Kořeny VOLUPTAS sahají do roku 2006, ale dnes je v sestavě jen jeden původní člen. Nechme dávnou minulost a personální změny stranou, spíš by mě zajímalo, jak dnes nahlížíte na název kapely? Voluptas je jméno starořímské bohyně… jste i po letech s názvem zadobře? Když se sestava měnila, bylo na stole i téma názvu kapely, případně jeho změna?
Michal: Asi chápeme, kam tím míříš. Sami moc nemáme rádi, když kapely, ve kterých není žádný původní člen, dále těží ze známého jména, místo toho, aby se přejmenovaly (třeba NAPALM DEATH, že, haha – pozn. Štěpán). Nicméně u nás o nějak známém jménu nemůže být řeč, stále je v kapele jeden původní člen, a byť bychom si dnes asi stejné jméno znovu nezvolili, s jeho významem se stále svým způsobem ztotožňujeme. Hudba je pro nás stále většinou potěšením (latinsky znamená voluptas potěšení, slast, rozkoš). V textech máme také často narážky na řeckou a římskou mytologii, takže i v tom tu stále nějaká spojitost je.
Vaše diskografie čítá dvě položky, debut „Ved Rums Ende“ a letošní „Towards the Great White Nothing“. Krátký exkurz k první nahrávce – přijde mi mnohem rozevlátější než novinka, částečně asi i trochu parodická (minimálně co se názvů skladeb týká), místy docela punk. (úsměv) Jak vážně jste tehdy, v roce 2016, kapelu brali?
Michal: Řekněme, že jsme tehdy kapelu brali celkem s nadhledem, což částečně platí doposud. Ale v době, kdy jsme se dokopali k nahrávání „VRE“, jsme se rozhodli, že k samotné hudbě, ale i prezentaci atd. začneme přistupovat trochu seriózněji. Přišlo nám ale škoda starý materiál zahodit bez toho, abychom jej zvěčnili, a tak jsme jej nahráli a aji DIY vydali. Náš debut lze tedy brát jako pomyslnou tečku za naším hodně punkovým a stylově rozháraným obdobím. Od té doby jsme se přeci jen trochu posunuli, hudebně se ustálili a zhruba se shodli na nějaké vizi, jak by se kapela měla vyvíjet. Ten punk ale v naší hudbě i přístupu k ní stále trochu přetrvává. Přeci jen jsme ug kapela, a to, co děláme, děláme hlavně pro sebe.
Martin: Za sebe dodám, že asi už i v době „VRE“ jsme o tom, co chceme dělat, měli jinou představu než dříve. Tak je to ale vždycky – i novinka pro nás už dávno není novinkou, protože s tím materiálem, který si sám prodělal nějaký vývoj, už sami jako kapela žijeme docela dlouho, je pro nás uzavřený a nevstupujeme do něj. To, jaká je naše přítomnost, se odráží v tom, co skládáme teď a co bude na další desce – a proto taky asi rádi hrajeme na koncertech vždycky i úplně nejnovější skladbu, aby bylo vidět to, kde jsme zrovna teď.
Název „Ved Rums Ende“ je (doufám) transformací názvu jedné kapely, přičemž prostřední slovo jste pojali poněkud svérázně… Znamená „Rums“ opravdu to, co si myslím? (úsměv)
Michal: Ano. (úsměv) V době, kdy naše prvotina „Ved Rums Ende“ vznikala, jsme měli rum velmi rádi. Dá se říci, že byl i jakousi naší múzou. Jednak jsme ho s sebou měli prakticky na každém koncertě (i v době prohibice během metanolové aféry) a než se náš hudební styl trochu ustálil a přiblížil více black metalu, nazývali jsme naši hudbu rum’n’roll. A i vzhledem k výše zmíněnému nadhledu jsme se rozhodli rum propašovat také do názvu alba a dokonce i jeho obalu. Jinak se opravdu jedná o transformaci VED BUENS ENDE, což lze přeložit jako „na konci duhy“ nebo „kde končí duha“, a když vyměníš duhu za rum, opět se dostáváme k onomu pomyslnému konci za naším rum‘n’rollovým / punkovým obdobím.
