Ahoj, máte venku nové album „Romance panenky a kladiva“, které mi přijde jako logické pokračování předchozího počinu „Hluboký nádech“. Při poslechu těchto dvou nahrávek mám podobné pocity, odlišné od těch, když mi hraje „Panoptikaria“. „Romance“ i „Nádech“ jsou… řekněme příjemnější na poslech, „ Panoptikaria“ více řeže, je myslím taková uzavřenější, strojovější… Dělali jste „Panoptikarii“ jinak než následující dvě alba, nebo je to spíš shoda náhod, nebo to slyšíš jinak než já?
Bejku, je mi skoro blbé to přiznat, ale zase máš pravdu.
„Panoptikaria“ bylo vlastně jediné album DARK GAMBALLE dělané s jasným záměrem.
Tvrdě, striktně, pochodově, jednoduše, s minimem pomalých lyrických pasáží.
Vzpomínám si, jak to vlastně bylo těžké, že jsme se museli vzájemně mlátit po prstech, které chtěly tu přidat kudrlinku, tam vložit vyhrávečku.
Ne!
Hovno!
Pochoduj, nebo zemři!!!
Chudákovi Deadymu jsem tenkrát vyhodili devět písní, které byly jemné, pomalé a melodicky košaté.
Pro mě to byl tenkrát taky problém, s minimem melodií se mi velmi špatně dělaly texty i vymýšlel zpěv.
„Romance panenky a kladiva“ měla určitý záměr a tím jsou kontrasty, zvětšující se vzdálenosti mezi jemností a hrubostí, pohlazením a úderem, krásou a hnusem… atd.
Už názvem alba jsme dali jasně najevo, o co půjde.
A tak se objevuje na scéně třeba píseň „Nenapravitelný“, u které jsem si myslel, že se bude líbit pouze nám, protože zní jako by sis dával tu nejjemnější čokoládu a „ vylepšil “ sis ji drceným sklem.
Ale kupodivu tomu tak není, song se líbí.
Lidi jsou čím dál divnější. (smích)
On k tomu spojování „Romance“ a „Nádechu“ přispívá i obal. Ta návaznost a podobnost je zřejmá – když si položíš všechna alba DARK GAMBALLE vedle sebe, tak uvidíš dvě dvojičky („Pochyby“ & „Zatím dobrý“ a „Hluboký nádech“ & „Romance panenky a kladiva“). Grafika je vždy vnímána subjektivně, ale i když nemám nic proti Phobově práci, „perokresby“ a málobarevná grafika se mi líbí víc, stejně tak aktuální logo.
Já vlastně nevím proč, ale perokresba mě fascinuje už od dob, když jsem četl Verneovky a KODovky (knihy odvahy a dobrodružství), no a Michal Hladík i Tomáš Kučerovský jsou mistři této techniky.
Taky mě u ní bere čistota a jakási vznešenost, taky všeobjímající přítomnost fantazie.
Ta podobnost obou obalů šla velice jednoduše narušit přidáním barev, ale pocit, že to má být právě takhle, mě neopustil od samého začátku.
S Berrym jsme si jednoznačně kápli do noty, co se týká toho, jak mám albu vypadat.
Nicméně už proběhla debata, že dvakrát stačilo a příště půjdeme jinudy.
Je to sice hodně daleko, ale možná opustíme i perokresbu.
Jakou měrou se jako kapela podílíte na tvorbě obalů? Necháváte volné ruce malířům a grafikům, nebo od vás dostávají zadání? Asi je zřejmé, že obrázek Tomáše Kučerovského a název alba spolu souvisí, ale napadá mě – kreslil Tomáš s tím, že se tak album bude jmenovat, nebo dostal k poslechu všechny skladby a právě na „Romanci panenky a kladiva“ se mu chtělo tvořit?
Tentokrát dostal Tomáš fotky z klipů a taky zadání, že má být na kresbě kladivo v obleku a panenka, taky konkrétní skladbu a zbytek už byl na něm.
Výsledek mě asi nikdy nepřestane okouzlovat.
Učiním zde prohlášení. (smích)
Skoro vždycky, když jsme dali na výběr skladby nějakému umělci (malíři, klipaři, slavnější kolegové), tak jsem nebyl s výběrem vnitřně srovnaný.
Kdo by měl vědět líp, nebo věřit v tu danou píseň víc, než my sami?
Ano, je to těžce neobjektivní, ale jsme mnohem víc spokojení, když si vybereme sami.
CD vyšlo u Magick Disk Musick, což s sebou nese několik otazníků. Ten první se týká Redblacku, pod kterým jste vydali devět alb. Tentokrát nebylo logo stáje Toma Preka na vašem albu ve hře? Jsou dny téhle ve své době nejsvižnější tuzemské nezávislé firmy sečteny?
