PEARL JAM jsou v hudebním světě pojmem, převážně spjatým s hnutím grunge. Nebudu se dlouze vrtat v historii a proto jen krátké ohlédnutí do časů, jež aktuálnímu albu předcházely. Kapela s rokem 2020 vstupuje do čtvrté desetiletky svého působení a je úctyhodné, že již dvacet tři let hraje v neměnné sestavě. Od předchůdce „The Lightning Bolt“ uplynulo požehnaně vody a fanoušky PEARL JAM drželi v napětí plných sedm let.
Kapela se na posledních albech s ničím moc nepáře, nemá potřebu komukoliv cokoliv dokazovat a skrze rock a rock´n´roll nechává proudit své vize do světa. Jako dobrý příklad poslouží úvodní „Who Ever Said“. Žádné přešlapování, nebo úkroky stranou. Cíl je jasný a cestu si netřeba jakkoliv komplikovat.
„Superblood Wolfmoon“ je megahit jak blázen. Výborné kytary, výborný Cameron za bicími a ještě lepší Vedder u mikrofonu. Primitivní popěvek la la mi i při stopadesátém poslechu vystřelí náladu až do vesmíru. Všimněte si toho rozdílu, jaké skladby se pod pojmenování hit skrývaly v devadesátkách a jak je tomu dnes. Ten posun k přímočarosti je patrný i bez hloubkového průzkumu.
„Dance Of The Clairvoyants“ patří do skupiny písní, kdy si člověk zkraje neví rady, co s tím, ale následné poslechy zapůsobí jako životabudiče a vynesou skladbu do kategorie nejoblíbenější. Trochu toho disca, nějaké ty syntezátory a Vedder? Ten je přímo k sežrání!
Že mají PEARL JAM rádi LED ZEPPELIN a LED ZEPELLIN už dávno v těchto bardech viděli šiřitele svého odkazu, je věc známá. No a „Quick Escape“ je něco jako podpis nebo razítko. Nad úvodním riffem a zvukem kytary by mr. Page nadšeně zavýskl.
U PEARL JAM to nikdy nebylo jen o řízném rocku a na každém z alb předchozích najdeme nějaké to zklidnění, smutek a pomalejší tempo. Tradice založená už na debutu v podobě „Black“ má i tady svého zástupce, skladbu „Alright“. Je poctivé zmínit, že kvalit emocionální pecky z prvotiny želsatan nedosahuje.
Když poslouchám „Seven O‘ Clock“, mám příjemné mrazení v páteři a Vedderův projev evokuje vrozené vypravěčství těžkotonážního krále patosu a kýče Meat Loafa. To nemyslím rozhodně ve zlém, prvního „Netopýra“ sjíždím docela často a rád.
No a konečně se dostáváme i k tomu rock´n´rollu. Nic víc a nic míň v „Never Destination“ nehledejte. Takhle to cítíme, takhle to umíme, takhle to máme prostě rádi a konec diskuze. Šťavnaté a energické.
Kdybychom poslech alba přirovnali ke sledování akčního filmu, hlavnímu hrdinovi by právě došly náboje v samopalu a se zbytkem nepřátel by se musel vypořádat za pomoci obyčejné pistole. Rány třeskají, nepřátelé padají, ale už to není prostě ono. I po mnoha a mnoha posleších jsem se do poslední pětice skladeb nedostal. Nevadí mi, že je tam country a že jde o skladby převážně klidné, až zadumané. Vadí mi, že je to takové mdlé, bez pořádného nápadu.
Povedený obal má na svědomí mořský biolog a fotograf Paul Nicklen a vidíme na něm tající ledovec v Norsku.
Tak nevím, hodnotit album „Gigaton“ mi ve finále přijde složitější, než jsem čekal. Když bych to vzal cestou srovnání se starými alby skupiny, známka by k nejvyšším příčkám dosahovala stěží. Když to srovnám se zbytkem rockových alb, co v současnosti vycházejí, už by to tak špatné zdaleka nebylo. Méně jak sedm prostě nemůžu… už kvůli „Superblood Wolfmoon“ ne.
Seznam skladeb:
- Who Ever Said
- Superblood Wolfmoon
- Dance Of The Clairvoyants
- Quick Escape
- Alright
- Seven O‘ Clock
- Never Destination
- Také The Long Way
- Buckle Up
- Comes Then Goes
- Retrograde
- River Cross
Čas: 57:04
Sestava:
- Jeff Ament – bass
- Stone Gossard – guitars
- Mike McCready – guitars
- Eddie Vedder – vocals, guitars
- Matt Cameron – drums
