Ahoj Kubýku, i když v nedávné době vydané CD „Cluster Headache“ kapely KANDAR zavdává příčinu vést rozhovor tímto směrem, rád bych ho zmínil jen okrajově a víc se držel tvé osoby. Takže ať to máme odbyté hned na začátku, co všechno mi můžeš o vzniku novinky prozradit a jaké se k vám dostávají ohlasy?
Ahoj, díky za zájem. Novinka vznikala obdobným způsobem, jak již bylo popsáno v dřívějších rozhovorech , na zkušebně jsem tahal z rukávu různé riffy a snažili jsme se z toho poslepovat zajímavé skladby. Ruku v ruce se zkušenostmi a věkem se samozřejmě náš kompoziční přístup (i celkové vyznění) trochu vyvíjí a mění, nebojíme se ani udělat krok stranou, viz. skladba „Rosemary“ na posledním albu, ta se asi zrovna za typicky deathgrindovou skladbu označit nedá, ale otázka je, hráli my jsme vlastně někdy typický deathgrind? (úsměv)
Obal nám stejně jako v případě alba „Tromaville“ namaloval náš skvělý kamarád Crazy Dan a opět nás jeho dílko nezklamalo. Už od začátku jsme k tomuto albu přistupovali jako k mini CD – tudíž jsme složili „pouhých“ sedm skladeb a pak už se zvesela mohlo natáčet u mistra zvuku Otyna ve vyškovském Davos studiu. Vzhledem k tomu, že stopáž našich skladeb roste, jsme se nakonec stejně v případě sedmi skladeb dostali na dvacet minut, takže ono to mini CD ve finále je skoro tak dlouhé jako naše full alba, ale to je už jen takové slovíčkaření. (úsměv)
Ohlasy máme veskrze pozitivní, myslím že už máme nějakou fanouškovskou základnu, které se naše hudba líbí a dokáže je oslovit. Co se týče nějakých recenzí, na album nám prozatím vyšla jedna a to na Fobii, za což děkujeme, třeba se ještě najde někdo, koho album osloví a věnuje mu svůj čas. (úsměv) Myslím, že albu trochu uškodilo, že vyšlo v době, kdy celá republika byla vzhůru nohama kvůli koronaviru, holt lidi měli jiné starosti než poslouchat nějakej rachotící šaškec z Brna. (úsměv)
I tak si na nezájem asi nemůžeme úplně stěžovat. Děkujeme tak i všem pořadatelům, kteří nás zvou na koncerty, a všem fanouškům, kteří si koupí naše CD nebo triko a podpoří nás tak. (úsměv)
Co bylo příčinou, že jsi se stal kytaristou a od kolika let se hře na tento nástroj věnuješ?
Heh, příčinou, já ani sám nevím. Možná je potřeba tady říct jednu věc, od narození trpím převodní nedoslýchavostí a prakticky nemám vyvinuté sluchové ústrojí ani na jednom uchu, v normálníM životě nosím naslouchátko, bez kterého slyším prakticky hovno. (úsměv)
Moji rodiče si po mém narození (krátce po revoluci) mysleli, že jsem úplně hluchý a už se připravovali na to, že budou vychovávat hluché dítě, ale pak se přišlo na to, že přece jenom dokážu něco slyšet. Nakonec se přišlo na to jak mi pomoct a od mala jsem byl „odkázán“ na různé sluchové suplementy (byť byly i snahy o to mi sluch nějakým způsobem obnovit), a já se díky tomu mohl naučit normálně mluvit a vnímat svět kolem sebe i sluchem.
Řekl bych, že i to může být příčina toho, proč jsem od mala slyšel na rockové kapely a později na metal (kam to se mnou došlo, už je nabíledni (úsměv)). První seriózní hudbou, která mi vzala vítr z plachet (kromě takových těch dětských klasik), byla kapela QUEEN a jejich album „Queen II“, které jsem objevil v otcově sbírce nahraných kazet. Respektive první setkání s nimi proběhlo přes kultovní snímek „Flash Gordon“, který jsem musel v dětství protočit snad tisíckrát, a k němuž tato kapela tvořila soundtrack. Nicméně první album, které jsem vnímal jako album, bylo „Queen II“ a to mi v těch pěti nebo šesti letech strašně nakopalo prdel. Pak už to šlo tak nějak pomalu samo, začal jsem objevovat nové a nové kapely, měl jsem rád klasický bigboš jako AC/DC, KISS, heavy metal atd. Extrémní hudba se přidala až později, postupně.