Předně, nikdy nebudu dost vděčný Tomovi Prekovi za mnohé, co pro nás udělal.
Někteří lidé už přestali vidět tu spoustu práce, kterou pro scénu Tom odmakal, ale já k nim rozhodně nepatřím.
U práce na LP se naše domluvy rozpadaly a já z toho byl hodně smutný, tehdy mi vesmír vložil do cesty Berryho.
Nemohl jsem uvěřit, že někdo takový ještě existuje.
Respektuje termíny, reaguje ihned, máme oba rádi míchání hudebních stylů, je na něj spoleh, cítím z něj, že tohle všechno okolo hudby miluje, není jen snílek, ale umí máknout.
Proč padla volba na Berryho vydavatelství, je asi zřejmé – vyšla u něj gramodeska „Hluboký nádech“ i album projektu TRNY & ŽILETKY, takže jste věděli, jakým stylem Berry pracuje – když napíšu puntičkář, je to ještě hodně krotké hodnocení tohoto perfekcionisty a detailisty. (úsměv) Vím, že řeší na obalu každou drobnost, přemýšlí i nad věcmi, u kterých si jeden člověk ze sta uvědomí, že mají na obalu význam… Setkali jste se v minulosti s podobně smýšlejícím jedincem? Stalo se, že byste s nějakým Berryho nápadem nesouhlasili?
Na většinu jsem odpověděl výše.
Ano, Berry je občas takový milý puntičkář, skoro autista (smích).
Myslím, že velmi podobný je Láďa Oliva.
Ale já takové bytosti zbožnuju.
Myslím, že oni jsou už skoro takový vyhynutý druh.
Poctivci, kteří jdou do hloubky, nikdy nekloužou po povrchu.
S tebou jsem se nepotkal osobně, ale když čtu tvoje recenze, tak jim budeš asi dýchat na záda.
Taky jsi taky malinko „ auťáček “, a tvoje články mě moc baví.
Pokud píšeš na něco recenzi, tak si ji rozhodně s radostí přečtu.
Nedávno mi takto volal Berry.
„Naskládal jsem si všechny vaše CD vedle sebe a víš, co jsem zjistil?“
Já: „Nemám páru.“
Berry: „Romance panenky a kladiva je vaše první CD, které má na hřbetu logo, paráda co?“
Já: „Neznáš se náhodou s Laďou Olivou?“
Berry: „Ano, velmi dobře.“
Konec příběhu. :-))))
S očním kontaktem se pojí i videoklipy. K albu vznikly dva, oba byly představeny poměrně dlouho před jeho vydáním. Zajímavé je, že ten, který byl zveřejněný jako první, o cca tři měsíce dříve, má k dnešnímu dni méně zhlédnutí. Dá se to nějak vysvětlit? Můžeme dumat, že „Až na konec“ je z vizuálního hlediska atraktivnější než „Romance panenky a kladiva“… ale to je taky věc vkusu každého soudruha.
Tak o tomhle jsem přemýšlel taky.
Začínal jsem si myslet, že ty slabé reakce byly výběrem písně.
Celé přijetí prvního klipu „Romance...“ i singlu nebylo zrovna na oslavné fanfáry.
Už jsem si říkal, že tady jsme se s výběrem singlu netrefili.
U písně „Až na konec“ byly ohlasy mnohem veselejší.
Dokonce padaly i hlášky „vaše nejlepší píseň všech dob“.
Přemýšlel jsem, jestli vůbec hrát „Romanci“ na koncertech.
Ale poté, co vyšla deska, tak ji skoro každý zmiňuje jako super píseň, tak ji ještě dáme šanci.
Nejspíš je klip k „Romanci“ moc art a lidem nesedl, sám nevím.
Kde jste točili záběry k „Až na konec“? A jak dlouho natáčení trvalo? A jak dlouho jste čekali na vhodné přírodní podmínky? Už jsem kdesi psal, že jsem se jednou motal kolem natáčení (tehdy šlo o filmovou komedii) a i když mi to všechno přišlo zajímavé, tak mně trochu lezlo na nervy, jak dlouho trvaly přípravy na každý záběr, jak se pořád na něco čekalo, jak se každý záběr dělal několikrát… a z několikahodinové práce bylo ve filmu pár nikoliv minut, ale spíš sekund…
Natáčení klipu „Až na konec“ vznikalo na místech okolo Vyškova, která jsem měl vyhlídnutá už docela dlouho.
Ten nejlepší záběr na kolejišti byl dílem náhody a nevedla mě na něj moje švagrová Silvie, která mi už x-krát v minulosti pomohla s maskami, oblečením a dalšími proprietami.
