Doba se možná až turbulentně mění, nicméně některé jistoty přetrvávají. Jednou z nich je, že na přelomu ledna a února přichází Supraphon s vítaným rozptýlením novoroční kocoviny a šedi v podobě nového dílu speciální dramaturgické „Line” edice. Ta mapuje vývoj české a slovenské hudební scény od doby beatové dál, přičemž letos vychází její už šestý díl s mnohé naznačujícím názvem „Art Rock Line 1971–1985“. Novinka navazuje na předchozí tituly „Jazz Rock Line 1971–1981“ (2020), „Rock Line 1970–1974“ (2019), „Beat (Al)Boom 1968–1970“ (2018), „Big Beat Line 1965–1968“ (2017) a „Beatline 1967–1969“ (2016).
To jsou slova vydavatele, která ilustrují mozaiku výběrových počinů čerpajících z minulosti tuzemské beatové a rockové muziky. Mně se do rukou dostalo album „Rock Line 1970–1974“, které jsem recenzoval před dvěma roky, tehdy uváděl i nějaké historické souvislosti, které tentokrát nebudu opakovat a odkáži laskavého čtenáře na starší článek. A v podobném duchu jako minule se pustím do hodnocení kompletu, který mapuje o poznání delší časový úsek než předchozí kompilace. To je na jednu stranu divné v tom směru, že se na albu objevují skladby takřka pravěké vedle těch, na kterých tak silná vrstva prachu neulpěla, na druhou stranu logické, protože v tuzemsku a na Slovensku, kam se taky sahalo, zas tolik muzikantů artrockovým kompozicím neholdovalo.
CD obsahuje celkem 36 skladeb od 12 interpretů, z čehož je opět patrné, že recenzovat jednotlivé skladby není rozumné, takže volím stejný postup jako minule, tzn. jednu větu ke každé kapele nebo zpěvákovi.
COLLEGIUM MUSICUM. Marián Varga byl v určitém směru génius, jeho vážnohudební (zejména bachovské) cítění se hezky prolínalo s rockem v instrumentálně i kompozičně náročných skladbách, kterým neškodilo, že se často obešly bez vokálů; ale když na ně došlo, odvedli hostující zpěváci kvalitní výkony, na tomto výběru hlavně Pavol Hammel v „Piesni z kolovrátku“. 8/10
SYNKOPY 61. Další kvalitní kapela, která prošla řadou personálních i stylových proměn, pro mě spojená hlavně s osobou Oldřicha Veselého, „jehož“ (napsal hudbu a nazpíval ji) „Ptačí sonáta“ je prostě krása, za kterou nekulhají ani další dva zařazené songy; ve všech třech se toho děje spousta, sem tam se taky pošilhává ke klasické hudbě, ale proti předchozí kapele je rockovější feeling patrný. 8/10
Petr Novák toho hudebně prošel hodně, od beatu se posunul k rocku i popu, jeho největší hity zná každý, méně lidí ale jeho posluchačky náročnější koncepční počiny – „Memento“ ani „Kráska a zvíře“, z níž pochází všechny tři zařazené písně, nezní špatně, jen v nich toho artu moc neslyším, naopak zajímavý je vklad zpěvačky Věry (tehdy) Mazánkové, (dnes) Wajsarové. 7/10
FERMATA (v bookletu chybně uvedena takto, správně by mělo být FERMÁTA, s krátkým A se píše až od roku 1991) je na poslech mnohem náročnější, inklinuje spíše k jazz než art rocku, chvílemi je to docela odvaz, chvílemi se objevují náznaky etnické muziky, ale celkově vládne kytara – na mě žel příliš rozevláté. 6/10
BLUE EFFECT / M. EFEKT. Na vybraných skladbách od BE/ME je zajímavé, jak tehdy muzikanti spolupracovali, resp. jak měnili dresy – v BE/ME se objevil Fedor Frešo z FERMÁTY nebo Oldřich Veselý, nechyběl ani Lešek Semelka a hlavně spousta synťáků, s kterými v druhé půlce sedmdesátých let kapela koketovala; ze zařazených skladeb se mi nejvíc líbí Semelkou napěná „Hledám vlastní já“, naopak „slovenská lidovka“ „V sobotu popoludní“ mě míjí. 6/10