Ve třinácti už jsem plně hořel láskou k IRON MAIDEN a podobným spolkům (prostě hevík jak poleno), a rozhodl jsem se, že bych taky chtěl tuhle lásku nějak zúročit a naučit se tyhle fláky hrát. Po naléhání jsem byl zapsán na hodiny klasické kytary v ZUŠce, bohužel jsem vychytal pána, který byl nejspíš jehovista a náboženský fanatik a heavy metal považoval za hudbu pro zlé lidi a satanisty (nekecám), tudíž mi hru na kytaru poměrně záhy pěkně zhnusil, ale na druhou stranu jsem ty základy z klasické kytary začal využívat k samohře, no, byly to pěkně kostrbaté krůčky.
O pár měsíců později mi ale osud přihrál do hry jistého Patrika Sošku, jakožto nového učitele hry na elektrickou kytaru, ke kterému jsem okamžitě přešel a začal mě učit drhnout BLACK SABBATH (první skladba, kterou jsme spolu dělali, byla „Sabbath Bloody Sabbath“), JUDAS PRIEST a tak dále. Našel jsem, co jsem potřeboval, a konečně jsem mohl na sobě pracovat, postupně jsme se dopracovali k tomu, že jsme měli s Patrikem chvíli i kapelu, kde jsem hrál na basu a on na kytaru, taky jsme měli takové ty alko kapely (tudíž jsme převážně na zkušebně chlastali braníky a hulili trávu), ale občas se něco vymyslelo a zkoušelo. To byla vlastně celá moje puberta. V době maturity jsem absolvoval ZUŠku (skladbou „Transylvania“ od IRON MAIDEN) a hurá do Brna na vysokou. Ale v Brně jsem trochu ztratil směr v mnoha ohledech (na nějakou dobu) a na kytaru jsem moc nehrál.
Po pár letech (zhruba po dvou nebo třech) mi ale hraní začalo chybět a začal jsem vymýšlet jak se k tomu zpět vrátit a jak sehnat peníze na aparát (peněz jsem totiž moc neměl, žil jsem celkem na volné noze a věnoval se především hýření). Přes hraní s kamarádem v brněnské hospodě jsem dospěl k rozhodnutí podat si inzerát a problém s aparátem řešit nějak posléze.
Ozvala se mi kapela WAR ENSEMBLE (brněnský SLAYER revival) a byl jsem uzemněn větou „Nauč se třeba ‚Raining Blood‘, ta je pro začátek jednoduchá.“ Málem jsem se posral. (úsměv) A tak začaly hodiny a hodiny dřiny a tréninku, abych si tuhle šanci nezavařil, a zbytek je už historie.
Abych to zkrátil, na kytaru hraju zhruba od třinácti do dnes, ale je třeba si uvědomit, že jako puboš a děcko jsem cvičení tolik nedal a i v Brně to bylo takové kostrbaté, dalo by se říci, že pořádně se kytaře věnuju zhruba posledních šest let. (úsměv)
Máš nějaké kytarové vzory a jaké jsou tvé oblíbené kapely?
Dřív bych ti řekl jasně nějaké kytarové vzory nebo něco takového, všechny ty sólaře a hevíkaře. (úsměv) Dnes už na tohle moc nehraju, nasávám hudbu jako celek a beru si inspiraci spíš z celkového dojmu kapel a způsobu, jakým skládají. Nemám potřebu někoho úplně napodobovat a učit se hrát stejně jako někdo. Pokud bych měl ale jmenovat pár jmen, tak jsem třeba udřenej z kytarové hry Piggyho (a vlastně i jeho nástupce) z kapely VOIVOD, Alex Lifeson je taky neuvěřitelný hráč. Baví mě Steve Howe i Trey Azagthoth, kytarové umění Briana Maye z QUEEN mě taky nikdy nepřestalo bavit (byť se tu bavíme především o tom, co předváděl v letech sedmdesátých). Stejně tak Chuck Schuldiner byl skvělým hráčem, ale uzobávám si z každého něco.
