DARK GAMBALLE - Romance panenky a kladiva

Osoby a obsazení: Lukáš „Horaguru“ Hořínek – ten, který s tím začal (série rozhovorů na Fobii, následně iniciátor knihy) // Alexandr „Krusty“ Nováček – ten, který neuměl říci ne (dvakrát) // Onehalph – ten, který tomu dal tvář

U knih mapujících historii nějaké kapely mi vždycky přijde strašně těžké odhadnout okamžik, kdy by taková publikace měla být realizována. Jestli k nějakému výročí, nebo kdykoliv, nebo až když se kapela chystá loučit a svou existenci završit právě vzpomínkami na papíře. Přemýšleli jste, jestli je rok 2020 ten pravý? Máte raději „posmrtné“ komplexní biografie, nebo řekněme ty „vrcholové“, kdy je hudebník či skupina v nejlepší kondici?

Krusty: Takto jsem nikdy nepřemýšlel. Ale já doposavad četl biografie vždy jen aktivních muzikantů. Gillan, Wakeman, YES, Bruno, DARK GAMBALLE, Cavalera, JUDAS PRIEST, Pavlíček, Collins, Waits... ti všichni jako na potvoru stále aktivně muzicírují nebo alespoň tvoří. Mám raději, když se biografie účastní vždy ten konkrétní objekt zájmu, než aby o něm psal kdosi zvenčí a dvacet let po smrti či rozpadu hlavního aktéra. Na druhou stranu „vrcholové“ biografie jsou často sezónní záležitostí, o jejichž kvalitě nebo kvalitě interpreta lze za pět let leckdy i pochybovat. Naštěstí se to týká především pop music. 
Rok 2020 není pravý v případě, že počítáme a máme rádi kulatiny. To by bylo vhodnější počkat ještě tři roky a nadělit si biografii ke třicetinám. Ale náhoda tomu chtěla, že šance se naskytla právě v tomto termínu (přesněji na podzim 2019) a celosvětová pandemická situace nahrála do karet. Byl relativní klid a byl čas. 

Lukáš: A víš, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlel? Měl jsem jen prostě pocit, že jde o kapelu, která si svou biografii zaslouží a Krusty je osobnost, která má co říct. Ani nad číslovkou 2020 jsem příliš nedumal, celkově mne tak nějak nechávají letopočty i data nesoucí smůlu, či zaručené štěstí, v klidu. Když se budeme bavit o ostatních biografiích a ideálním času, kdy s kůží na trh, je nejdůležitější, aby hlavně bylo na co vzpomínat. Můžu se potrhat smíchy, když memoáry vydává maník, sotva tři kříže, přes noc vyrobená sláva a popularita… O čem to pak asi je? 

Když jsi začínal dělat s FORGOTTEN SILENCE sérii rozhovorů, která vycházela v roce 2019 na Fobii,  inspirovala tě už tehdy kniha o historii ROTTING CHRIST, o které jsi po vydání oficiální historie FORGOTTEN SILENCE říkal, že byla jakýmsi mustrem pro Syndrom zapomenutého ticha?

Lukáš: V té době vůbec ne. Moje představa byla o sáhodlouhém článku, rozděleným do několika kapitol. Dobře si pamatuju, že v debatě s tvou osobou mi byla doporučena forma rozhovorového seriálu a mne se to obrovsky zalíbilo. Je ale pravdou, že v momentě, kdy se rodil nápad na biografii, byl ROTTING CHRIST mustr jedinou volbou. Upřímně, pokud jsem se toho chtěl aktivně účastnit, tak to jinak být nemohlo. Nechat si Krustym vyprávět a pak to házet vlastními slovy na papír? To by byla strašná blbost nevyužít jeho vypravěčského talentu. O zdárné sekundaci spoluhráčů ani nemluvě.
Legrační je, že když jsme to po vzoru ROTTING CHRIST rozjížděli, ani jeden z nás neměl knihu fyzicky doma. Mou kopii má stále půjčenou kamarád a Krusty ji nevlastnil vůbec. (úsměv)

Vydavatelem knihy je MetalGate, což je v současné době asi nejlépe fungující tuzemský label, který má v katalogu několik vydaných knih. S jakým plánem jste se na MetalGate obrátili? Došlo k dohodě okamžitě, nebo si vydavatelství nechalo nějaký čas na rozmyšlenou, případně chtělo vidět ukázku, aby vidělo, jakou máte představu?

