Asmodeus

Západočeská kapela ERELEY se ohlásila s druhým albem, o kterém jsme debatovali s frontmanem Lukášem „LaResistans“ Rédou.

Osu ERELEY tvoří otec Jiří York Réda a syn Lukáš LaResistans Réda, takže svým způsobem rodinná záležitost. (úsměv) A tahle rodinná záležitost se momentálně nachází ve stáji renomovaného zahraničního labelu, což se tuzemským skupinám daří jen zřídka… 

Ahoj. Massacre Records! Tomu říkám strmý výstup nahoru. Můžeš osvětlit, jak došlo k tomu, že česká kapela podepsala smlouvu s relativně velkým německým labelem existujícím skoro třicet let?

Ahoj Johane, zdravím Tě a také i všechny Fobia fans! 
Co se týče MR, zkrátka se potvrdilo to, co do nás Frontman a další podobné muzikantské weby tlučou horem dolem. Totiž že pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš tomu jít naproti, samo to nepřijde. Ve chvíli, kdy jsme měli v ruce hotovou „master“ verzi nového alba, tak jsme okamžitě začali tvořit promo balíček zaměřený na vydavatele. Měli jsme tři verze balíčku pro tři vydavatelské segmenty. První mířil k největším světovým vydavatelstvím – Century Media, Nuclear Blast, Metal Blade, Massacre Records… no a my jsme uspěli hned u prvního segmentu, takže další varianty byly zbytečné. Jednatele MR zaujala naše hudba okamžitě a na to konto nám nabídl „nováčkovskou“ smlouvu.

Dá se říct, že vydání CD u Massacre je pro vás splněný sen?

Prvně odpovím pouze za sebe. Nemůžu říct, že bych se někdy zasnil s představou toho, jak koukám na své vlastní CD a obdivuju na něm logo velkého vydavatelství. (úsměv) Ale pokud se na to podívám z širšího úhlu pohledu, což znamená „chci být úspěšný muzikant, tvořit hudbu, nahrávat ji, vydávat desky, dostat je k posluchačům, koncertovat, jezdit tour, točit klipy, zahrát si legendární festivaly“, tak asi ano, splnil jsem si sen, že jsem na opravdu dlouhém schodišti vedoucím k mým snům udělal další krůček, který mě o schod (možná o pár) přiblížil blíž. Přeci jenom, kdybychom album vydali svépomocí, pravděpodobně bychom nebyli schopni naši hudbu dostat ke stejnému počtu posluchačů, jako se podařilo ve spolupráci s MR. Zatím máme sbírku vice jak dvaceti recenzí z USA, Holandska, Německa, Brazílie, Dánska, Itálie, ČR, Řecka a Peru. A to jsem vlastně tak nějak volně přešel do kapelní roviny. Pro kapelu je to rozhodně splnění jednoho snu, protože díky tomuto spojenectví se příběh „Diablerie“ dostane mezi daleko větší okruh posluchačů.

„Diablerie“ je vaším druhým albem. Pojďme po jeho stopách… V průvodním dopisu jsi psal, že jste měli nahráno docela dlouhou dobu před vydáním. Sestava, jež desku nahrála, se liší od té aktuální. Jaké personální změny se u vás od vydání debutu v roce 2015 udály a jaké k nim vedly důvody?