„Towards the Great White Nothing“ mi přijde po všech směrech dotaženější, promyšlenější, dospělejší. Sice se dá mluvit o avantgardně pojaté muzice, ale pořád hlavně black metalu, když pominu poslední skladbu a její okraje, ke kterým se ještě dostaneme. Vznikala nová muzika odlišným způsobem než ta na prvotině?
Michal: „Towards the Great White Nothing“ vzniklo v mnohem kratší době než debut a hlavně v současné ucelené sestavě. Ty skladby, které jsou na debutu, částečně složili lidé, kteří měli dost rozdílné pohledy na hudbu. To v současnosti už moc neplatí. Jasně, každý máme jisté preference, ale minimálně se shodneme na black metalu, který tvoří a pravděpodobně i bude tvořit jádro naší tvorby. Snažíme se k hudbě sice přistupovat neortodoxně, zapojit do ní i prvky dalších žánrů, ale vždy v návaznosti na black metal.
Martin: Nějak jsme beze slov během let najeli na specifický způsob skládání, který funguje. Vždycky je hozen do placu nějaký nápad, který se během zkoušení a vymýšlení partů organicky přeměňuje na hotovou skladbu. Není to tedy ani tak, že by věci vznikaly na zkoušce při jamování, ani že bychom to sázeli od rýsovacího prkna, ale spíše něco mezi. Navíc, každému z nás vyhovuje něco jiného – například Štěpán zvládne basu vymýšlet ve zkušebně a rovnou o tom diskutovat, já tohle moc neumím a dobré nápady mě napadají prakticky jenom doma. Dříve to bylo asi podobné, jenom ty nápady lítaly od více lidí a nějak tu nebyla moc snaha je sjednocovat.
Podobná otázka k nahrávání – asi jste novinku nahrávali jinde než debut – podobným postupem, nebo to bylo úplně o něčem jiném? Proč jste se rozhodli pro studio Dödsmord?
Michal: Samotné nahrávání se moc nelišilo. Stejně jako poprvé se nahrávaly zvlášť jednotlivé nástroje, nejdříve bicí, pak basa, kytary a na závěr vokály se saxofonem. Vše bez metronomu. Během nahrávání bicích hrály bubeníkovi do sluchátek live kytary, a zbytek se následně nahrál do nabubnované stopy. Rozdílná byla spíše vize, jak má finální nahrávka znít, a také jsme měli již nějaké zkušenosti z prvního nahrávání. Pro Dödsmord jsme se rozhodli hlavně díky dobrým referencím, které jsme slyšeli od známých, a taky jsme chtěli podpořit tento rozjíždějící se projekt v Eternii. Jít do profi studia nás zrovna nelákalo, a ve výsledku jsme s volbou spokojení, protože Anders byl ochotný s nahrávkou a hledání finálního zvuku strávit hodně času a věnovat se našim nekončícím připomínkám.
Poslední skladba je hodně dlouhá, ale dvě třetiny zabírají exoticky znějící intro, resp. noise dojezd. Mně přijde úvod dlouhý a noise mě obecně nebaví, takže dojezd jsem si poslechl jednou. Předpokládám, že se mnou nesouhlasíte, tím pádem umíte vysvětlit, co na tom noisu je, co jím chcete vyjádřit?