ABRAXAS. Zařazení téhle kapely může působit podezřele, ale v začátcích byl ABRAXAS ovlivněný PINK FLOYD a hrál trochu jinak než v dobách největšího věhlasu, o poznání „divněji“, experimentálněji, s využitím syntetických zvuků… tyhle věci se neobjevily na full albech, ale na singlech, takže zařazení na tento výběr má určitě smysl – „Vzpoura moogů“ s predikcí toho, co se stane v roce 2006, vládne. 6/10
C&K VOCAL. Bezesporu seskupení kvalitních vokalistů, nicméně na mě je to místy umělecké až moc – chvílemi epické a silné, chvílemi ale poněkud nevýrazné, nebo jak lépe popsat na mě příliš dlouhé bezeslovné úseky, v nichž se toho děje strašně málo. 5/10
Ota Petřina & SUPER-ROBOT. Ota Petřina se od přelomu šedesátých a sedmdesátých let střídavě věnoval rocku a popu, nejdéle asi spolupracoval s Václavem Neckářem a Petrou Janů, nicméně na kontě má i sólové počiny, na nichž mu pomáhala skupina SUPER-ROBOT (existující jen pro tyto účely), které jsou rockovější, ale nemyslím, že by to byl ryzí art rock – snad jen „Computer III. generace“ lze takto označit. 6/10
BARNODAJ / PROGRES 2. PROGRES 2 už názvem signalizuje, že prog (rock) je jeho doména, nicméně za více než padesát let existence si kapela vyzkoušela různé polohy – mně se ze zařazených písní nejvíc líbí pestrá a pěkně nazpívaná věc „Štěstí“ z alba „Mauglí“, naopak skoro lidovka „Píseň o jablku“ jde mimo mě a myslím i mimo art rock, byť chápu její výběr, protože vyšla na singlu. 6/10
Dežo Ursiny & BURČIAK. K tvorbě Deža Ursiniho jsem si nikdy nedokázal najít cestu, jednoduše mě neoslovuje a nebaví, i když písně na tomto kompletu patří k těm poslouchatelnějším – vlastně nevím, co mi na nich vadí, jen vím, že další cesta do nitra Ursiniho tvorby je marná. 5/10
Jan Spálený. Známý je hlavně jako bluesman, ale hraje i jiné žánry, zde umístěné písně jsou zhudebněné verše Vítězslava Nezvala a mají k art rocku blíž než k blues, Jan je navíc zajímavý zpěvák – žádný Caruso, ale výraz a charisma určitě má, do produkované muziky jeho hlas padne, na druhou stranu ta muzika není, s výjimkou (žel necitlivě ukončené) „Odpustě mi“ ničím výjimečná. 6/10
OLYMPIC. Asi nejpřekvapivější jméno na výběru, u kterého udělám výjimku a použiju více než jednu větu. OLYMPIC jsem v první polovině osmdesátých let hodně poslouchal, hlavně ta alba, z nichž se vybíralo pro tento počin: „Prázdniny na Zemi“, „Ulice“ a „Laboratoř“; dodnes je znám nazpaměť a dodnes je považuji za nadčasová díla. Vybrané písně dokládají, že i OLYMPIC se dokázal k art rocku přiblížit, což si dnes mnozí asi neuvědomují. 8/10
Z uvedeného je zřejmé, že výrazněji mě oslovuje sotva polovina zařazených interpretů, většinou těch, které jsem znal. Že by mě výběr dokopal k tomu, abych si od některé kapely hledal další nahrávky, které neznám, se nestalo, na druhou stranu některé singlové záležitosti jsem si několikrát poslechl s chutí, stejně jako s chutí přečetl velkorysý booklet obsahující fotky desek a řadu zajímavostí – vše pěkně sepsal Karel Deniš. Proti „Rock Line 1970–1974“ ale o něco slabší kolekce.
www.supraphon.cz
https://www.supraphon.cz/novinky/1677-art-rock-line