Co se týče oblíbených kapel, toho je mraky, hlavně každé období ulítávám na něčem jiném.
Nebojím se sáhnout po progových YES nebo RUSH nebo KING CRIMSON, deathových MORBID ANGEL, DISMEMBER nebo GOREFEST, stejně jako po grindovkách TEETHGRINDER nebo BRUTAL TRUTH. Miluju taky různé post, sludge a doomové kapely, ať už se bavíme o klasikách typu MY DYING BRIDE, TYPE O NEGATIVE nebo NEUROSIS či post metalové české žánrovky jako DROM, nebo LVMEN (jejich koncerty mi přinesly pokaždé hodně silný zážitek). Poslední dobou taky hodně sahám po albech NINE INCH NAILS, před nějakou dobou u mě silně jely podivnosti od THIRD AND THE MORTAL či popovky od AURORY. Taky hodně frčím na retro věcech typu DANCE WITH THE DEAD, CARPENTER BRUT nebo LAZERHAWK (myslím, že se tomu říká synthwave). Nejmenuju tu black metal ani thrash, ale i tam mám své favority (DEATHSPELL OMEGA, MAYHEM, KREATOR, SODOM nebo PROTECTOR). Jak vidíš, to rozpětí je strašně obrovské a to bychom tu mohli posluchače nudit fakt prostým výpisem.
Řekněme, že jsem se ze zarytého metloša, co uznával jen kov a ocel, stal člověkem, který spíš než žánr vnímá, jestli se mu to líbí nebo ne, a tím pádem jdou škatulky stranou.
Kromě KANDAR hraješ i ve FORGOTTEN SILENCE, dokázal by jsi popsat, jaké jsou tvé role v jednotlivých spolcích?
Nedovedl bych říci, že existuje něco jako „role“. Nejsme firmy. Pochopitelně, můj přístup ke KANDAR je trochu jiný, protože jsme tu kapelu zakládali před pěti lety s Denisem (bubeník), hudebně to roste společně s námi a věnuju se takovým těm běžným věcem v životě kapely (Facebook, Bandcamp, nějaká propagace, komunikace), přináším třeba prvotní hudební nápady, ale myslím si, že jsme na tom tak nějak docela rovnoměrně.
Ve FORGOTTEN SILENCE je to podobné, lidé uvnitř kapely, celá atmosféra a fungování téhle kapely, to je pro mě velice důležité. Ovšem vzhledem k tomu, kolik nás je a jak jsme rozprostření po republice, je dobře, že Krusty obstarává většinu komunikace bokem (ať už tu „veřejnou“ nebo vnitrokapelní, domlouvání zkoušek či „co se bude hrát“), a celkově celou tu smečku umí božsky zorganizovat, v čemž je mi docela dobrým vzorem. Nicméně ani zde nefunguje žádný diktát a všechno je jen o domluvě, je jen štěstí, že se v kapele zdržují lidé, se kterými je toto možné v naprosto maximální míře. Kde je potřeba, vypomůžu a přiložím ruku k dílu, i hudebně mám stejné slovo jako všichni kytaristé přede mnou i po mně. (úsměv)
Je potřeba dodat, že jsem po pár odmítnutých nabídkách nakonec kývnul ještě na lano od kapely PAČESS, protože se mi hodně líbil poslední zápich „Zoigl“ a mám rád BATHORY, ze kterých to hodně vychází, měl jsem chuť si vyzkoušet zase trochu něco jiného a v podstatě výrazně melodického. Už jsme spolu nahráli na CD edici „Zoigl“ jeden nový válec „Chramosil“ a přehrávku starší skladby z alba Trapista „Černý šat“. Zdá se, že by nám spolupráce mohla svědčit, tak pracujeme na novém materiálu a uvidíme, co z toho vyleze. V této kapele mám zároveň nejméně starostí, protože si většinu věcí zorganizují Pačess s Parambuchou, já se jen pokouším dodržet domluvené termíny a umět to, co umět mám.
