FORGOTTEN SILENCE lze s největší pravděpodobností považovat za žánrově nejméně vyhraněnou kapelu tuzemského podzemí. Její příběh je interesantní jako hudba, kterou se déle než čtvrtstoletí prezentuje, podobně lze nahlížet na společenství muzikantů, kteří prošli sestavou a zanechali po sobě tu menší, tu větší stopy.
Když kritik neví, jak by měl začít recenzi, pomůže si citátem. (úsměv) Ale není loupež jako loupež, protože (nejen) uvedená slova jsem měl tu čest do předmluvy ke knize mapující historii FORGOTTEN SILENCE napsat. Mnohem více toho napsali Lukáš Hořínek a Alexandr Nováček, nebo chcete-li Horaguru a Krusty, kteří spojili síly v listopadu a prosinci 2019 a podepsali se pod seriál rozhovorů, který vycházel na stránkách Fobie. A právě tento seriál byl spouštěcím mechanismem pro sepsání oficiální historie FORGOTTEN SILENCE, která je pojatá podobně jako kniha mapující vše, co se odehrálo u řeckých ROTTING CHRIST nebo u našich DARK GAMBALLE. Platforma těchto publikací je obdobná – zvídavý tazatel se ptá či nadhodí téma, respondent odpovídá. V případě FORGOTTEN SILENCE je hlavním mluvčím samozřejmě Krusty, jediný člen sestavy, který se podílel na všech nahrávkách a odehrál všechny koncerty.
Jestliže jsem nedávno na adresu jednoho muzikanta napsal, že je rozený nevypravěč, tak o Krustym platí, že je rozený vypravěč. Zřejmě by knihu utáhl sám, ale pro pestrost je fajn, že se k němu v daném čase přidávají ti, kteří v kapele zrovna působili. A že jich bylo… Samozřejmě Medvěd, který odpovídá stručněji, ale sem tam hodně perlí, někdy možná jeho slova i někoho zvednou ze sedadla, ale Pavel je svéráz a nějaká ta kontroverze k němu prostě patří. V podstatě o všech přispěvatelích lze napsat, že se k otázkám postavili čelem, na odpovědích si dali záležet a většinou toho uvedli více, než by se dalo čekat.
Kniha je koncipována jako kronika – ke každé nahrávce jedna kapitola a v ní vše, co se kolem přípravy, nahrávání a vydání semlelo. Tudíž je jasné, že se střídají postavy; někteří muzikanti už nejspíš nikomu kromě pamětníků a velkých fanoušků kapely nic neřeknou, někteří se objeví, zmizí a vrátí, někteří se podíleli na jednom albu, někteří na několika, spousta jich později hrála v jiných skupinách, někteří hrají v jinde dodnes. Ke slovu se dostali i vydavatelé nebo grafik, takže i tento přesah kniha přináší.
Velkým kladem knihy je, že jde do podrobností, takže ideální je si při čtení pustit dané album a při poslechu si číst, jak se skládaly písně, jak se měnila sestava, jaké peripetie se odehrály při nahrávání, výrobě obalů, focení do bookletů, prostě taková ta typická kapelní práce. U FORGOTTEN SILENCE jakožto kapely amébovitého charakteru je všechno mnohem výživnější než u party zakotvené v jednom žánru. Čímž se dostávám k tomu, proč jsem na úvod tohoto článku uvedl pasáž týkající se žánrově nejméně vyhraněné party tuzemského podzemí. Počátky sice ještě nebyly tak kreativní, ale s albem „Thots“ se všechno zlomilo… A nejen o „bodu zlomu“ dokáží Krysty, Medvěd, později Marty, Hanka nebo Chrobis poutavě vyprávět, samozřejmě s jistou dávkou nostalgie, která k tomu patří. Postupně se čtenář díky vkladům dalších osobností dostane do současnosti, až k nešťastnému koronaviru, který zhatil plánované koncerty na významných festivalech.
Líbí se mi nápad rozdělit knihu na etapy podle nahrávek – byť to není nic originálního ani nového, dává to vyprávění rámec a řád. Líbí se mi, že na začátku každé kapitoly jsou uvedená fakta (seznam skladeb, sestava, studio, hudební nosiče). Líbí se mi grafické pojetí, které je přehledné, čisté. Líbí se mi, že je v knížce spousta dobových fotografií, reprodukcí plakátů, letáků, obalů, že text je dokreslený vizuálem. Za dobrý nápad považuji bonusovou část týkající se vybavení muzikantů, stejně tak seznam všech odehraných koncertů, a co je velká pecka, jsou texty ke všem řadovým albům, považte, v češtině! Pro mě jakožto neagličtináře bezvadný nápad, navíc je u každého textu Krustyho komentář ke slovům i muzice, takže opět ideálně při poslechu čubrnět na stránky.
Nelíbí se mi… ano, najdou se i detaily, které oko nepotěší. Zejména oko jazykového puritána (který samozřejmě taky dělá chyby). Když čtu, že „díky koronaviru odpadly koncerty“, přemýšlím, jestli je pisatel za zrušení živého hraní rád, nebo prostě neumí použít slovo kvůli. Nešvar, který se objevuje všude možně, ale korektor by měl podobně nesmysly odladit. Naštěstí na ně lze narazit jen výjimečně, stejně jako nějaké grafické prohřešky týkající se mezer nebo na zopakování již jednou řečeného. Poslední věcí, která mi vrtá hlavou, je správný název alba „Kro Ni Ka“. Žiju v tom, že regulérně je to tak, jak jsem napsal, ale v knize je to psané slepeně jako „KroNiKa“. To, že jde o paperback, je na jednu stranu škoda, tvrdé desky by udělaly své, ale chápu ekonomické důvody.
Věřím, že kniha zaujme jak pamětníky a skalní fanoušky kapely, tak ty, kteří mají rádi čtivo o kapelním životě nejen viditelném a slyšitelném, ale i zákulisním. I pro mě, který toho o FORGOTTEN SILENCE přečetl mraky, se v publikaci našla spousta novinek, nebo jsem si připomněl události a okolnosti, které jsem dávno zapomněl. A hlavně se mi to všechno četlo parádně, knížka má spád, v podstatě jsem nenarazil na pasáž, která by mi přišla nepatřičná nebo nezajímavá, takže když jsem Syndrom zapomenutého ticha dorazil, na jedné straně jsem si říkal pěkné, na druhou mi bylo líto, že už jsem na konci. A to je myslím jasný ukazatel, že se dílko podařilo.
- 308 stran
