V loňském roce, po několika krátkých nahrávkách, vyšlo chomutovské deathcorové mlátičce VICTIMS (dnes WICTIMS), fungující již od roku 2005, plnohodnotné album „Lorn Echoes". Album bylo nahráno u Seabeast Production pod taktovkou Antonína Smrčky Jr. a bylo vydáno pod hlavičkou aktivního labelu Slovak Metal Army. Vkusně zpracovanému osmistránkovému bookletu - černý podklad, písmo v bílé a červené barvě, které koresponduje s motivem alba (obracené kříže a postava v kápi) - obsahujícímu texty šesti skladeb (jedna je instrumentální), poděkování, kontakt na kapelu i fota (statické + koncertní pod trayem CD) nelze nic vytknout.
Deathcorovým nahrávkám pravidelně neholduji, protože je vnímám jako stejnosměrnou zvukovou kouli (většina kapel zní obdobně). Byť je ta koule nabitá energií, tak na mě působí většinou unylýmm dojmem. Trochu bych to přirovnal k baterii, která je nekvalitní nebo třeba již déle používána. Nabitá má přehršel energie, avšak rychle se vybije... Trochu jinak tomu bylo s touto nahrávkou. Z redakčního „stolu“ jsem si vybral VICTIMS na recenzi po krátkém poslechu ukázky, která byla nabitá, ale tak trochu jinak. Jestli to mám přirovnat opět k proudu, tak nějak střídavě, variabilně.
To, co mě v první řadě po celém poslechu nahrávky „Lorn Echoes" upoutalo, bylo to, že odehrané skladby jsem při troše vůle (úsměv) začal od sebe rozlišovat, i když nějaké „ale“ se našlo. Nemusím časté pády, které tu skladbu rozdrtí. A tady na „Lorn Echoes" je jich docela dost. Ale obrátím list. Velkým plusem anebo poznávacím prvkem jednotlivých songů je melodický podkres pod natlakovanou hudební náloží a taky (samozřejmě) rozjezd každé skladby, který je pokaždé jinak barevný (i to přesto, že vně - pro mě - sem tam stejný).
„Lorn Echoes" přes svoji svižnou energii, kterou je obdařená každá skladba, má potemnělou auru, kterou dokreslují melodie, hodně podobné hororovým filmům, což si nelze nepovšimnout již s prvním štychem „In the Darkness of Blood“ nebo v asi nejvýraznější singlové „Sinmaker“ i v následující „Hate“, která působí temným až pekelným dojmem. Ono té temnosti je zde víc než dost a ku prospěchu věci. Již ve dvojce „Brainwar“, kde surově drnčí neharmonické kytary (mathcorově), si nejde nepovšimnout temného pozadí, které je melodicky pohopsávající.
Velkým plusem tohoto alba, respektive VICTIMS, je vokální stránka, která disponuje dvěma řvouny. Jeden je hutně growlující a druhý je corově štěkající; za mě perfektně agresivně odvedená práce. Dobré jsou hutné spodky a pěkně šlapající bicí. Ono všeobecně je to kvalitně odvedená práce a to i přesto, že jsem tady v úvodu nevysekl poklonu deathcorovým kytarám všeobecně. Celková podladěnost se mi líbí, sekané riffy a řezající kytary mně jdou také do vkusu. A když toho bude v přijatelné míře jako u předposlední skladby „Hate“, která je více potlačena do deathmetalových vod a kde není tolik držkopádů, tak je to hudba numero uno. Nicméně kytaristé se nebojí ani sól, kterých je na albu tak akorát, stejně je to i s délkou, aby skladbu jen tak lehce pročísly a daly jí smysl života, respektive odér smrti. „Smells Like Death“ je výborným kytarovým outrem k zakončení deathcorové smršťi. Půlhodina utekla velmi rychle a mě to nalákalo na opakovaný poslech.
Seznam skladeb:
- In the Darkness of Blood
- Brainwar
- No Self-Mery
- I Touched the Face of God
- Sinmaker
- Hate
- Smells Like Death
Čas: 26:14
Sestava:
- Hospi - zpěv
- Venca - zpěv
- Málci - kytara
- Mára - kytara
- Ondra - basa
- Pinky - bicí
- John - syntezátor