Prostě jsme jeli okolo a ona říká „tady by to bylo super“.
Dupnul jsem na brzdu a šli jsme točit.
Pokud si chceš znovu užít tebou popisovaný zážitek, vřele ti doporučuju udělat klip s Cyberolasem. (smích)
Tak, jak jsem byl unavený po natáčení klipu TRNY & ŽILETKY „Jižní anděl“, který Cyberolas vytvořil, to napamatuju.
Tisíc pokusů, mraky stěhování, jízda do zákazu vjezdu, louka plná komárů...atd.
Nicméně jeho klipy jsou super a on je neskutečně šikovný člověk.
Jeho nadšení je pokaždé velmi návykové, ale nadřeš se jako pes.
A pokud jsou Berry i Oliva králové puntičkářů, tak Cyberolas je určitě žolík.
Kdo je Veronika Jelínková, která ztvárnila v klipu hlavní roli? Když jste klip vymýšleli, měli jste o jejím obsazení jasno dopředu, nebo proběhl konkurz s vícero adeptkami, případně kamerové zkoušky?
Veronika je moje neteř.
Tohle natáčení probíhalo v té největší zimě, jaká byla letos k dispozici.
Chudina byla úplně promrzlá, ale měla slíbené řízky po natáčení, tak do role dávala všechno.
Adeptky jsem měl i další, ale ty mi daly košem.
Kamerové zkoušky neděláme, prostě vytahám z toho člověka maximum, kterého je schopen, Michal Šteflovič, má pravá ruka, musí co nejlíp ty okamžiky zachytit a to má kolikrát pouze jeden pokus.
Ve většině jsme měli obrovské štěstí a taky Michal je neuvěřitelně empatický a šikovný kameraman.
Chápu, že nemáte rozpočet jako popové hvězdy, nicméně kvalitou klipů nezaostáváte… Musí to ale být časově dost náročné, když to podle indicií děláte ve dvou lidech. Máš dopředu celkem jasno, jak má vše vypadat, nebo se pak probíráš spoustou záběrů a různě je přeskládáváš, měníš? Hodiny a hodiny?
Řekl bych, že kombinace obojího.
Obyčejně nachystám scénář, kostýmy, vyberu místa, nebo dám při jejich výběru na rady a tipy Michala a Petra Bařiny.
Petr je taková persona, že pokud jde o to najít vhodné místo, zajímavý úhel, odlesk, nápad, vytěžit prostor do maxima, tak lepšího člověka nenajdeš.
Oba mají lví podíl na klipech pro DARK GAMBALLE i TRNY & ŽILETKY.
Samozřejmě každý klip zabere desítky hodin příprav, chystání, přemýšlení.
Moje práce v tom pořád připomíná dítě, které je poprvé v cukrárně.
Nejsem studovaný filmař, řídím se pouze osobním vkusem, intuicí, že tak je to OK, učím se od kluků, kteří jsou lepší, dělám prasečiny, za které by mě studovaní hnali svinským krokem, ale jsem u toho v takovém zvláštním opojení a velmi, velmi šťastný, že můžu svobodně tvořit.
Nakonec můj kamarád Martin Ferko (tvůrce klipů, např. „Kult Samorostu“) říkal „kdykoliv ti na klipech bude někdo něco vyčítat, nebo vytýkat technický prohřešek, řekni, že to byl záměr“.
Slibuju, že se budu v budoucnu zlepšovat a možná i trochu respektovat pravidla.
Když jsem nakousl popové hvězdy, tak jsem slovo hvězdy měl dát do uvozovek a tobě se omluvit za slova v recenzi na účet songu „Protipóly“. Ne že bych úplně změnil názor, ale dnes jsem si ráno zapnul rádio, abych si poslechl, co je nového, ale zrovna hráli skladbu od skupiny MIRAI a to jsem tedy nestačil kroutit hlavou, co za kraviny může dospělý člověk vypustit z pusy, skoro se mi udělalo zle. Ty asi vážíš každé slovo, které následně zazpíváš, u „Protipólů“ na tebe padla romantická chvilka? (úsměv)
Od samotného vzniku „Protipólů“ jsem věděl, že tahle píseň je tanec v tretrách na velmi tenkém ledě.
Byl jsem si skoro jistý, že tahle zpracovaný text bude vyvolávat emoce.
Sdělení je jednoduché a přesto brutálně emotivní.
Tohle je strašně těžký boj, nesklouznout do cajdákového bahna, odkrýt takhle karty a nemít se možnost schovat za anglické fráze, na tohle má odvahu málokdo, protože šance, že za to dostaneš do držky, je minimálně padesátiprocentní.