Michal: Je nám jasné, že závěr alba nebude zrovna pro každého. Za nás se však jedná o jeden z nejsilnějších momentů nahrávky a jsme rádi, jak to nakonec dopadlo. Vlastně jsme jej se saxofonistou Ondrou stvořili ve dvou s hromadou krabiček až na závěr celého nahrávání jako částečnou improvizaci. Nejedná se o žádné počítačem vytvořené či samplované ruchy, ale jen o modifikovaný a deformovaný saxofon s mým hlasem. A když k tomu bude příležitost, je v plánu něco podobného hrát i na koncertech, kde se mohou přidat i další členové. Zatím jsme to vyzkoušeli pouze jednou na nedávném koncertu v Soulkostele, kde se to snad celkem podařilo. Celkově si jinak myslíme, že noise / drone / ambient a spřízněné žánry fungují při fúzi s black metalem poměrně organicky a daří se jim vyjádřit podobnou atmosféru a feeling za použití odlišných prostředků. Je tedy dost možné, že něco podobného zazní i v naší budoucí tvorbě. Jinak co se interpretace týče, tak samozřejmě záleží na každém posluchači, jak si tuto pasáž vyloží a co v ní uslyší. Za kapelu můžeme říct, že záměrem bylo navázat na poslední skladbu a její název / text něčím jako písečnou bouří na poušti, ale nevytvořit pouze agresivní harsh noise bez jakékoliv dynamiky. Koneckonců, když se zaposloucháš pořádně, můžeš v tomto outru slyšet mnohé, třeba jak na poušť přiletí hejno racků. (úsměv)
Štěpán: Je to hlavně otázkou vkusu, už se nám sešlo i dost ohlasů, které tu skladbu považují za nejlepší na albu (viz i některé recenze a komentáře na Bandcampu). Úvod má působit a na některé lidi evidentně působí lehce hypnoticky a psychedelicky, pomalu se tam vrství a graduje, soumrak nastává. A k závěru bych si vypůjčil slova klasika: „V moudrých knihách stojí psáno, že po slunka západu, děje se cosi nevídáno v široširém Astralu.“ Ale jak říká Michal, ať si to každý vyloží po svém.
Ondra: Za noisovějším zvukem outra stojí idea nějaké řekněme uncomfortable ostré zrnitosti. V čase předpřípravy jsem si docela pouštěl Albana Berga, ve „flow“ jeho hudby by šla identifikovat jedna z přímějších inspirací – pro notové zápisy připravené k vrstvení. Dále v tom bylo dost té improvizace, kdy jsme si s Michalem prostě hráli s deformováním věcí na pozadí představy o celkové struktuře. Pocit provizorní dostatečnosti provedení jsem si užil v moment, kdy jsem se zaposlouchal do čerstvé nahrávky navečer cestou na chatu, a s plechovkou piva v ruce se ztratil v lese. Střízlivě vzato ovšem jsme do rejstříku možností využití saxofonu a noisu atd., teprve nakoukli.
Netajíte se inspirací u norských kapel z devadesátých let. To byla doba, kdy ještě bylo možné přijít s něčím neoposlouchaným, novátorským. Jak ale uspět v ranku avantgardního black metalu v dnešní době?
Michal: S tou avantgardou bych možná byl trochu opatrný, bylo by hezké, kdybychom o sobě mohli říct, že hrajeme avantgardní hudbu, ale v dnešní době a vzhledem k nahrávkám, co vznikly například v Norsku v 90. letech, naše nápady ani stylové fúze nijak zvlášť novátorské nejsou. Spíše u nahrávek, které byly avantgardní ve své době, čerpáme inspiraci a nechceme, abychom zněli úplně stejně jako hromada dalších kapel. Jak uspět? Toť otázka, ona se vlastně i velká část dnes kultovních alb ve své době nesetkala s velkým pochopením a byla doceněna až časem. A dnes, kdy drtivou většinu hudebních kombinací a postupů vymyslel a udělal lépe někdo před tebou, je dost těžké udělat díru do světa s něčím novým. To ale není zrovna náš záměr, chceme hlavně hrát hudbu, která nás baví jak poslouchat, tak hrát, nestát se pouhým revivalem, a když tím někoho zaujmeme, bude to pouze plus.