Lukáš: Prvotní kontakt proběhl přes tehdejší zaměstnankyni Pavlínu Hegerovou a pokud si dobře vzpomínám, byla to právě část Fobiáckého seriálu, kterou táta a syn Šmejkalovi dostali na ukázku a která asi o vydání rozhodla. Na společné schůzce se pak doladila obsahová i termínová podoba knihy.

Krusty: Jako každý, kdo se chystá investovat (navíc do spisovatelských paniců), chtěli MetalGate krátkou ukázku – a je to velice rozumné. Lukáš nadhodil styl, kterým by se mělo naše vzpomínání ubírat, a pustili jsme se do toho. MetalGate se to zamlouvalo a plácnuli jsme si. Celkem tři schůzky s probíráním detailů. Slovo dalo slovo. Postupem času jsme navzájem zvažovali různé cesty realizace a úpravy, které jsme zkoušeli, ponechali nebo zavrhnuli.

Když jste na historii FORGOTTEN SILENCE začali dělat a měli v rukou onu sérii rozhovorů, měli jste představu, nakolik kniha nabobtná? Předčil výsledek očekávání?

Lukáš: Předčil. Původní plán byl plus / minus 200 stran a protože ani já, ani Krusty, nemáme v oblibě biografie, kde máš na jedno psané slovo patnáct dobových fotografií, říkali jsme si, jaký bude záhul těch 200 stran smysluplně zaplnit. No a vidíš sám, ve finále nestačilo 300 stran. (úsměv)

Krusty: Představa nebyla žádná. Rozhovory pro Fobii byly relativně obsáhlé a já myslel, že i tohle by vlastně mohlo z větší části stačit. Jenomže když hodíš webový rozhovor na papír, není stejný. Tištěné médium je trochu jiný level, takže se plánovaně i neplánovaně začalo vzpomínat. A kniha najednou bobtnala a bobtnala. Když jsme dosáhli stosedmdesáté stránky (rozsah předchozí publikace vydavatele) a přesto byli stále lehce za polovinou, polkli jsme naprázdno. Naštěstí v MetalGate jsou osvícení lidé a my se nemuseli omezovat žádným limitem. Celkových 308 stran jsem ovšem nečekal. Ale je férové zmínit, že cca 40 stran zabírají všechny naše texty.

Asi je dané, že dávné události se v paměti drží hůře než ty nedávné. Když jsi vzpomínal na začátky  FORGOTTEN SILENCE, měl jsi všechno v hlavě, nebo jsi čerpal z nějakého kapelního archivu? Jsi natolik pořádný, že máš schované vše, co se kdy o FORGOTTEN SILENCE napsalo, případně si vedeš kroniku?

Krusty: Někdy mám pocit, že si lépe vybavuji minulost starou deset let než to, co po mně někdo chtěl před minutou. Spoustu věcí mám uloženou v hlavě a nezastírám, že mi hodně pomohl pohled na staré fotky či artefakty (plakáty, letáky, backstage karty). Ale snad kromě data našeho premiérového koncertu mi dělají problémy ostatní čísla. Využil jsem tedy cosi jako časovou přímku, kterou jsem si kdysi začal psát a měl jí počmáranou asi patnáct listů papíru. Ta mi pomohla s nejstaršími daty. Naneštěstí jsem toho po pár letech nechal, takže dejme tomu posledních dvacet let je už opravdu čistá a nefalšovaná paměť. Samozřejmě za pomoci ostatních – ve sporných případech. 
Určitě si ale neschovávám vysloveně časopisy a fanziny, kde se psalo o FS. Zase jako tak to nežeru. (úsměv) Ale kdyby na to přišlo, mám celou jednu skříň plnou fanzinů a časopisů z celého světa. A ty nejstarší tam budou opravdu kolem roku 1991.

Podobný dotaz k fotkám a dalším obrázkům. V knize je jich spousta. Odkud jste čerpali? Sháněl jsi něco u bývalých členů, fanoušků, vydavatelů?