Opět se s dovolením odkáži na hudební webzine Frontman.cz. V jednom z článků rozebírali tři typy muzikantů, kteří hrají v kapele. A – tahoun, B – více/méně aktivní člen, C – nazvěme to „problémotvůrce“. Áčko je obvykle v kapele jedno, občas dvě. Zbytek členů bývá obvykle B+, v horším případě B-, pokud ale máte v kapele muzikanty typu C, je třeba nasadit gumové rukavice, roušku a ve stylu Hannibala Lectera vyoperovat nádor trápící vaši kapelu. Jak se říká „řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek“, a to samé platí o kapele. Pokud kapela maká, ale máte mezi sebou člověka, co nezná party a když už se je naučí, tak je stejně za chvíli opět zapomene, chodí pozdě (či ještě lépe chodí jen občas) a další a další, je třeba jednat. Laxní přístup jednoho totiž postupem času nahlodá aktivní přístup zbytku, a to je špatně. V ERELEY jsme se potkali s muzikanty typu C. Naštěstí Yorkův nejoblíbenější film je Mlčení jehňátek, čili u nás se operovalo. Musím ale říct, že jsme měli i muzikanty typu B+, kteří ale v životě museli/chtěli věnovat svůj čas a energii jinde než ERELEY, a tak se naše cesty rozešly.
V životě kapely jsou právě tyhle chvíle „po operacích“ těžké, ale je třeba nepodléhat panice. Teď se mi to mluví, ale po odchodu Mayi jsem zničil mikrofon tak, že jsem do něj během zkoušek vždycky nabrečel. Budiž mu křemíkový nebe lehký. Když jsme zůstali s Yorkem sami, vzpomněl jsem si na Honzu Kapra, mladíčka, kterého jsem viděl ve školní kapele hrát na basu a oslovilo mě, že při zvučení hrál 46&2 od TOOL. Napsal jsem mu, padlo slovo, přes prázdniny jsem ho naučil „Diablerii“ a bylo. Na Martina jsem dostal typ v chebských hudebninách Hartmann. Zavolal jsem mu, domluvili jsme se, začali zkoušet a už u nás zůstal. Před pár týdny s námi začal zkoušet další mlaďas, hraje na klapky, tak se snad blýská na lepší časy.

Odchody a příchody muzikantů se asi na vyznění muziky příliš nepodepsaly – o skládání se stará základní duo. Tvoříte tak, že přinesete komplet hotovou skladbu a ostatní se jí „jen“ naučí, nebo měli/mají právo na názor? (úsměv) 

Politické zřízení u nás v kapele je efektivní a účinné. Jedná se o královskou monarchii s tím, že každý má právo vyjádřit svůj názor, ale konečné slovo má El Presidento. Zatím to bylo vždy tak, že jsme udělali novou hudbu s Yorkem a zbytek se víceméně naučil své party, s možností kosmetických úprav. Náš proces obvykle funguje tak, že York přijde do zkušebny, vezme si kytaru a sedne si do křesla. Já mezitím zapnu aparát, nachystám pedalboard, postavím mikrofony, propojím kabely se zvukovkou, v Cubase vytvořím projekt, nastavím tempo, nachystám stopy a oznámím Yorkovi, že může spustit. (úsměv) Ten nahraje, co má v hlavě a po hodině spokojeně odchází domů brousit nožíky (kromě kapely se věnuje výrobě nožů). Já pak musím rozklíčovat jeho velmi vyvinutý smysl pro zvláštně rozkouskované riffy a rytmy, občas až polyrytmy. Jakmile dojde k rozkódování skladby, pustím se do bicích, následuje basa a kytary. Poté osolím dle chuti klávesami a opepřím na několika místech vhodným samplem. Pak přichází období neustálého poslechu a v určitém momentě se mi v hlavě objeví příběh, který ve mně skladba vyvolává. Ten popíšu slovy a mám text. Následuje natočení zpěvů, mix, mastering a na stříbrném podnose doručuji přes messenger zbytku kapely, který odpovídá stylem „ty vole, to je zase čistý bláznovství“ a „kdo se v tom má orientovat?“, popřípadě „tady v tom místě neslyším, jak jsem se drbal za uchem“. (úsměv) Pak se začne skladba pilovat na zkouškách, někdy zůstane tak, jak ji York původně zamýšlel, a jindy se forma skladby několikrát mění, což oceňuje zejména náš bubeník Marty. 

Minule jste měli bubny programované, na „Diablerii“ je nahrál Petr Hataš. Proč jste se rozhodli pro živé bicí a proč pro Petra?

