po mnoha a mnoha týdnech nedobrovolné koncertní abstinence zdá se svítá na lepší časy a zprvu nesměle oznámené akce získávají reálnou podobu. Už teď můžeme říct, že mezi ty, které se podařilo úspěšně dotáhnout ke zdárnému konci, bude patřit i MetalGate Czech Death Fest.
Sice jsem krásy místního prostředí neopomněl zmínit již v letech minulých, ale protože je opakování matka moudrosti a pořád ještě existují lidé, kteří zde nebyli, uvedu pár příkladů: určitě nádherně přírodně zakalený rybník Brodský, s ním související labutí rodinky (zaplacené pouze na dobu trvání akce, pak odlétají na další štaci), zatravněná pláž (kde se odehrává vše podstatné), vzrostlé stromy (nabízející úlevu ve svých stínech), kamenné hajzlíky, útulná hospůdka… pozitiv spousta a troufám si tvrdit, že co se umístění a „komfortu“ týče, patří CDF k nejlepším.
Letošní ročník byl v jistém směru specifický. Z dobře známých důvodů se dostaveníčko velkých jmen z ciziny nekonalo a jestli se nepletu, jediná překročená hranice byla ta se Slovenskem. Nemusíme si lhát do kapsy, DYING FETUS (a nejen je) prostě nenahradíte, ale vzhledem k okolnostem se výběr jevil jako nejlepší možný a s názorem vyjadřujícím zklamání jsem se za celou dobu nesetkal.
Jestli je třeba ukázat na jedno negativum, mířím prstem na oblohu a proklínám zářícího démona. Jasně, je léto a k tomu teplo patří, namítnete, a já souhlasím, ale čeho je moc, toho je příliš a nesnesitelné vedro bylo i jedním z důvodů, proč bych tento článek nenazýval reportem, ale jeho výcucem.
- Den první
DYSANGELIUM byli těmi, jež mne uvrhli do festivalového řádění a nebyl to špatný start. Od loňského vystoupení v Nároďáku se rozrostli na pětičlennou formaci a odsýpalo jim to pěkně. S čím začínám mít malinko problém, je téměř totožný setlist. Už by to chtělo nový materiál jako sůl. Takto je nejvýraznější změnou strana vizuální, kdy se i zpěvák Nekro zařadil mezi chlapíky, kteří se zbavili potřeby šamponu. Dobrý set.
Na černěkovové NÁV se valí slova chvály ze všech stran a třebaže není tento styl mým šálkem rumu, vytrval jsem a nelitoval. Krásně syroví a přitom uhrančiví, bez zbytečných ozdůbek, bez řečí mezi skladbami, si odnesli mou duši tam, kde je pořád vedro (nééé). Ještě bych rád zmínil kvalitní zpěvy obou borců a precizní práci bubeníka. Fakt stojí za pozornost.
Dana Frimla a jeho MEAN MESSIAH jsem měl možnost vidět na posledním Agressive Festu a tentokrát byli ještě o chlup lepší. „Divine Technology“ je bez debat album vydařené a má-li jeho živou prezentaci v rukách takoví muzikanti, jací se sešli v MM, nemůže to dopadnout špatně. Na závěr velké potěšení pisálkovy duše, pecka „We Shout“. Tleskám, v obdivu kloním hlavu a těším se na příště.
Klobouček, paruka, motorová hlava… nic? A když přihodím do placu ostravský dialekt a jméno Bilos? Teď už musí jméno kapely vykřiknout i poslední váhavec – MALIGNANT TUMOUR! Kdo kdy viděl tuhle partičku naživo, tušil co bude následovat a třebaže nepatřím mezi skalní, na koncert nabušený energií a vtipnými průpovídkami se pokaždé těším a nepamatuju, že bych byl někdy zklamán. Dá se vůbec zůstat při peckách „Walk As We Talk“, nebo „Overdose and Overdrive“ v klidu? Já to přiznám, neumím. Ať si říká kdo chce, co chce, tohle musí Lemmymu, tam v krajině věčného ohně, dělat nesmírně dobře. Stabilně dobrý výkon.
Blížíme se pomalu k času ohlášené večerky, pyžámka připravena, kartáček vytvořil zářivý úsměv, starší kamarád z batohu loví knihu oblíbených pohádek… To vše ale musí ještě chvilku počkat, protože jsou na programu poslední dvě bandy. První z nich jsou domácí TORTHARRY, kdy se součástí setu stává křest novinkového CD „Altars Of Ignorance“. Ohně planou, světelný park v plné palbě a zvuk křišťálově průzračný. Pódium většinu času zalité rudou barvou stejně jako obal novorozeňátka a ochutnávkové písně rozhodně navnadily. Rád bych se o dojmech z aktuálního záseku rozepsal více, ale nechci si vystřílet prach před chystanou recenzí. Snad jen prozradím, že se chlapi tentokrát přidržovali hesla „v jednoduchosti je síla“ a albu to prospělo a hlavně moc sluší. Palec hore.
Není před spaním lepších ukolébavek, než nabízí odnož thrashová a jejími zástupci stali se bzenečtí SHAARK. O kvalitách stále ještě čerstvé fošny „Dethonation“ jsem se na Fobii už rozepisoval, takže kdo četl, ví, že v podstatě nemám výhrad a šmakuje mi. Proto když se hned v úvodu pálilo ostrými ze zmíněného CD, k euforii bylo blizoučko a s „Corruption“ jsem ji už téměř svíral v náručí. Jenže se začalo brát z minulosti a to se mi ta mrška vytrhla a k mé smůle se už nevrátila. Možná neznalost starší tvorby, možná slabší kvalita předchozích počinů položená vedle silné novinky – nevím. Kdyby to bylo na mně, dal bych si „Dethonation“ od začátku do konce a spokojeně odhopsal směrem k pelíšku. Každopádně jsem za reunion rád a vystoupení si z větší části užil.
Záda a ramena začínají nepříjemně hřát, ale po těle se rozlévá pocit spokojenosti, že svět je alespoň částečně v pořádku…
Fotky: Ignor