Krusty: Fotky pocházejí z vlastních zásob. Mám jich hodně a strašlivá spousta se jich neuveřejnila. Důvod byl jednoduchý: jejich výpovědní hodnota zas není tak vysoká a často trpí hrůznou kvalitou, která by se pro uveřejnění v knize opravdu nehodila. Mrzí mne, že ze starých časů jich nebylo k dispozici tolik. Důvod je jednoduchý: fotilo se velkým foťákem a na film. A to si člověk rozmyslel, co bude fotit. Potom byl k dispozici digitální foťák, ale ani ten nebyl vždy při ruce. Mobily s kvalitním rozlišením tu byly až v novém mileniu. Takže překvapivě dost fotek jsem musel klasicky skenovat z jejich fyzických formátů. Ale i v tom bylo kouzlo... 

Lukáši, počítám, že na tvých bedrech byla organizační stránka věci. Dobře známe situace, kdy se s někým domluvíme na rozhovoru, termínu zaslání odpovědí na otázky a místo odpovědí… ticho po pěšině. Člověk chvilku počká, pak napíše slušnou upomínku, opět nic, takže z muzikantů páčí odpovědi dva měsíce, protože páni umělci nemají dvě hodiny čas, aby napsali pár vět. Nechci vyzvídat, komu z knižních respondentů plynul čas jinak než běžným smrtelníkům, ale spíše jestli taková situace nastala a jak velkou trpělivostí jsi se při přípravě knihy musel obrnit? (úsměv)

Lukáš: Jméno největšího hříšníka ze mne opravdu nedostaneš, to Čepovi nemůžu udělat. (úsměv) Ale vážně, nevybavím si žádný výrazný prostoj. Občas bylo třeba se připomenout, nebo osvětlit, co se od daného tématu očekává, ale všichni bez rozdílu zaslouží obří pochvalu a uznání, jak se k tomu postavili. 
Nebudeme si nic zastírat, svou úlohu sehrálo i celosvětové šílenství kolem čínského paskvilu. Zatímco Krustymu dohodilo několika týdenní volno a relativně moře času, o Čepův obor byl nadstandardní zájem a bubeník makal od rána do večera…

Jedna věc jsou slova a obrázky, druhá dát jim formu. Jedno bez druhého fungovat nemůže… O design a sazbu se postaral Onehalph – což je poněkud tajemná postava. Nevím, jestli je oslovení Onehalphe korektní, ale jiné mě nenapadá… Takže Onehalphe, můžeš se krátce představit? Jak ses dostal ke grafice, jak k muzice (pokud správně luštím webové prameny, tak momentálně bubnuješ v THE MUXX), co tě baví víc?

Onehalph: Nic tajuplného za tím nehledejme. Je to jen nick, který používám. A jestli to pomůže, říkej mi klidně Radku. (smích) S grafikou jsem začal (v podstatě jako samouk) pár let před koncem tisíciletí a postupem času jsem k tomu přidal i webdesign a video (točím a edituju klipy / promo videa – z těch známějších interpretů třeba pro GIPSY.CZ, Dorotu Barovou, která v roce 2018 získala cenu Anděl za nejlepší jazzové album, známou mj. také z violoncellového ženského dua TARA FUKI, nebo pro „dětskou kapelu“ BOMBARĎÁK). Obecně mě hodně zajímají nové technologie, tak se i v tom mém oboru snažím držet krok. Hudební začátky sahají ještě asi o jedno desetiletí dále do minulosti, kdy jsem se postupně (a pro mě tak nějak logicky) dostal od hraní na kytaru v metalové kapele (INFECTION) k přesedlání na bubny. To byl ten moment, kdy se protnula moje cesta s tou Krustyho. A pokračoval jsem od alternativy (VENUŠINY KULIČKY, THE MASHY MUGS) přes elektroniku (RADIUM.NFO, MARE NIGRUM, BULLERBYNE, VENEER) a její kombinaci s dejme tomu hardcorem (MASHY MUXX) až po klidnější a písničkovější současnost (THE MUXX, IAN). K tomu se dlouhodobě věnuju vlastní muzice, převážně elektronické – právě pod pseudonymem onehalph (remixy pro -123 MIN., INSANIA, SYNERGY, SKYLINE, SWORDFISHTROMBONES, spolupráce s legendárním slovenským zpěvákem Peterem Lipou atd.). Něco z toho je ke slyšení na bandzone.cz/radium. Odehrané koncerty jsem už přestal počítat před dlouhou dobou, ale bude jich už za ty roky okolo 800. Měl jsem tak možnost objet i velkou část Evropy (Slovensko, Rakousko, Německo, Lucembursko, Holandsko, Francie, Polsko...). Abych se ale vrátil i k Tvému dotazu – co mě baví více? To se nedá asi takto vůbec stavět – grafika mě živí a hudba zůstává tím primárním čistým koníčkem, což bylo mé vědomé rozhodnutí již před mnoha lety, kdy jsem měl i nabídky na profesionální hraní (např. od legendy české alternativy UŽ JSME DOMA). Můj život se dlouhodobě točí okolo kultury/umění a krom působení v představení Husaparty v divadle Husa na provázku jsem taky pořádal řadu koncertů a parties a také spolupořádal 10 ročníků letního festivalu Život na zámku (Rosice).

