Psát o takových veteránech hudební scény, jakými jsou právě NAPALM DEATH, je vždycky tak trochu koledování si o to dostat přes prsty. Každý totiž přesně ví, jak to tahle kapela ty desítky let mydlí a co vše prospěšné pro ten náš společný koníček udělala. Pravda ale taky je, že se za těch x let z každé jejich nové nahrávky neposadíme na zadek. Navíc když je máme možnost vidět minimálně jednou ročně naživo, no dobře, letos ne, tak se občas prostě stane, že jejich koncert s námi nic neudělá a bereme ho jako rutinu. Jedno je ale přesto všechno jisté, NAPALM DEATH jsou kvalita. A tu potvrzují i na novince, která má nejen extrémnímu hudebnímu světu stále co nabídnout a vůbec bych se nedivil, kdyby kapelu začali poslouchat i noví posluchači, pro které je NAPALM DEATH synonymem pro grindcore a bordel, aniž by kdy jejich celou desku pořádně slyšeli.
Jenže NAPALM DEATH už si od pradávná pohrávali a tvrdit o nich, že je to jen sypačkovej grind, byla blbost už v devadesátkách. Každý to bude mít jinak, ale moje vzpomínka letí do roku 96, kdy vyšla deska „Diatribes“. Na ní mě do dnešních dnů nejvíc baví otvírák „Greed Killing“, který byl evidentně inspirovaný albem „Demanufacture“ od FEAR FACTORY, kteří rok předtím složili tenhle zásadní milník metalu. Podobně už ale působila jejich předchozí experimentálnější deska „Fear, Emptiness, Despair“. Tím chci říct, že myslet si, že NAPALM DEATH jsou jednoduchá klepací záležitost, je mylná představa. A tohle potvrzují i na svém 16. albu!, které nepošlapává jejich minulost, zároveň přináší i svěží prvky, ale co je podstatné, hlavně výborné skladby. Všechny songy znějí dobře a celkově je z nich cítit zkušenost čerstvých padesátníků, aniž by jim scházela energie a dravost.
Když ale člověk spustí poprvé tlačítko play a vyvalí se na něj ten tlak, asi si řekne, že jsem blb. Vždyť to valí jako nesmlouvavý grindový válec! Asi se ale nedalo očekávat, že by desku odstartovala nějaká idylka, navíc když první track obsahuje v názvu slovo fuck. Podobně to jde i s následujícími songy, kdy převládá tlak á la neřízená střela. Ale nejen pozorné ucho odhalí spousty vychytávek, od dejme tomu blackového feelingu, až po zvonivou a hravou kytaru, která zdobí druhou „Backlash Just Because“.
Takové ty vítané úkroky jinam vyplouvají pomalu na povrch od konce třetího tracku „That Curse of Being in Thrall“, kdy se jeho poslední třetina změní v chytlavé HC. To stejné platí o čtvrté „Contagion“, s tím rozdílem, že ta šlape od začátku ve středním tempu, aby v refrénu díky kytaře deathmetalově zhoustla. Jeden z vrcholů alba. Mezi největší výstřelky se dá určitě započítat industriální punkovka „Joie de ne pas vivre“ a taky industriálně valivá závěrečná „A Bellyful of Salt and Spleen“, která ve svém pomalém tempu desku skvěle zakončuje. Vše výrazné body alba, mezi které počítám v půlce nahrávky umístěný song „Invigorating Clutch“. Tady se vyznamenal hlavně kytarista Mitch Harris a skladbu skvěle ozdobil svým vokálem Barney. Je fajn slyšet, jak se Barney postupem let vyprofiloval v zajímavého řvouna. Na novince je zřejmé, že si s vokálními party hodně pohrál a díky tomu zvýšil variabilitu desky.
Je evidentní, že NAPALM DEATH plnohodnotně využili těch pět let od předešlého alba „Apex Predator - Easy Meat“. Nahráli vyváženou a notně barevnou kolekci skladeb, které mají švih. „Throes of Joy In the Jaws of Defeatism“ mě baví v podstatě celé a nenacházím na něm vyloženě slabší věc. Grindové songy mají stále sílu a ty experimentálnější nebo přístupnější nejsou nijak rušivé. Naopak.
Seznam skladeb:
- Fuck the Factoid
- Backlash Just Because
- That Curse of Being in Thrall
- Contagion
- Joie de ne pas vivre
- Invigorating Clutch
- Zero Gravitas Chamber
- Fluxing of the Muscle
- Amoral
- Throes of Joy in the Jaws of Defeatism
- Acting in Gouged Faith
- A Bellyful of Salt and Spleen
Čas: 42:26
Sestava:
- Barney – zpěv
- Shane Embury – basa
- Mitch Harris – kytara
- Danny Herrera – bicí