Martin: Dnes už nic jako avantgardní black ani není. Podle mě tohle označení je spíše historický termín. Experimentálních kapel je hodně a mnohé z nich jsou dobré, ale je asi důležité, aby to lidi dělali s nadšením. Leckterá kapela zůstane hrát x let to samé, protože to lidi očekávají… a proto sám oceňuji hlavně muzikanty, kteří to, co dělají, dělají vážně pro sebe.
Štěpán: Obecně je to označení avantgardní dnes spíš jen takový „terminus technicus“, mj. k odlišení od tradičnějšího, ortodoxnějšího pojetí žánru. Lze asi pořád dosáhnout nějaké malé míry, řekněme osobitosti, udělat něco trošičku jinak, ale i to je extrémně těžké a vzácné.
Ondra: Prý že tu mám ocitovat nějaké dvě presokratiky, ale ve skutečnosti je to s „děláním děr do světa“ tak, jak říká slovenský rapper Boy Wonder v songu „Pandúri“, totiž naopak: „svet je deravý, ludia ho zaplátajú (…)“, přičemž některé z těchto děr mají celkem „luxusní“ charakter. S tím souvisí i funkčnost novátorských / experimentálních postupů vzhledem k žánrům, které jsou spíš jako ty záplaty. Tedy nejen „jak uspět v žánru“, ale především „jak uspět s žánrem“, vlastně jakýmkoli. Přičemž ale samozřejmě každý žánr má svůj kontext, – a v jeho problematizovaném funkčním uchopování se hledají nové prostředky a postupy. To má podtrhovat všechno výše napsané, protože dělat to, co tě baví, je partikulární životní úspěch, a pro žánr je žádoucí vnitřní konzistence.
Čím si vysvětlujete, že u nás příliš kapel, které by hrály podobně jako dnes vy, nevzniklo? V jiných metalových subžánrech je určitě větší výběr, třeba tradičně střiženého death metalu je tady plno, hodně se rozjel thrash metal, black se taky nadechuje s nějakými novými svébytnými kapelami, ale vy mi přijdete na své cestě osamoceni…
Michal: Ono to je asi tím, že většina kapel dost následuje moderní trendy a chytí se jedné z vln toho, co zrovna frčí, ať to je old school death metal, thrash atd., nebo používá osvědčeně funkční postupy. A byť to je samozřejmě pochopitelné a některé z těchto kapel máme fakt rádi, VOLUPTAS mají trochu jiný přístup. Na jednu stranu se samozřejmě netajíme naší inspirací, kterou asi lze v naší hudbě slyšet, na druhou stranu nechceme být jen další zaměnitelnou kopírkou. Někomu to sice může přijít divné a asi není jednoduché se takto posluchačům zalíbit hned na první poslech, ale když nějaká kapela použije neotřelé hudební postupy, může z toho vzniknout mnohem trvanlivější a zajímavější materiál.
Martin: Já jsem toho názoru, že to, co děláme, není příliš novátorské. Je to spíše směs stávajících substancí, než substance nová. A to, že zníme tak, jak zníme… a potažmo to, proč tu tolik kapel nehraje tak, jako my… je podle mě dáno jenom tím, že máme ten společný jmenovatel posunutý trošku výš. Kdybychom si řekli, že budeme mít deathmetalovou kapelu a přes to vlak nejede, budeme prostě v jedné škatulce a budeme dělat věci tak, abychom do ní zapadali. A vzhledem k tomu, že výrazové prostředky deathu jsou relativně omezené, nebude to úplně originální, i když to může být skvěle odvedené řemeslo. My to řemeslo odvádíme trošku lajdácky, a ten společný jmenovatel máme asi spíše u nálad, které chceme přenést. A co se škatulek týče tak ať až u metalu či rockové hudby – prostě to bude kytarové. A může to být black, death, doom nebo třeba krautrock… a všichni v kapele sdílí nadšení pro surf rock, takže samozřejmě nevylučujeme ani nahrávku pojednávající o slunných plážích Kalifornie.