Už při podzimním seriálu o FORGOTTEN SILENCE jsem se tě ptal na nejlepší a nejhorší koncert, který jsi s FS odehrál. Pojďme otázku rozšířit na všechny bandy, ve kterých jsi kdy účinkoval či účinkuješ. Takže jaká byla ta nejlepší a nejhorší?
Všeobecně se dá říct, že vysloveně špatný koncert jsem asi nezažil. Nejhorším zážitkem pro mě byl jeden z brněnských koncertů KANDAR na Melodce, protože mi tam rupla struna a o skladbu později se bubeníkovi vyjebala šlapka, ale vše jsme spravili a dotáhli to do konce. Druhý nebyl až tak nejhorší koncert, ale spíš zklamání, protože mělo jít o křest předchozí desky „Tromaville“ na slovenském festivalu Flesh Party. Rozehráno jsme měli více než slušně, ale počasí a tak trochu problém se zajištěním pódia se proti nám spikly, a bouřka naše vystoupení předčasně ukončila. Tehdy jsem to nesl velice těžce, a taky jsme se tam pěkně ožrali.
Super koncertů bylo hodně, ale popravdě už se mi celkem těžko něco vyzdvihuje. Super byla Fekal Party v Praze v roce 2018, náš první koncert v Plzni na Deadly Storm Festu, to byla překvapivě mela jak blázen, nebo rád vzpomínám na koncert v Uherském Hradišti kde jsme byli jako support NAPALM DEATH. Silné akce jsem odehrával i s kapelou SOMNUS AETERNUS, což byla taková „progresivně“ laděná doommetalová kapela, a každý koncert byl silným zážitkem. Moc si tedy nějaké statistiky nevedu, protože on je to ve finále pokaždé zážitek či zkušenost, když máme možnost se dobře pobavit, tak o to je to lepší, ale užívám si tyhle věci od A až do Z se vším, co ti to bere i dává.
S FORGOTTEN SILENCE je každý koncert nejlepší, protože to tak prostě je. (úsměv)
Na jakém nezapomenutelném koncertě jsi byl jako fanoušek?
Uff, takových zážitků taky byla spousta. Bude to možná překvapení, ale pro mě je vždy totálně jedinečným zážitkem každý koncert kapely LVMEN, to je skoro až spirituální záležitost, ze které pak žiju hodně dlouho. Silně zježené chloupky jsem měl na vystoupení islandského skladatele Olafura Arnaldse či dánské skladatelky Agnes Obel. Miluju taky kapelu MARILLION, které jsem viděl zatím dvakrát a vždycky to mou duši naplnilo neuvěřitelným pozitivismem. Sakra, ještě jsem tu nezmínil nic metalového že jo. (úsměv) Tak to horko těžko vzpomínám, suprový koncerty jsem zažil na Obscene Extreme, když hráli REPULSION a LOWLIFE (CRYPTIC SLAUGHTER), to byly námrdy, že jsem to skoro obrečel. (úsměv) A loňské vystoupení CULT OF LUNA v Josefově bylo taky geniální.
Naprosto jedinečnými hudebními událostmi je nabitý rumunský festival Dark Bombastic Evening, kam jsme pravidelně s přáteli jezdili, byla tam taková všehochuť od post rocku, black metalu přes doom k sludge a tak dále, velice zajímavá směska, ale každé vystoupení mělo neskutečnou sílu a hodně to nabíjelo. Objevil jsem tam spoustu krásných věcí a doufám, že se ten festival ještě někdy uskuteční v plnohodnotném rozsahu a já ještě zavítám, protože si to vybudovalo svou určitou komunitu, která se tam scházela každý rok nehledě na to, odkud kdo je, neuvěřitelná věc.