V recenzích na „Katharsis“ se negativismy hledaly těžko, ale jedna věc se objevila vícekrát, právě ty automatické bicí. Já sám za sebe jsem věděl, že to je naše slabé místo. Nejsem bubeník, takže mnou naprogramované bicí jsou zhruba půlka toho, co by tam vymyslel bicman. A i přes nespornou kvalitu dnešních pluginů pro bicí je prostě sound reálné soupravy nabrané v dobrých podmínkách, dobrými mikrofony pořád ještě kousek napřed. Rozhodnutí tedy bylo jasné, na další desce budou živé bicí. I tak jsem ale vytvořil ke všem skladbám svoji verzi bicích, od které se poté Haty odpíchl (a také poznamenal, že na to, že nejsem bubeník, tak jsou to hodně dobrý nápady, hehe). V době, kdy jsme tuto otázku řešili, s námi hrála Maya a Renďa, oba z Aše a Haty je původem z Aše a dobře se znají. Zkusili jsme Hatymu nabídnout spolupráci a ten do toho šel. Poslal jsem mu stopy ke cvičení a den před nahráváním jsme se potkali u něj ve zkušebně. A zkusili přehrát. Šel jsem spát trošku s obavou, ale to, co potom Haty předvedl následující dva dny ve studiu, to mě vystřelilo z bot. Během dvou dnů nabušil deset skladeb, dodržel důležitý prvky ze vzoru, který jsem mu poslal, ale svou hrou to tolik obohatil, že jsem ani nevěřil, že je to vůbec možný. Asi největší euforii přivodil mě a Maye při natáčení poslední skladby „Burning Hell“. Stáli jsme za sklem v režii a Haty se probubnoval časoprostorem do jiné dimenze. (úsměv) 

Obal uvádí, že jste nahrávali ve třech studiích – kde co a proč na několika místech?

Potřeba rozkouskovat nahrávání vyplynula z toho, že normálně chodíme do práce a dát dohromady měsíc dovolené v kuse je dneska poměrně problém. Naštěstí hrajeme na klik, takže se dá vcelku pohodlně pracovat tímto „step by step“ způsobem. Postupně jsme dali dohromady demoverze skladeb. Poté jsme začali načisto s basou, klávesami a kytarami, které jsme všechny natočili ve vlastním studiu La Resistans. Na zpěv jsem chtěl mít dostatečně slušný mikrofon, který v našem studiu nemáme a tak jsem za Neumannem putoval do studia Rullette Music vlastněným Ottou Hoffmanem. Zde jsme natočili zpěvy a s těmito stopami jsme poté zamířili do Studia Hostivař v Praze, které provozuje majitel Zdeněk Šikýř, se kterým jsme „spachtili“ také „Katharsis“. Zde Haty nabušil stopy bicích a Zdeněk poté všemu udělal mix a zároveň mastering.

Vaše produkce se dá označit jako progresivní metal. Což je rank na jednu stranu poměrně oblíbený, na druhou náročný na kompoziční i instrumentální schopnosti. Velikáni žánru mají roky své jisté – jak se mezi smetánku dostat? Může česká kapela konkurovat zahraničním? 

Řekl bych, že dostat se mezi „smetánku“ je stejně těžké pro nás v naší bublině, jako pro jiné kapely v jejich bublinách. Je to o tvrdé práci pro kapelu, o tom kolikrát se právě ty rozhodneš místo kalby s kámošema zůstat doma a obepisovat pořadatele, kolikrát pojedeš hrát koncert pro 12 lidí 100 km daleko, namísto abys zůstal doma na oslavě narozenin. Kolikrát uděláš ten krok navíc. A i když je všechny uděláš, nikde není psaný, že se ti to vrátí.
Spousta lidí nám říká, že abychom uspěli, měli bychom hrát jednoduchou hudbu, abychom mohli oslovit více lidí. To je cesta, kterou se ERELEY nikdy nevydá. S oblibou říkám, že tohle koryto nechávám jiným, kterých je tu víc než dost. V kapele tomu kódově říkáme „agromusic“ a kdyby se přeci jen někdy stalo, že by některá z našich skladeb spadla do tohoto ranku, asi bude čas, abych se zamyslel, kde jsme na naší kapelní cestě zahnuli špatně.
Na otázku, zda může česká kapela konkurovat zahraničním, odpovídám jednoznačně ano. Zamysli se nad tím, když si pouštíš kapely na YouTube, rozhodneš se, zda tě kapela osloví na základě jejich původu? Já to tak teda nemám. (úsměv) Rozhoduje hudba. Myslím si, že právě fakt, že naše hudba je těžko uchopitelná pro normálního středoproudého posluchače, nám dává možnost zaujmout. U nás v Česku bohužel máme zakořeněné určité hudební vzory a podle těch posuzujeme novou hudbu. Není náhodou, že největší úspěch má v ČR tzv. „pivní rock“, nebo kapelně „agromusic“. Toho jsme si vědomi, nic s tím pravděpodobně nezmůžeme, takže budeme dál produkovat naši „heavy joy music“ a usmívat se nad tím, jak si recenzenti neví rady s naším škatulkováním.