Líbí se mi, že vaše skladby jsou pestré, pořád se v nich něco děje, na druhou stranu to není přeplácané, změny nejsou krkolomné. Dáváte si pozor na to, aby vaše muzika nepůsobila jako skládačka různých střípků, ale zároveň byl poslech pro posluchače dobrodružstvím alespoň při prvních deseti posleších?
Martin: Hudbu děláme hlavně tak, aby se to líbilo nám. Při skládání věcí na tuhle desku jsme samozřejmě brali ohled na to, aby to předalo to, co chceme. Na druhou stranu jsme se ale honbou za ideálním vývojem skladby příliš netrápili a často je to spíše intuitivní, než aby to bylo nějak vypočítané. Myslím, že skladba, vzhledem k tomu, že to je nějaká souslednost zvuků v čase, je vždycky nějaká skládačka. Dokud je to intuitivně poskládané tak, aby to dávalo alespoň někomu smysl, je to v pořádku. Velkou inspirací (nebo spíše limitou) zde jsou, alespoň pro mě, DHG – když se kouknete na strukturu jejich skladeb, není to vůbec o tom, že by dané riffy pasovaly harmonicky / melodicky, ale že pasují skrze feeling, který chce kapela předat.
Michalův projev je specifický, o typickém blackovém skřehotu bych nemluvil, spíš mi jeho výraz přijde jako podivný sípot, jako kdyby nějaký vyšinutý jedinec trpěl a vyřvával se ze svého šílenství. Dali jste si s vokály hodně záležet? Zkoušel Michal různé polohy a pak jste vybírali tu, která vám přišla do dané skladby nebo pasáže ideální?
Michal: Nejprve bych řekl, že u VOLUPTAS se snažím primárně s vokálem pracovat tak, aby fungoval spolu s hudbou a posílil její atmosféru místo soustředění se třeba na artikulaci jednotlivých slov. Z toho důvodu jsem začal i na zkouškách a koncertech používat reverb, který byl na nahrávce přidán digitálně. Proto místy můj hlas zní více jako nějaký sípot než typický blackmetalový řev, ale o to více splyne s instrumentální částí. Rozhodně nechceme, aby nějak výrazně vyčníval nebo dokonce přehlušil ostatní nástroje. Jinak co se jednotlivých hlasových poloh týče, tak se samozřejmě snažím s hlasem trochu experimentovat. Třeba kromě řevu a growlu zkouším trochu pracovat s hrdelním zpěvem, ale ani ne z důvodu, aby to byl experiment pro experiment a bylo na nahrávce co nejvíce vokálních poloh, ale hlavně kvůli tomu, že se do konkrétních pasáží lépe hodí. Třeba ale zdvojený hlas v „Crystalline Key“ a „Of Gnosis and Agony“ byl Andersův nápad, který jsme vyzkoušeli až ve studiu, a nakonec se nám to líbilo tolik, že jsme to použili i ve finální nahrávce. Jinak mám, co se vokálních linek týče, docela volnost, snažím se je vměstnat do míst, kde se nejvíce hodí, následně se podle nich napíše text, a málokdy se stane, že by si zbytek kapely stěžoval kvůli tomu, jaká hlasová poloha kde je.
Proč zpíváte o tom, o čem zpíváte? Jak velký význam mají ve vaší tvorbě texty?
Martin: Texty jsou především moje doména, což vzniklo původně asi z nutnosti – bývalý zpěvák VOLUPTAS zpíval bez textů a když přišel do kapely Michal, texty jsme potřebovali a já napsal texty i skladbám, které x let žádné neměly. Původně jsem to dokonce dělal tak, že jsem na diktafon svoje texty nařval přesně tam, kde měly být, a poslal jsem to Michalovi. Nakonec jsem zjistil, že pro jejich kompozici má cit a děláme to naopak – on na zkoušce něco zařve hatmatilkou, já si to pak pouštím doma dokola a píšu text.