Máš nějaké vysněné místo, na kterém by jsi si jako muzikant rád zahrál?
Dřív jsem chtěl projezdit celý svět, teď už je mně to asi jedno. Když máš v kapele dobré lidi a umíte se podržet ale i pobavit, je ve finále jedno, na kterém pódiu stojíte. Taky musím brát v potaz fakt, že s každou kapelou mám trochu jiné možnosti, možná proto už v mém případě ani moc nejde o to snít vysloveně o tom, na kterém místě bych chtěl hrát. Už mě třeba tak neláká projet Mexiko, jako když jsme začínali, člověk z toho prostě zkrátka asi vyroste, byť kdybych takovou možnost třeba dostal, asi váhat nebudu. (úsměv)
Byl bych třeba rád, kdybychom se s KANDAR mohli ještě podívat na pódium Obscene Extreme, nebo na josefovské pódium v rámci Brutal Assaultu, to jsou hezké mety. Jsem rád, když můžeme hrát před našimi oblíbenci, takže spíš než kde je to spíš o tom s kým. (úsměv)
V únoru 2021 máme hrát v Uherském hradišti s našimi oblíbenci TEETHGRINDER a třeba této možnosti si hodně vážím, stejně jako bylo moc super, když jsme se v rámci vystoupení FORGOTTEN SILENCE na Brutal Assaultu střídali s kapelou INCANTATION. Třeba hrozně rád vzpomínám na to, jak mi Barney z NAPALM DEATH v Uherském Hradišti podržel dveře a pustil mě prvního, s dokonalým britským gentlemantstvím, na takové věci vzpomínám moc rád, když potkáš někoho, kdo by se na tebe třeba mohl dívat odměřeně, ale přitom ti ukáže, že jste si rovní. Ale abych nekecal, od začátků KANDAR sním o Maryland Deathfestu, ale na rovinu si nemyslím, že to se někdy uskuteční.
Kdybys měl tu možnost a mohl sestavit kapelu snů, jakými spoluhráči by jsi se obklopil?
Uff, to je docela zapeklité, já nad tímhle totiž nikdy nepřemýšlel. Můžu třeba vypálit od boku první, co mě napadne: Neil Peart (bicí), Chris Squire (basa), Piggy (kytara), Mikael Akerfeldt (v době kdy mu ještě šel growling – zpěv, případně další kytara). (úsměv) Asi by to byla hodně zvláštní sebranka.
Když už poletujeme světem představ a snění, existuje v něm hudební nástroj, který bys rád rozezvučel?
Velice rád bych uměl na všechny nástroje světa. (úsměv) Spíš než jednotlivé nástroje mě spíš lákají různé způsoby hudebního vyjádření. Fascinují mě hlukové žánry, nebo elektronika či ambient. Rád bych se do budoucna naučil pracovat se samplery, různými MIDI controllery či zkreslovat a zpracovávat obyčejné zvuky a vytvářet z nich úplně jiné a nové plochy. To je jedna část, toho, co bych chtěl dělat, tedy zkoušet různá zvuková/hluková vyjádření, rád bych se třeba jednou dočkal toho, že budu hrát poctivou elektrárnu podpořenou hutnými kytarami, ale přitom disonantními, agresivními až noisovými plochami.
Pokud bych měl zmínit vysloveně nástroj, hrozně rád bych ovládal bicí na slušné úrovni, taky bych rád uměl přemýšlet jako basák, a taky mě fascinují všechny možné syntezátory a oscilátory. Hudba je široké spektrum a pořád je co objevovat a zkoušet a kombinovat.
Pomalu, ale jistě se blížíme k závěru a rád bych se ještě dozvěděl, jak jsi na tom se sportem a máš-li oblíbeného sportovce, či celý tým?