S Krustym se znáte dlouho, kdysi jste spolu i hráli v jedné kapele. Když za tebou přišel s tím, že bys měl „udělat“ knihu, jaká byla tvá reakce? Ono jedna věc je udělat obal k CD nebo LP, to je sice taky pracné, ale jde o nějakých osm deset stran, něco jiného kniha mající přes 300 stránek…

Onehalph: Ano, známe se hodně dlouho – ostatně v knize se to taky zmiňuje. Naše cesty se protnuly na rosickém zámku. Tam jsme se začátkem devadesátých let míjeli na zkušebnách, kde zkoušely naše kapely, a kde pak došlo ke vzniku naší společné „sranda kapely“ VENUŠINY KULIČKY. Co se týká mé reakce na vznik knihy – mám takový pocit, že jsem něco v tom duchu psal Krustymu už hned poté, co začal vycházet seriál Výprava do hlubin Zapomenutého ticha na Fobia zine. Už tehdy mi přišlo jako dobrý nápad se zamyslet nad tím, jestli to nějak nezhmotnit do tištěné podoby. Když se tak skutečně po čase stalo, byl jsem rád, že u toho můžu opět být i já. I když na začátku nikdo z nás ani netušil, jaký rozsah to bude nakonec mít. Ale obavy jsem z toho určitě neměl, mám ve svém portfoliu už poměrně dost knih a rozsáhlejších publikací. Takže pokud bych měl shrnout svou reakci na Krustyho nabídku do dvou slov, tak asi radost a očekávání.

Vzhled publikace se mi líbí, grafika je čistá, přehledná. Měli jste od začátku jasno, jak by to mělo vypadat, nebo jste začali a původní idea se měnila? Docházelo mezi vámi k nějakým neshodám, že jeden to viděl tak a druhý jinak? 

Onehalph: Díky za kompliment – osobně jsem taky s výsledkem velmi spokojen. U knihy jsme měli od vydavatele maličko vytyčené mantinely, ve kterých se musíme pohybovat (myšleno formát, řádkování atd.), jinak to bylo jen na nás. My jsme s Krustym už celkem sehraný tým a naše spolupráce probíhá obvykle ve dvou možných scénářích – buď má Krusty nějakou představu, kterou se mi snaží popsat, a já na základě toho udělám hrubou skicu (případně varianty) a od toho se pak odpíchneme. Nebo v tom mám úplně volnou ruku, a tak postupuju podle svého vidění dané věci. Anebo mu jeho představu úplně rozbiju a udělám to podle sebe a on je za to pak i rád (jako v případě obalu alba „Kras“). (smích) Vytvořil jsem asi čtyři varianty první kapitoly, diskutovali jsme spolu nad těmito návrhy a když jsme odladili většinu možných úskalí, tak se už pokračovalo na čisto. Jinak žádné neshody si asi nevybavím zpětně ani u žádných předchozích prací pro FORGOTTEN SILENCE.

Krusty: Já myslím, že jsme opravdu sehraný tým a vize byla plus minus jasná. Jasná a čistá grafika, která nebude překombinovaná a bude funkční – přesto s jasným ksichtem. Ostatně tak to máme s Onehalphem na posledních počinech FS všude.

Dá se říci, co pro tebe bylo při skládání historické mozaiky nejtěžší? 

