Osoba Tomáše Kohouta aka Necrococka je bezesporu mediálně velice atraktivní. Jeho dosavadní život je pestrý nejen co se umělecké dráhy týká; kromě muziky se věnuje řadě různých kratochvílí, které do hudební tvorby promítá a rovněž o nich rád vypráví. Všechny uvedené skutečnosti jsou ideální půdou pro vznik poutavé biografie, která by mohla konkurovat nepřekonatelnému životopisu Jmenuju se Ozzy mapujícímu divoký život enfant terrible metalového světa nebo Brunovu Revoltikonu.
Po přečtení prvního dílu avizované série Dělníci kovu mám trochu zamotané pocity. Na jednu stranu je tu radost, že se mému oblíbenému muzikantovi dostalo té cti a vyšla o něm kniha, na druhou stranu si říkám, že to mohlo dopadnout lépe. Ale i hůře, to je třeba si rovněž připustit. Když už jsem výše zmínil dva monolity hudební literatury, tak s těmi to Václav Votruba prohrál. Rozsahem i obsahem. Což myslím tak, že se dělník kovu NECROCOCK vešel na zhruba 120 stran, zatímco Bruno sepsal paměti na skoro čtyřikrát větším prostoru, Ozzy třikrát. Venca je prostě tak trochu zrychlený spisovatel jdoucí hlavně po faktech, omáčku k tomu vaří poněkud řídkou.
To ale odhalí jen ti, kteří Necrococka sledují celý život, od roku 1989 (kdy se objevil v řadách MASTER´S HAMMER) slyšeli všechny nahrávky a přečetli kdejaký rozhovor či zprávu, kterou svérázný Tomáš pustil do světa. Shodli jsme s podobně „postiženým“, že jsme od knihy čekali víc, víc detailů, podrobnější povídání k jednotlivým albům, možná i barvitější sloh.
Kniha ale nabízí i spoustu pozitiv. Necrocock je pusa nevymáchaná, nechodí kolem horké kaše obloukem, ale říká naplno to, co si o daných záležitostech myslí, aniž by bral ohledy na to, že by mohl někoho urazit, ať už komentářem, nebo popisem svého životního stylu či sexuálních excesů. V tomto směru je ta otevřenost vítaná, lidé neobeznámení s Tomášovými názory, výlety za erotikou či manželským životem mohou být asi i pobouření. Ti, kteří mají znalosti řekněme průměrné, určitě uvítají komentáře k jednotlivým albům, osobnostem, se kterými na nich Necrocock pracoval, historky z natáčení klipů (někdy opravdu „výživné“), pro řadu lidí asi bude nová i informace o Tomášově otcovství a partnerském životě obecně. Necrocock samozřejmě čtenáře pouští jen tam, kam sám chce, takže třeba dětství či mládí bere hodně zkrátka, stejně jako současné rodinné poměry.
Po chronologicky uspořádané historii následuje „Necrocock… pod palbou“, což je něco jako anketa, v níž hlavní protagonista odpovídá na řadu otázek různého charakteru – tu vážněji, tu veseleji, často kontroverzně a egoisticky. Ale to je ryzí Tom…
Venca: Jsi narcis?
Necrocock: Néééééé.
Franta Štorm o pár stránek dříve: Necrocock je hroznej narcis, ale jeho hudba má takovou divnou přesvědčivost, že by měl bejt ještě víc lsadkej a napudrovanej, měli by ho hrát denně v rádiu a jeho kult ať kvete jako deset tisíc květů.
Necroccock: Je doba normalizace a stádovosti. Lidi dneska nemají vkus. Nejsem v týhle zemi schopnej poslouchat jediný rádio. Odevšaď se valí samý odporný sračky. Všude vítězí nezajímavost, neoriginalita, tuctovost, plytkost a hnus. Burani vítězí na všech frontách. Mou hudbu by měla hrát všechna rádia od rána do večera a od večera do rána.
Posledním oddílem je diskografie komentovaná autorem knihy. Prakticky všechna dema i alba jsou hodnocena s nadšením, což je Václavův styl obecně ve všech hudebních publikacích počínaje Knihami kovu, pokračuje Monumenty a touto knihou konče.
Ta vyšla jako brožovaná, což je škoda, vázaná obálka by z ní udělala hodnotnější věc, ale chápu ekonomické důvody. Potěšitelné je, že většina fotek je v barvě, řada z nich navíc dosud nebyla publikována. To, že se v knížce sem tam objeví pravopisná chyba, mi až tak nevadí, je jich minimum (a kdo někdy něco sepisoval, ví, že sem tam něco uteče), horší jsou do očí bijící prohřešky v sekci diskografie, kde nejsou některé komentáře odražené od seznamu skladeb.
- 168 stran