Kdysi v dětství jsem se zajímal o hokej (kupoval časopisy, sbíral kartičky, v TV sledoval zápasy extraligy nebo NHL), nicméně dnes sport jde absolutně mimo mě a je pro mě ztrátou času sledovat cokoliv z tohoto ranku. Nestrhává mě ani všeobecné nadšení při mistrovství světa čehokoliv (u nás hlavně hokej). Pokud mě to jednou nezajímá, nevím, proč bych měl najednou skákat s davem. Nechci se tím dotknout kohokoliv, kdo má tyhle věci rád, ale z mého dnešního pohledu a stylu života tomu zkrátka nerozumím. Sportovce obdivuju v tom, že své (většinou) hobby dokážou svými výkony a pílí dotáhnout na profesionální úroveň a pak se na té špici dokáží udržet poměrně dlouho, ale to je tak nějak vše, co bych k tomu řekl. Jak ti asi došlo, nebudu ani nikterak sportovní typ. Mně stačí jako pohyb procházka a párkrát za týden si zacvičit, abych jen nekynul.
Před závěrečnou otázkou mi prozraď, jaký humor je ti nejbližší a v jaké podobě ho nejraději přijímáš? Jsou to plátna kin, divadelní prkna, ohmatané desky knih, nebo televizní obrazovka?
Nevím, jestli dokážu definovat, jaký humor je mi nejbližší. Na laciný frky mě asi jen tak neutáhneš. Baví mě inteligentní humor s podtextem. Taky černý humor mi není cizí. Ale škatulkovat bych to rozhodně nechtěl a nemůžu. Řekněme, že pokud mi někdo pustí lacinou dementní americkou komedii s frky z kategorie Z, tak se na to musím zkouřit, abych se mohl aspoň pobavit nad tím, jak je to debilní. (úsměv) Nemám vyhraněnou podobu jak humor přijímat, v mém případě to nejčastěji je z filmů či seriálů (z monitoru, televizi nemám). Knihy čtu většinou náročnější, ale nevadí mi ani ty humorné, jen se mi tak často nedostávají do rukou. Do kina občas zajdu taky, ale to si komedie zrovna moc nevybírám. Do divadla skoro nechodím, kvůli sluchu jsem měl vždycky problém hercům rozumět a tak jsem to přestal vyhledávat.
Ani žánr komedie není můj úplně vyhledávaným žánrem, raději se podívám na nějaké drama, ve kterém není nouze o humorné prvky, jestli mi rozumíš. Forrest Gump například není vysloveně komedie, ale je tam mnoho vtipných scén a hlášek. Nepřekonatelné jsou taky staré české komedie s Novým, Burianem či modernější klasiky, které všichni známe. S humorem se to u mě má jak s tou hudbou, široce rozkročené, ale jsou meze kam prostě zajít nemůžu. Pokud někomu ve čtyřiceti připadá stále vtipný namazat nutelu na cokoliv a dělat, že je to posraný, tak dobře pro něj, ale z toho se smíchy skutečně nepotrhám. (úsměv)
Jaké jsou tvé vidiny budoucnosti a co tě čeká v nejbližších měsících?
Co se týče mé budoucnosti, tak je to pořád dokola, koncerty, hraní, skládání, akorát v různém pořadí s různou prioritou. Do konce roku mě čeká asi jedna výraznější událost, což je křest knihy FORGOTEN SILENCE 31. 10. 2020 v brněnské Melodce, na který se opět musíme nadrtit nové dosud neslyšené věci. S kapelou KANDAR se nám trochu rozjíždí na podzim koncerty a pokud nám zase korona nehodí klacky pod nohy, tak nám třeba klapne nějaké evropské tour, a taky bych rád začal pracovat na nové desce. Taky pracuju pomalu na svém bočním deathmetalovém projektu HADÍ MORD, který bych rád do budoucna realizoval jako studiový projekt.
Celkově nemám o zábavu příliš nouzi, pořád se něco děje nebo je potřeba něco dělat. Tak doufám, že to ještě nějakou dobu vydržím a nevyhořím. (úsměv)
Moc ti děkuji za rozhovor a ať se daří.
I já tobě děkuju za zájem a ať se daří tobě i všem čtenářům!
FORGOTTEN SILENCE
KANDAR
PAČESS