Dělám to tak i kvůli tomu, že se mi nejlépe pracuje, když jsem opravdu hodně omezen prostředky a místem. Často i kopíruju „rýmy“ a rytmus Michalova řevu. Ale tohle všechno říkám jenom pro ilustraci toho, jakou roli u nás mají texty… v rámci hudby jsou až na druhém místě, ale zároveň nejsou jenom tupá výplň. Tomu, kdo je píše, otevírají nové pole působnosti. Proč jsou takové, jaké jsou, to je otázka, která je asi složitější, než se zdá, ale odpovím na ni obratem: protože my jsme takoví, jací jsme.
Pro mě je pochopení významu textů docela oříšek, něco jsem si dohledal na internetu, něco asi dohledat nelze… Tak si je pojďme projít pěkně popořadě.
„Crystalline Key“: O nějakém šílenci, který se snaží dobrat významu a kvalit snů tím, že někomu otevře hlavu?
Martin: Tohle je jediný text, kde jsem, pokud si dobře vzpomínám, nepoužil žádnou citaci nebo referenci na nějakého autora. Je to nejstarší text z alba. Otevírání lebky je tady metaforou potřeby poznat druhého člověka a… možná to tak nevypadá, je to písnička o lásce. Sice o lásce toxické a destruktivní, ale silné. Žižek říká, že je láska pocitem velikého neštěstí a že parazituje na spokojenosti. Asi právě kvůli tomu, že nás odhaluje. Vědomí vlastní méněcennosti přerůstá do nárokování si druhého, potřeby prolnutí, kde by se jedinec ztratil a nemusel tu svoji méněcennost pociťovat. Když Jeffrey Dahmer zabíjel a jedl své oběti, dělal to kvůli tomu, že jimi byl fascinován, chtěl je mít u sebe… a v sobě. Taky to byla svým způsobem láska.
„Thargelia“: Slavnost ve starém Řecku, s nějakým rituálem, očistným obřadem?
Martin: Variace na „God of the gaps“ argument, která je tam velmi patrná, je spíše pouze prostředkem k tomu dostat se k jádru, které využívá jako nosný princip freudovský mýtus o totemu. Jde o popsání prvotní vraždy otce a vznik totemu, skrze který se otec znovuzrodí jako bůh. Při psaní jsem myslel na Nietzscheho, ale je tam spíše v subtextu, skrze pharmakoi, lidské oběti, které vědí, že budou obětovány, a boha v mém textu tvoří, protože ten starý zemřel. A je v tom trochu obžaloba společnosti. Gestell je Heideggerův termín, který označuje techniku, která přestává být prostředkem k dosažení cíle a stává se aktivním činitelem, přetvářejícím vše, co je mu dáno, včetně lidí. To, co je tady stavěno na piedestal místo otce-boha, je zbožštěná technologie či pokrok… což mi asi přišlo cool v době, kdy jsem ten text psal, ale dnes to považuji už za naivní.
„Of Gnosis and Agony“: Gnosticismus, vesmír, obětiny?
Jan: Klasické obětiny ani ne. Je to taková říkanka o nějakých mých procesech v té době, gnóze tam jistě hraje roli, taky určitý aspekt „vznešena“ (v estetickém smyslu) až hrůzné děsivosti a taky nevratnosti, který jsem měl v té době s gnózí primárně spjatý, ale taky tam je třeba v hlubinné struktuře ukryt Braník. Primárně jsem to napsal v rámci sebeléčby, potřeby cosi vpravit do jazyka a integrovat, u Martina ta motivace bývá nejspíš podobná. Jednoho dne jsem se ráno probudil, nadatloval do telefonu bez nějakého rytmického nebo metrického omezení tohle, poslal to Michalovi a on mi odpověděl, že to prakticky na slabiku přesně sedí do jeho představy, jak ten song odeřvat, tak jsme to tam pleskli – taková znamení není radno ignorovat!
