Legenda z Ostrovů nám v podobě „Obsidian“ servíruje již šestnácté album a hned v úvodu je třeba zmínit, že můj vztah k tvorbě Britů prošel několika fázemi a nad jeho komplikovaností by Rosamunde Pilcherová radostně zatleskala.
Setkání v roce 1993 bylo v pravdě osudové. „Icon“ jsem protáčel v podstatě neustále a „True Belief“ se stala hymnou mého dospívání. Následující „Draconian Times“ vše ještě víc upevnilo a zdálo se, že tento svazek nemůže nikdo a nic narušit. Žel, PARADISE LOST se s albem „One Second“ vydali směrem, na který jsem ani zdaleka nebyl připraven. Jeden úlet, bude lépe – říkal jsem si, no nebylo. Přišlo „Host“ a mně nezbylo, než svou doomovou přítelkyni označit jako bývalou.
Vše se začalo měnit na přelomu prvního desetiletí nového tisíciletí, kdy mne řadovky „Faith Divides Us – Death United Us“ a „Tragic Idol“ donutily významně pozvednout obočí a zbystřit pozornost. Mackintosh s Holmesem ve svých „bokovkách“ řádně přitvrdili a vynikající „The Plague Within“ bylo logickým vyústěním jejich touhy po návratu ke kořenům. Pro mě osobně to znamenalo jediné, bejvalka se stěhuje zpátky do kvartýru. V podobě alba „Medusa“ se krásně zabydlela a plný nedočkavosti jsem čekal, čím překvapí příště…
No, vlastně nepřekvapila ničím. Novinka „Obsidian“ je svým způsobem rekapitulací dosavadní tvorby. Proto ten dlouhatánský úvod, aby bylo jasné, že tentokrát by měl oblíbenou píseň najít fanda jakékoliv éry skupiny. První dva songy jsou po stránce kompozičního rukopisu jasnou PL klasikou. Pozor, rozhodně tím nemyslím průměrem!
Oproti předchozí nahrávce, která spoléhala na sílu a tvrdost, vydala se kapela tentokrát cestou různorodosti a jitření pocitů. Pomůckami k navození patřičné atmosféry skvěle poslouží všelijaké smyčce, změny temp, perfektní Holmes, jenž na aktuálním albu předvede komplet nabídku barev ze své široké palety, ale je to hlavně Mackintosh a jeho šestistrunný nástroj, kdo hraje prim.
Milovníci gothic metalu dozajista ocení poctu anglických velikánů tomuto stylu ve třetí „Ghosts“, kde duchové zlatých dob ožívají s velkou parádou a glancem. Když poklona, tak takto ano.
A ve velkém stylu pokračujeme dál. „The Devil Embraced“, „Ending Days“, „Hope Dies Young“, „Ravenghast“, každá svojsky jiná, se svým příběhem a atmosférou, přesto, nebo právě proto, na album patří, z celkového konceptu nevybočují a nepůsobí dojmem narušitele.
Pokud mám vybrat svého favorita, je to poslední skladba „Defiler“, Mackintoshovo kytarové kouzlení a Holmesův growl na celkem primitivním základu ve mně vyvolaly neskrývané nadšení. Nejsem si jistý, že je tento song přímo made in PARADISE LOST, ale ať tak, nebo tak, na jeho kvalitě to nemění zhola nic.
Ne, už to není euforické opojení z devadesátek, ani nadšení z návratu ke kořenům, jež mne postihlo s albem „Plague Within“, ale radost z poslechu to je, to bez debat.
Seznam skladeb:
- Darker Thoughts
- Fall From Grace
- Ghosts
- The Devil Embraced
- Forsaken
- Serenity
- Ending Days
- Hope Dies Young
- Ravenghast
- Hear The Night
- Defiler
Čas: 55:54
Sestava:
- Nick Holmes – vocals
- Greg Mackintosh – guitars
- Steve Edmondson – bass
- Aaron Aedy – guitars
- Waltteri Vayrynen – drums