Kam směřují ambice ERELEY? Spíše do našich končin, nebo za hranice? 

Částečně jsem ti odpověděl v předchozí otázce. V našem případě je prvně hudba, pomocí tónů popisujeme naše pocity a příběhy a až poté se zamýšlíme nad tím, jaké publikum by to vlastně mohlo zajímat. Jsou i kapely, které to mají naopak. Zkrátka si řeknou, že chtějí hrát to a to a pak to hrají. Ale to bych já osobně asi nezvládl, určitě ne dlouhodobě. Kdybych si řekl, že budu hrát pivní rock na čtyři akordy, budu zpívat v češtině a vždycky udělám nějákej inteligentní zpěvnej refrén typu „když se u nás chlapi poperou“, aby se to lidem líbilo a mohli si to zpívat, tak pak bych možná hrál častěji po ČR, ale vnitřně bych byl nešťastnej. Jsme hrozně rádi za každou akci, kterou odehrajeme. Někdy vidíš, že se to lidem líbí, někdy vidíš, jak jsou z toho zmatení. A to je dobře. Faktem je, že z těch pár zahraničních koncertů, které jsme absolvovali, jasně vyplynulo, že tam tu naši hudbu vstřebávají daleko přirozeněji než u nás v ČR.

Texty v prog metalu, to je asi z 99 % angličtina. O čem ty vaše pojednávají? Někde jsem zachytil, že by mělo jít o koncepční příběh…

U mě byla angličtina naprosto přirozenej vývoj. Do muziky jsem spadl někdy okolo třinácti let a rovnou do doommetalové scény, tenkrát jsem poslouchal ANATHEMU, OPETH, MOONSPELL, TIAMAT, THE GATHERING, TYPE O NEGATIVE a další. No a přirozeně jsem chtěl vědět, o čem jsou texty, co vlastně ty kapely zpívají. Ve škole jsem byl přímo antistudent, ale touhle cestou jsem se naučil anglicky a to se později projevilo, když jsem začal koketovat s vlastní hudbou.
„Diablerie“ je skutečně koncepční album. Idea je taková, že když přijdeš na tento svět, tvá duše je nepopsaná, čistá, tabule rasa. Během života se musíš rozhodovat, některá rozhodnutí jsou sobecká, jindy se zase obětuješ pro ostatní. Jedním rozhodnutím uděláš další osobě radost a druhým rozhodnutím jí způsobíš bolest. Příběh alba sleduje jedince, který udělal příliš mnoho těch temných rozhodnutí a s postupem času přišel o lidskost a jeho duše stala se démonem. 

CD vyšlo jako digipack, o obal se postarali našinci. Nechali Massacre grafickou podobu na vás, nebo měli nějaké připomínky, příp. podmínky?