Krusty: Největší obavy jsem měl z toho, abych dodržel pravdivost a přesnost údajů. A posloupnost událostí. Ovšem při zachování čtivosti. A to se myslím povedlo.
A potom vůbec celá grafická práce. Mám rád, když o něčem čtu a na vedlejší stránce to hned vidím. Nemám rád absenci fotografií, pokud se na ně odvolávám v textu, a nemusím ani souhrnné obrázkové přílohy na konci knihy. Ale chápu, že vyřešit to právě tímto způsobem je naprosto nejjednodušší.

Lukáš: Jako u většiny činností, do kterých se pouštím, je nejtěžší začátek. Rozhoupat se, nakopnout zlenivělý zadek a dát se do pohybu. Jakmile dostala osnova konečnou podobu a začaly se rýsovat obrysy úvodní kapitoly, bylo vyhráno. Věděl jsem, že teď už to jinak než dobře dopadnout nemůže.

Přišla na tebe při práci na knížce nějaká slabší chvilka, kdy jsi měl chuť se vším praštit a jít radši do lesa nebo na pivo? (úsměv)

Lukáš: Ne, jakmile se dalo vše do pohybu, neexistoval jiný konec než fyzická podoba knihy. Je fakt, že toho bylo někdy hodně v práci, běžné světské starosti doma a to pak nemáš chuť, ani náladu, ale musíš to brát tak, že hudba je mým obrovským koníčkem a stylem života. Nemusím se do ničeho nutit, píšu, protože mě to moc baví.

Krusty: To snad ani ne. Ale únava byla, nepopírám. S Onehalphem jsme pracovali ve stylu: sraz po práci večer a konec před půlnocí. Čtvrtý den v tahu už byl náročný. Ale pracovalo se s fanatickým odhodláním a hrnkem dobré ledové brazilské kávy.

Onehalph: Trošku to „drhlo“ asi až při finišování s korekturami, ale jinak byla spíše radost pozorovat, jak to krásně „roste pod rukama“ a získává výsledný tvar. Tím neříkám, že to nebylo náročné – obzvláště fáze prací během druhé půlky léta, kde jsem se s Krustym vyloženě míjel s termíny dovolených, byla mírně vypjatá, ale nakonec se vše zvládlo. Finální maraton byl poháněn nočními ledovými kávami a spoustou inspirativní muziky. (smích)

Jaký jsi měl pocit, když jsi knížku poprvé držel v ruce, začal listovat stránkami? Byla to radost, nebo úleva, nebo tě přepadla nostalgie, případně něco jiného? 

Krusty: Když jsem knihu poprvé chytil do ruky, jenom jsem ji zběžně prolistoval. Detailní zkoumání proběhlo až druhý den a v klidu. Pocity? Úleva, ale před prolistováním to byla ještě obava, zda je vše tak, jak mělo být. Od té doby jsem jí listoval nesčetněkrát a stále mám velice dobrý pocit. Záplava serotoninu!

Onehalph: Pro mě jednoznačně radost. Určitá nostalgie přišla až o chvíli později – při samotné četbě knihy. U té samotné práce na knize nemám vůbec prostor pro čtení toho sázeného obsahu, řeším jen to, aby to bylo graficky, typograficky a technicky v pořádku, sem tam se začtu do některých pasáží, které mě „trknou do očí“. Vybavila se mi spousta dalších historek, převážně u těch prvních kapitol. Moc mě to bavilo a když jsem to třetí den dočetl, tak jsem si říkal „Cože, to už je konec?“. (smích) 

Lukáš: Asi vše, co jsi zmínil. Radost a úleva, že se vše podařilo, jak mělo a nostalgie, že naše společná práce končí. Pokus se vžít do mé osoby. Jeden rok stojíš jako fanda v Šumperku v první brázdě a s úctou hledíš na pódium, kde tví hrdinové přehrávají geniální opus „Kras“ a za rok s nimi dáváš do kupy biografii. I teď, po tolika hodinách společných debat a troufám si říct, utvořeného přátelství, mám nutkání zapištět jak hysterická fanynka BEATLES. 

Knížka je několik týdnů v prodeji, asi jste ji několikrát prolistovali, možná i přečetli ve finální podobě (což je vždycky jiné než na monitoru). Jak jste s výsledkem spokojeni? Je v knize něco nepovedeného, co vás zpětně mrzí, nebo naopak něco, co v ní chybí a uvědomili jste si to, až když bylo pozdě? A jaké se k vám dostávají ohlasy, nemyslím ty veřejné v podobě recenzí, ale od fanoušků-čtenářů?

