Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
F.O.B. - Outside The Palace Walls

CD/ LP 2020, EarMusic / hard rock / Anglie

Možná, že mne nejeden věrný čtenář Fobie s recenzí na britské dinosaury odkáže do patřičných míst. Já ale prostě a jednoduše DEEP PURPLE hodně rád a na rozdíl od mnohých, se cítím více osloven érou s Morsem na kytaře. Tenhle chlapík je v řadách kapely úctyhodných pětadvacet let a na rozdíl od egoisty Ritchieho vnesl do DEEP PURPLE pohodu a týmového ducha. 

Téměř stejně dlouho je pánem černobílých klapek Don Airey, jenž zaplnil volné místo po zdánlivě nenahraditelném Jonu Lordovi. Novodobá historie bandu za společná léta vyprodukovala šest řadových, víceméně dobře přijatých nosičů. Jistě, stále se najde spousta konzervativců, kteří na koncertě novinky odzívají a ožijí až s příchodem „Smoke On The Watter“, „Black Night“, „Fireball“ atd… Já ale, jak jsem zmínil, tvorbu legend z posledních desetiletí můžu a na každé nové album se těším jako děcko. Nejinak tomu je i u zatím posledního „Whoosh!“.

Start obstarává „Throw My Bones“ a po Morseově zásecích se z ní klube klasický otvírák made in DEEP PURPLE. Refrén má silně hitové ambice a stává se pomyslným mustrem i pro skladby další. Rytmika v podání dua Paice-Glover bezchybně šlape a mne zas a znovu překvapuje  a těší neutuchající živelnost prvně jmenovaného. Kdo mi ale bez pardonu otevřel hubu dokořán, je Don Airey. On prostě nehraje na klávesy, ale hraje si s nimi s dětinskou radostí a člověk živě vidí jeho rošťácký úsměv, když pálí jednu šílenou figuru za druhou. Tady už prostě nejde o muzikanta a jeho nástroj, ale o jednolité těleso. 

Druhá „Drop The Weapon“ i třetí „Whwere All The Same In The Dark“ podtrhují, co bylo napsáno o „otvíráku“ a potvrzují letitý fakt, že Gillan už se do žádného výškaření pouštět nehodlá. Ve středních polohách si bohatě vystačí a pokud je třeba vystřelit nějakou pasáž směrem do nebeských výšin, přispěchají na pomoc šikovní sboristé. Čtvrtá „Nothing At All“ je mojí největší favoritkou. Švitoření kytary a kláves mně působí příjemné mrazení v zádech. K tomu připočtěme Gillanův vypravěčský talent a už mi ke štěstí mnoho netřeba.

„No Need To Shout“ mě pro změnu nechává v klidu. Po předchozí bombě působí tuctově a nevýrazně. Po mírném euforickém odpočinku se rozezní „Step By Step“ a rozkaz zní jasně: hybaj zpátky do rauše! Airey kouzlí jako bradavický premiant (teď si mne zkus nachytat, xxx; úsměv). Milionkrát obehraný rock´n´roll ve „What The What“ nenadchne, ani neurazí. Zde servírován borci, jež pamatují zlaté časy tohoto  žánru. 

Že mistr kláves není žádným sobcem, dokazuje v „The Long Way Round“ a králem pískoviště se stává Morse. Tajemná „The Power Of The Moon“ se plíživě  vkrádá do vašich sluchovodů  a hudebníci se nebojí výzev, k soubojům jeden na jednoho. Je mi jasné, že mnou napsaná  následující slova mohou v kontextu dosavadní tvorby vypadat absurdně, ale v krátké instrumentálce „Remission Possible“ zachytím lehký industriál.

Druhá nejdelší „Man Alive“ je důkazem, že není nezbytné motat se neustále v kruhu dobře známých rifů a melodií, ale že je možné probádávat končiny nové a nepůsobit směšně, trapně a hloupě. Gillanův oddech číslo dva a tentokrát žádné experimenty – „And The Adress“.

Závěr patří „Dancing In My Sleep“ a myslím, že by mohl vyzvat ke spokojenosti příznivce funkového období kapely.

Ne, DEEP PURPLE už dlouhá léta nevydávají aspiranty na alba roku, ale pokaždé mou duši naplní radostí z poctivého hard rocku. Vůbec nemám představu, kolik alb jim osud ještě chystá, osobně doufám, že konce mých dní bude provázet jejich nové album. (úsměv)

Díky, moji milí dinosauři, jsem spokojen nadmíru.

Seznam skladeb:

  1. Throw My Bones
  2. Drop The Weapon
  3. We’re All The Same In The Dark
  4. Nothing At All
  5. No Need To Shout
  6. Step By Step
  7. What The What
  8. The Long Way Round
  9. The  Power Of The Moon
  10. Remission Possible
  11. Man Alive
  12. And The Adress
  13. Dancing In My Sleep

Čas: 51:30

Sestava:

  • Ian Gillan – vocals
  • Roger Glover – bass
  • Ian Paice – drums
  • Steve Morse – guitars
  • Don Airey – keyboards

https://deeppurple.com/
Facebook


 


Zveřejněno: 28. 09. 2020
Přečteno:
1562 x
Hodnocení autora:
7 / 10

Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

30. 09. 2020 22:09 napsal/a -k-
Noví DP
Zase album, které se dá poslouchat a naposlouchávat déle než půl roku. Díky Vám, DP! Skvěle jste to natřeli zbytku světa, aniž by to byl záměr a závod...
28. 09. 2020 11:57 napsal/a Anahematar
Souhlas
Album zní velmi svěže, na to že pánové jsou už v letech. Nahrávka mile překvapila a je příjemná k odychovějšímu poslechu.