Jestli byla některá věc, o které jsem ihned po vydání „Katharsis“ věděl, že ji do příště posunem na další level, tak to byl booklet. Myslím, že cíl jsme si splnili. Oslovil jsem nadanou umělkyni Denisu Růžičkovou, popsal vizi toho, co od ní očekávám, předal stopy, texty, vysvětlil příběhy skladeb a nechal ji pracovat. Denisa doručila neskutečné originální malby, ze kterých jsme si celá kapela tzv. sedli na prdel. Grafiku na album pak zpracoval bývalý bubeník chebské kapely PANDEMIA, Pavel Kouby. Massacre Records nám zaslali pouze formáty, ve kterých má být booklet nachystaný. To ještě netušili, že jsme si naplánovali celou výrobu alba až do finální, fyzické podoby svépomocí a poté z toho byla ještě solidní taškařice. Thomas, jednatel společnosti MR nám psal: „Dělám v MR 28 let, ale ještě jsem nezažil kapelu, která by si vše udělala sama.“ (úsměv) 

S vizuální stránkou souvisí i klipy. Opět vám Massacre psali, že nezažili kapelu, která by si vše udělala sama? Aneb jsou klipy taky ryze vaší záležitostí? A proč dva, s kým jste na nich dělali, kdo psal scénáře atd., prostě prozraď všechno, co se prozradit má… (úsměv)

Neee, klipy si zajišťují všechny kapely na vlastní pěst. Smlouva s MR nás ale zavázala k vydání dvou „singlů“. Label se nabídl, že by mohl udělat lyric videa. To jsme nechtěli. Nechat takhle zbytečně utéct možnost zhmotnit příběh skladby, to nepřipadalo v úvahu, takže jsme dali hlavy dohromady a postupně jsme se připravovali na natáčení.
Prvním klipem, na kterém jsme začli pracovat, byla „Enchantress“. Příběhově se jedná o prequel našeho předchozího klipu „Soul in chains“, ještě z desky „Katharsis“. Zatímco „Soul in chains“ popisuje truchlení po ztrátě milované osoby, která se dobrovolně utopila v jezeře, kolem kterého se protagonista v klipu pohybuje, tak „Enchantress“ popisuje události z dob před „Soul in chains“, kdy protagonista vyráží do lesa, „načerpat trochu barev do palety svého života“, a v lese pak potká čarodějku, která ho naprosto okouzlí, dál už ten příběh nemusím asi rozebírat, když se nakonec čarodějka radši utopila. (úsměv) Natáčení probíhalo formou totálního DIY, stejně jako následný střih. A výsledek byl, že jsem nebyl úplně happy. Napadlo mě obrátit se na  kamaráda Daniela Strnada, který točí videa na vysoké úrovni a umí je nastříhat, poštelovat barvy, umí vykouzlit králíka z klobouku a vůbec, je to týpek do nepohody. To byla ze zpětného pohledu zásadní změna, protože Dan nastříhal klip na výbornou a hlavně se s námi rozhodl natočit další klip.
Jelikož nás už ale docela tlačil čas, museli jsme (ač mě to mrzelo), natočit klip, kde kapela prostě hraje někde na určitém místě, sestříháš to a máš klip. A nebyli by to ERELEY, abychom si to alespoň trošku neokořenili. Takže tam uvidíš příchod s loučema, kdy za deště jdeme v nejvíc oldschool  kabátech, které jsme našli v CO krytu, kde zkoušíme, dojdeme doprostřed zříceniny kostela a spustíme peklo první skladby z alba, song „Diablerie“. Natáčelo se přes noc a můžu říct, že to byla hodně náročná šichta. Opět jsme si vše obstarávali sami, tentokráte s námi ale byl Dan a jeho brácha Aleš, kteří natáčeli. Vstávali jsme brzo ráno, balili vše potřebné, jeli pro velký auto, pak zpět, naložit věci ve zkušebně, dojet na místo skryté někde uprostřed nicoty, vyložit a začít chystat scénu. Čekali jsme pak na tmu, načež nám začlo krásně pršet a pršelo asi do 1:30, kdy už jsme měli celkem na krajíčku a chystali se to celé odpískat. Naštěstí přestalo chviličku předtím, než jsme se rozhodli skončit. a tak jsme šli rychle na věc. Samozřejmě déšť poničil mixážní pult, takže jsme se ještě zasekli na tom. Navlhly nám světlice a tak jsme použili asi 1/3 toho, co jsme měli nachystáno. Nakonec se ale s prvními náznaky rozbřesku podařilo dotočit poslední záběr a všichni jsme si oddechli.