Lukáš: Jsem absolutně spokojený. Poslední fáze tvorby Syndromu se odehrávala více méně beze mne. Konečnou grafickou podobu dával do kupy Krusty s Onehalphem a i když mě zásobovali ukázkami společného snažení, byl jsem výsledkem hrozně mile překvapený. Musím se přiznat, že mám zatím jenom prolistováno, ke čtení jsem ještě nenašel sílu a dostatečný odstup. Ohlasů se ke mně zatím mnoho nedostalo, ale ty co ano, jsou vesměs pozitivní a pochvalné.

Krusty: Knihu znám skoro slovo od slova. Celou jsem ji ve fyzické podobě nepřečetl, ale prolistoval už mockrát. Osobně jsem spokojen. Možná nějaký detail bych změnil, ale jedná se o naprosto nepodstatné malichernosti, které nic nemění. Ale jednu chybu musím uvést na pravou míru. Na str. 71 píšu, že Iggy měl na našem egyptském výletě v roce 1999 fatální průjem. Byl jsem jím opraven, že šlo o fatální zvracení. Tímto se omlouvám za dezinformaci. (smích)
Kniha je venku, prodává se a já jsem na ni pyšný. Ohlasy jsou velice pozitivní. Recenze jsou moc fajn, ale ještě víc mě těší ohlasy čtenářů, které se ke mně dostanou. Pokud ti někdo napíše, že se díky knize přenesl příjemně v čase zpět a ještě si k tomu pustil naši muziku, je to odměna největší.

Onehalph: Spokojenost výrazně převažuje. Mrzí mě možná jen to, že se nepodařilo na obálce prosadit parciální lak, který by tomu dal maličko „exkluzivnější punc“. A samozřejmě jsem, jak už to tak bývá, během čtení narazil i na pár drobných chyb v sazbě, ale hned jsem je poctivě opravil, aby to bylo v nějakém budoucím vydání jednoduše dokonalé. (smích) Ohlasy, které jsem měl možnost prozatím vyslechnout, jsou ale bez výjimky superlativní.

Lukáš: Moc ti Johane děkuju za perfektně připravený rozhovor a super otázky. Měj se moc fajn a ať se daří!

RECENZE

Facebook

Foto Onehalpha: Karolína Cermanová

 


Zveřejněno: 31. 01. 2021
Přečteno:
767 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

05. 02. 2021 09:23 napsal/a Mišák
"Cerca Trova"
PÁNOVÉ Smekám před vámi pomyslný klobouk a odhazuji jej v dáli...ovšem jenom proto aby jej opět někdo mohl sebrat jako hozenou rukavici a mohl nás obohatit a rozšířit naše skromné obzory tak neskromně jako se to povedlo vám. Nejsem ještě ani v polovině čtení a jsem nadšený z té hmoty kterou jste v knize obsáhly.... DÍKY M.
01. 02. 2021 12:09 napsal/a Horaguru
Díky
Děkujeme Burymu za slova chvály.
31. 01. 2021 17:09 napsal/a Bury
Paráda
Povedený rozhovor ze všech stran o hodně povedené knize, kterou jsem před chvílí dočetl! Akorát ty texty jsem si nechal na později, až si k nim udělám komplet poslechovku... :) K FS mám vztah od pořízení CD "Thots" v ´96, pak jsem posílal Krustymu čistou kazetu za účelem nahrání "Senyaan" pro potřeby rozhovoru ("Prý jste nahráli nové album." ... "Jak o tom víš?!")... Nebo cesta vlakem na první koncert s Richardem, Chrobisovým bratrancem, který se mu tahal s činely z ostravské zkušebny LOVE HISTORY. Koncert perfektní zážitek, který jsem si zopakoval ještě hodně krát, protože jej natáčel z pod pódia Sokol (CONFITEOR, Payo zine) a.k.a. Fousage (Hell.cz) a poslal mi kompletní záznam na videokazetě. Doufám, Krusty, že sis to tehdy nahrál, když jsem ti tu VHSku posílal, abys mi tam dohrál záběry od Paramby...! Kdyby něco, pořád ji mám!!! :-)