I MACABRE se řadí ke kapelám, které produkují zrcadlově stejné desky, pouze mění jejich názvy dle závažnosti trestného činu. Poslední šesté album jak názvem, ale hlavně obalem pitoreskně infantilního tabla poťouchlé mateřinky (kde za plachtou cirkusového šapitó exhibují hodní strýčci jako John Gacy /33 obětí, mladí chlapci/, celebrita s aurou Ted Bundy /30/, kanibal Ed Gain /kterému jeho oběti nikdy nevoněly; 15 žen/ nebo řezník z Elmendorfu Joe Ball /20 žen/ a že se perverzita týká i žen, dokládá Leonarda Cianciulli, která má na kontě doslova a do písmene 3 zářezy) se textově i hudebně drží osvědčeného mustru, pouze grindových zběsilostí poněkud ubylo.
„Carnival of Killers“ můžeme obsahem pojmout jako panoptikum deviantů považujících tento morbidní způsob získání širokého povědomí za jediný možný, nebo také jako extrakt výroční zprávy FBI. Na druhou stranu mít renomé kapely s obsesí k masovým vrahům se může kladně promítnout do kádrového profilu a získat si solidní posluchačskou základnu. Osobně jsem si kapelu „našel“ někdy po vydání „Dahmer“, kdy už jsem příběh mladého Jeffreye (17) znal z filmové adaptace. Ne, opravdu nejsem zatížený fenoménem sériových vražd, jen mi nejde na rozum, co funguje jako stimulátor k takovému chování, ale to je otázka spíše na soudního psychiatra. Třeba nám tuto Pandořinu skříňku pomůže trio z Illinois objasnit.
Třicet pět let na scéně; v případě MACABRE můžeme slovo scéna nahradit místem činu plném dětských vzlyků, ženského naříkání a zoufalých pomstu slibujících mužů či chlapců. Pozornost si zaslouží když ne ničím jiným, tak alespoň tím, že textovým ztvárněným výše uvedených zvrhlíků a patřičným mixem death/thrash/grindu vytvořili fenomén zvaný murder metal. MACABRE naposledy zaútočili v roce 2011 albem „Grim Scary Tales“. Zpěvák a kytarista Lance Lencioni (aka Corporate Death) přiznává, že tím, jak stárne, stávají se věci složitější a nic není jako dřív, s čímž nelze než souhlasit. Jako hlavní příčinu devítileté pauzy uvádí fakt, že basák Nefarious se přestěhoval do jiného státu a společné zkoušení se proměnilo v obtížně řešitelný problém.
Nevím, jestli „Intro“ je povinnost, nebo pouze železná košile, v tomto případě exkurzi do světa sadistických kreatur uvádí flašinet s orchestrionem lákající maminky s dětmi na cirkusové vystoupení a cukrkandl v papírových kornoutech. Typologicky můžeme songy rozdělit na ty potrhlejší – „The Wheels on the Bug“, „Joy Balls Was His Name“, „Warte, Warte“ (k teatrálnosti padne němčina jako ulitá) nebo „Stinky“, kde se zpívá převážně nepotřísněným hlasem vyprávějícím dětské říkanky hraničící s nevkusem bavorských zemědělců, tradičních účastníků mnichovského Oktoberfestu. Nosné melodie infantilního taškaření gradují palbou basových bubnů a thrashové kytary, mnohdy hodně spřízněné s punkovou živelností. V tu ránu je ten tam dětský úsměv a neohrabanost batolat. Instrumentální obratnost mixovaná s churavým smyslem pro humor, kýčovitě chytlavé melodie z béčkových černobílých hororů. Pokud nejste totálně MACABRE neznalí a máte sebemenší ponětí o jejich konceptu (hudba nemusí být vždy seriózní), musí se nechat, že odvádí solidní práci. Následuje podmnožina skladeb „The Lake of Fire“, „The Murder Muck“, „Your Window is Open“ „Tea Cakes“ „Now its Time to Pay“ či „Richard Speck Grew Big Breasts“, které vrací kapelu zpět do století transistoru zdravou death/thrashovou agresivitou s krvelačným hlasem mladého eunucha, kytarovými brejky a valivým tempem se zručnými kompozicemi.
Poslední sorta skladeb s nálepkou „ostatní“: „Them Dry Bones“, rock´n´roll, při kterém se křepčí navzdory pokročilé artróze ze studených cel výkonu trestu několika doživotí. Instru-mentálka „Breaking Point“, necelou minutu trvající lobotomie prováděná podladěnou kvílející kytarou, fyzicky přebolí, zmizí v digitálním koši s hořkou pachutí. Další nezáživná dvojice „Corpse Violator“ a „Slaughter House“ se snaží navodit atmosféru smrdutého prostředí jatek, inertní účinek zachraňuje tutoriál bubenického řemesla.
Corporate Death balancuje mezi thrashovým ječákem a říkankovým přednesem popisujícím brutální vraždění obětí, zatímco Nefarious (basa) a Dennis The Menace (bicí) vytváří krkolomnou linku a zdánlivě chaotickou kulisu příklepových perkusí.
Formou zpěvných humoresek popisují MACABRE paranormální chování a návyky nositelů utrpení a zla. Pokud zde nehledáte patologické rysy svého chování srovnatelné s deviací pachatelů, umí makabrózní příběhy vyloudit úsměv, jak jinak než s velkou porcí cynismu. MACABRE se nikdy nebrali moc vážně. Do mikrokosmu extrémní hudby přispěli bizarním metalem s červeným nosem manéžového klauna. I v hudbě platí zákon setrvačnosti se snahou odolat vnějším vlivům. V případě „Carnival of Killers“ mám na mysli déjà vu, pocitu vykrádání sebe samého.
Seznam skladeb:
- Intro
- Your Window Is Open
- Joe Ball Was His Name
- Stinky
- Abduction
- Tea Cakes
- Them Dry Bones
- Richard Speck Grew Big Breasts
- Slaughter House
- Breaking Point
- The Lake Of Fire
- Warte, Warte
- Now It`s Time To Play
- The Wheels On The Bug
- Corpse Violator
- The Murder Mack
Čas: 40:51
Sestava:
- Corporate Death – zpěv, kytara
- Nefarious – baskytara, zpěv
- Dennis The Menace – bicí
Bandcamp
Spotify
http://murdermetal.com/