Ještě jednou vizuál – vaše „uniformy“. Jsem příznivcem toho, aby kapela „nějak vypadala“, vy máte na promo fotkách i koncertech jednotné oblečení, byť pokaždé jiné. Jste v kapele zajedno, co se stylu oblékání týká, nebo je to rozhodnutí „diktátora“ a ostatní si něco podle vlastního výběru maximálně můžou pověsit na řetízek na krku? (úsměv)

Diskuze o vzhledu na pódiu vedeme cyklicky každých pár měsíců. (úsměv) Vždycky někdo nadhodí, že viděl to, či ono, ukáže fotku a už v tom lítáme a řešíme, co bychom mohli udělat jinak. Ve výsledku nás ale utne El Presidento a rychle nás vrací zpátky na zem. Momentálně máme tři sady oblečení, ve kterých můžeme vystupovat.

Podle informací na vašich www stranách jste zatím moc nekoncertovali. Teď je samozřejmě situace kvůli koronaviru komplikovaná a nevrzne si nikdo, ale až se vše usadí, máte chuť na větší počet vystoupení, nejen doma, ale i v cizině? Je s Massacre nějaká dohoda ohledně bookování koncertů, nebo je to jen na vás a co si domluvíte, to budete mít?

Co se koncertů týče, jsme v tom sami. MR nás v tomto směru nepodporuje. Samozřejmě bychom byli nejradši, kdybychom mohli hrát každý víkend a klidně i více. Ve firmě už pět let šéfa straším s tím, že existuje opravdu minimální, přesto reálná šance, že za ním jednou přijdu a řeknu „Big boss, I´m going on a tour.“ (Šéf je Němec a oba posloucháme OPETH, ANATHEMU, Stevena Wilsona, ad.) (úsměv) 
Protože moc vlastních kontaktů nemáme, opět se spoléháme na rozeslání promo balíčků pořadatelům a klubům. A protože teď nezkoušíme, tak aspoň přes internet společně makáme na tom, aby byly balíčky co nejdříve hotové, ve dvou jazykových verzích – CZ / ENG, takže pouze u Česka nezůstane.

Pět let mezi dvěma alby je doba, za kterou je kapela, která koncertuje jen sporadicky, takřka zapomenutá. Teď se samozřejmě zase do povědomí dostáváte, ale jak to máte nalajnované do budoucna? Bude další deska dřív než za pět let a bude opět pod Massacre? 

To jsou otázky, na které neumím s jistotou odpovědět. Momentálně máme před sebou důležitější věci, udržet se zdraví a v pohodě. Nás během těch pěti let potkala spousta personálních změn a to je časově neskutečně náročné. Doufám, že se nám sestava ustálí a konečně to půjde snáz. Jsem si jistý, že v tom případě budeme schopni produkovat desky v cyklech jeden až dva roky. York má totiž nepřebernou truhlici nápadů a ani to pořádně nestíháme zpracovávat. Já mám momentálně svých vlastních nápadů nahraných asi 38 minut a Yorkovy nápady na tom budou podobně. Některé skladby jsou již teď hotové a je to jízda. (úsměv) Zda bude další deska pod MR, je ve hvězdách. Necháme se překvapit, kam nás život zavede.

RECENZE

www.ereley.cz
Facebook
Bandzone


Zveřejněno: 12. 04. 2020
Přečteno:
3268 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

17. 04. 2020 22:12 napsal/a immortal
No teda
Ty kříže ty jsou teda vyvedený. Jako terče :-) .
13. 04. 2020 16:30 napsal/a x
...
Velký label, když se to neprodá, nejspíš aspoň nekrachne.:D Ono je docela smutný, když slyšíte rozhovor s týpkem, co asi ještě pořád splácí dluhy, protože chtěl vydávat hudbu, kterou měl za dobrou.
12. 04. 2020 17:17 napsal/a Dejv
...
Je to opravdu výhra vydat svůj materiál u velké firmy?Docela by mě zajímalo v jakém nákladu jim ta jejich hudba u Massacre vyšla.Co tak vím pokud se to nebude moc prodávat firma už jim další věci nebude chtít vydat.