„Between Terror and Erebus“: Jediný pro mě pochopitelný text, i když hlavně díky tiskovce vydavatele. Čím vás zaujala Franklinova expedice?
Martin: Jsem fascinován Arktidou i Antarktidou. Polární expedice mě vždycky lákaly a přišly mi velmi specificky poetické, i pro to, že to není místo, kde by člověk mohl žít, ta krajina ho odmítá a zabíjí. Jako sedmiletý jsem nechápal, proč Lawrence Oates odešel do vánice. Dnes už to chápu. Franklinova expedice mě fascinuje proto, že to, co se stalo, bylo, a částečně stále je, záhadou. Víme jenom o tragickém konci, ale ne o tom, co bylo před ním. To fascinuje myslím hodně lidí a je to třeba i důvod, proč se tolik mluvilo o Djatlovově výpravě. Nicméně v textu je to jenom metafora, což odhaluje věta (a zároveň takový „program“ téhle desky) „the book of nature is synchronized with my decline“.
„Desert Twilight“: Co je zač ten chlapík, který stojí na podstavci v poušti?
Štěpán: Dle autorky obalu je to přízrak, démon, který tam provádí nepopsatelné, ohavné rituály.
Martin: Tenhle text je spíše stylizovaný obraz využívající lovecraftovskou atmosféru. Na rozdíl od jiných textů jsem zde neměl příliš potřebu se literárně vybíjet a svěřovat se a jedná se spíše o připomínku lidské nicotnosti. Citace na konci je ze Shakespeara (Něco za něco), ale pro mě osobně má význam spíše její užití u amerického filosofa C. S. Peirce ve stati Come Consequences of Four Incapacities, kde je jí orámováno velmi sofistikované a podle mě nepřekonané určení toho, co to znamená individuum.
Album vyšlo u MetalGate, což je aktuálně jedna z nejlepších tuzemských vydavatelských adres. Jak došlo k dohodě o vydání vašeho alba? Oslovili jste firmu vy, nebo si vás všimli sami?
Michal: Vzhledem k tomu, že prvním kontaktem mezi VOLUPTAS a MetalGate bylo pozvání na MetalGate Czech Death Fest rok po vydání „Ved Rums Ende“, tak můžeme říct, že si nás všimli sami. A když už jsme byli díky hraní na jejich festivalu v kontaktu, napadlo nás poslat jim nové album k poslechu a jelikož se jim líbilo, celkem rychle jsme se domluvili na vzájemné spolupráci, za což jsme rozhodně rádi. Kromě toho, že nám pomohli s finálními kroky, výrobou fyzického nosiče, digitální distribucí a financováním, tak nám také hodně pomáhají s propagací, posílají CDčka na recenze atd., což je mnohem lepší, než kdybychom byli na vše sami.
Nechala vám firma volnou ruku při tvorbě obalu? Ono se sice říká, že kvalitní produkt se prodá sám, ale taky se říká, že obal prodává. Dnes už si asi CD jen podle obalu nikdo nekoupí, ale na druhou stranu když už si něco kupuje, tak chce mít v ruce něco pěkného. Vy máte pěkný design a v bookletu několik obrázků, které by obstály i jako titulní, takže jste v tomhle směru odvedli, resp. u kreseb odvedla jejich autorka dobrou práci. Je pro vás výtvarná stránka hodně důležitá? Jak obrázky vznikaly a jak jste se ke spolupráci s Kristýnou Vašíčkovou dostali?