Můj tip je, že tato píseň bude mít suverénně největší úspěch a taky bude vyvolávat nejvíc kontroverzí.
Desítky lidí mi napsali, že ten text je o nich, že se v něm našli.
Stejně tak čekám ještě nějakou tu facku od recenzentů.
Nikdo kolem ní neprojde bez zásahu jednoho nebo druhého pólu reakcí.
Prostě „Protipóly“ se vším všudy.
Vždycky mě potěší, když si díky textům rozšířím obzory nebo dozvím něco zajímavého. Teď se to týká jeskyně Uamh-Binn. Jak tě napadlo věnovat se právě této zajímavé lokalitě? Byl jsi tam?
Když se začal rýsovat příběh o jeskyni milenců, tak jsem se zasekl a nemohl pohnout z místa.
Několik dní jsem si četl dokola text a pořád nic.
Pak jsem do Google napsal legendy o jeskyních a našel Uamh-Binn.
Pak jako by se objevil poslední ztracený kousek puzzle a text byl na světě.
Strašně rád bych se tam podíval.
Díky tvoření klipů jsem se na svět začal dívat jinak.
Dřív jsem svůj volný čas trávil někde v obchodňácích a kupoval si svoje 46. triko, nebo nějakou „nezbytnost“, pak šel na jídlo a do kina, ale teď trávím čas někde v lese nebo někde u rozpadlých budov a všude vidím krásu a inspiraci.
Přijde mi, že do několika textů jsi propašoval odkazy na starší skladby, slova jako „samorost“ nebo „bonboniéra“ nebývají příliš často z nahrávek ke slyšení. Je to náhoda, nebo záměr, jakási nit, která spojuje starší tvorbu s novou?
Není to náhoda, moje náklonnost k samorostům a zajímavým postavám není nic nového, nebo utajovaného.
Bonboniéra je pro mě symbol crossoveru.
Přivedl mě k ní Forrest Gump větou od jeho mámy ve stejnojmenném filmu.
„Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“
Ta věta je geniální.
Vždycky, když sleduju nějakého ortodoxního jedince, kterak se bije za svou jedinou správnou hudbu, jediný styl, je mi ho vlastně líto.
Je to jak jíst rohlík s vlašákem v Michelinské restauraci, protože jedině tak je to poctivé a správné.
Ty lidi se strašně ošidí o barvy, příchutě, samotnou svobodu… atd..
Některé texty mi přijdou osobní, například „Píseň“, kde mě zaujala slova „bylo by nesnesitelné neslyšet už žádný tón“. Jsi tak velký hudební nadšenec, že si nějakou muziku pouštíš každý den?
Skladba „Píseň“ opět balancuje na hraně patosu, ale já určitou formu patosu, emocí a silných příběhů v hudbě, filmech, knihách vyhledávám.
„Písní“ vyznávám lásku hudbě, která je stále větší a hlubší.
Je taky o hledání písně písní a třeba i o strachu, že bych třeba z nějakého důvodu už nemohl slyšet žádnou hudbu.
Neumím si to představit, nikdy jsem totiž nezažil den bez hudby, možná na vojně, jako bažant, kdy to nešlo.
Ale stejně mi nějaká hrála v hlavě.
Jak důležitá je pro tebe originalita? DARK GAMBALLE považuji jednoznačně za originální kapelu, protože vaši muziku okamžitě poznám, podobně to mám s několika dalšími tuzemskými kapelami (INSANIA, PRVNÍ HOŘE, KAVIAR KAVALIER / NECROCOCK, SIX DEGREES OF SEPARATION…), vesměs těmi, které nehrají podle striktních žánrových pravidel (i mezi těmi „striktními“ mám samozřejmě spoustu oblíbenců, aby nedošlo k mýlce).
Já originalitu vyhledávám, ale ona taky může být dvousečnou zbraní.
Ve všech dobách měli lidi strach z neznámého, stejně tak jim může nepovědomá hudba být třeba až nepříjemná a oni se rádi obejmou peřinkou známého, domácího prostředí.
Takže ty originální spolky se dost možná nebudou těšit masivnímu zájmu.
Všechny kapely, které jsi popsal, mám rád, ale snad kromě INSANIE asi nikdy nebudou patřit do první ligy zájmu stejně jako DARK GAMBALLE.
Myslím, ale že třeba KAVIÁROVÉMU KAVALÍROVI Necrocockovi je to doslova u prdele. (smích)
Díky za rozhovor a díky za veršíky, které jsi napsal na Facebook jako průvodní slova ke sdílené recenzi na „Romanci panenky a kladiva“.
Bylo potěšení složit mé pokleslé verše k tvým starostenským nohám.