Michal: Až na pár maličkostí, jako například umístění loga MetalGate na hřbet a zadní stranu obalu, použití čárového kódu, katalogového čísla atd. jsme měli úplně volné ruce. Týna je Štěpánova manželka, která si občas ve volném čase kreslí a někdy to i zveřejní na Facebooku. Už minulý rok nám nakreslila plakát ke koncertu, který se sice nakonec nekonal, ale už tehdy jsme začali přemýšlet o tom, že by mohla obal vytvořit. Na frontu pracovala delší dobu, postupně nám posílala různé návrhy, z nichž jsme se jednoho chytli, a ten postupně upravovala až do finální podoby, která podle nás skvěle vystihuje název desky. A jak byl předek hotový, začala pracovat i na ilustracích k jednotlivým skladbám. Ilustrace k prvním třem songům byla její volná interpretace názvů a textů skladeb, u „Between…“ a „Desert…“ jsme jí navrhli, co bychom si zhruba představovali, všechny obrázky s ní konzultovali a s finálními verzemi jsme byli vždy spokojeni. Jinak bych ještě rád zmínil práci grafika Vaška Kokeše, který nám hodně pomohl jak s obalem pro „Towards the Great White Nothing“ i DIY vyrobeným „Ved Rums Ende“, ale také vytvořením videí, která byla použita jako singly, full album stream a dalšími věcmi.
Kdo se stará o propagaci v cizině? Všiml jsem si, že vám vyšlo poměrně dost recenzí za hranicemi, což není pro české kapely samozřejmostí. Je to práce vydavatelství, nebo se nějak angažujete i vy?
Michal: Label i kapela. MetalGate má vlastní streamovací platformu, kterou rozesílají digitální promo a tiskové zprávy zahraničním médiím a my jsme taky pár webzinů kontaktovali. Sice nejsme kapelou, která by měla touhu, ambice a čas na celosvětová turné, pár koncertů ročně (až to bude možné) nám asi ke štěstí stačí, ale když se naše hudba dostane i k zahraničním posluchačům, budeme moc rádi. O to více nás potěšilo, že se objevily i nějaké recenze na Metal-Archives a dalších místech od lidí, kteří se nám vlastně ozvali sami bez toho, aby je kdokoliv předem kontaktoval. MetalGate jinak také patří dík za to, že když se kdokoliv ozval s žádostí zaslání CD na recenzi, tak jej vždycky poslali bez jakýchkoliv dotazů, a to včetně zahraničí.
Kam byste se rádi s kapelou dostali – máte nějaký „fárplán“? Chtěli byste jet zahraniční turné, chytit se u většího vydavatele, zahrát si na velkých festivalech, nebo se vidíte v undergroundu?
Michal: Spíše to vidíme na ten underground. Jak jsem říkal, bylo by skvělé, kdyby se naše hudba dostala k co největšímu počtu posluchačů a pokud se nám podaří oslovit nějaký zajímavý label, který se věnuje podobné hudbě, jakou hrajeme a protlačil ji celosvětově, bylo by to skvělé. Na druhou stranu, vydat u nějakého no-name labelu v zahraničí jen proto, abychom mohli říct, že naše album vyšlo venku, nám nepřijde moc rozumné. I proto jsme se rozhodli o spolupráci s MetalGate, kteří minimálně v ČR osloví poměrně dost lidí a protlačí naši nahrávku různými médii, která by si asi e-mailu od kapely či labelu, o kterém dříve neslyšela, ani nevšimla. Zahrát si na větších festivalech by bylo taky fajn, ale mnohem bližší jsou nám menší pódia, hlavně na zajímavých místech. Třeba hrát v již zmíněném Soulkostelu nebo v raketové základně v Bratronicích bylo moc fajn. Na velké zahraniční turné to fakt vzhledem k našim povoláním i aktivitě v dalších kapelách atd. moc nevidíme, což ale neznamená, že něco menšího v zahraničí někdy nepodnikneme. Rozhodně se ale nikam nechceme tlačit, takže to spíše bude záležet na konkrétních nabídkách, které dostaneme. Doufáme však, že se nám v budoucnu podaří vydat nějakou nahrávku na vinylu.
