… jedna chata…
… dva bývalí přátelé…
… děsivá minulost, která opět vytahuje drápy…
Thriller z prostředí jihočeské metalové undergroundové scény 90. let.
Václav Votruba je neobyčejný pilný. V krátkém sledu napsal další knihu, třetí za uplynulých dvanáct měsíců, přičemž obě předchozí, Monumenty I a historie skupiny DARK ANGELS, mě bavily číst. Václav je známý hlavně díky třem Knihám kovu, kromě hudebních publikací ale píše i romány (hlavně hororové) a hraje v DARK ANGELS a THE RIVER OF THE LOST SOULS.
Jeho nejnovější román Krev černých vran, jak je výše naznačeno, je zase z jiného soudku, ale prolínají se v něm roviny z předchozích děl – hudební svět a napětí. Když si člověk přečte tři úryvky výše, napadnou ho zřejmě dvě věci: dění v Norsku na začátku devadesátých let a kniha Národní satanista, ve které Erlend Erichsen (někdejší člen GORGOROTH a MOLESTED) vystavěl příběh fiktivní blackmetalové undergroundové kapely a jejích členů, kteří měli v palici pěkně vymleto. Václav v podstatě udělal to samé, ale děj zasadil do jižních Čech a začátek příběhu (proti norskému dění) o několik let posunul.
Vše začíná v roce 1998, kdy se dávají dohromady BARBARIANS, ta nejzlejší blacková kapela, jejíž členové skoro nic neumí, ale zato je vede psychopat. Ostatní se mu plus minus podřizují, byť s kdečím nesouhlasí, ale holt šéf je šéf… Asi se nesluší prozrazovat děj, ale je vcelku zamotaný, slovy klasika „autor vrací děj hned do minulosti a hned zase zpátky“, takže se příběh odehrává v letech 1998, 1999, 2003, 2004 a 2017. Na jednu stranu nechybí dílu napětí, psychologický rozměr ani překvapivé momenty, na druhou mi přijde forma psaní jednoduchá, ve srovnání s thrillery, které jsem v posledních letech přečetl, příliš strohá, prostě to nemá hloubku. Jistě, srovnávat Larsona, Nesba, Keplera nebo Kallentofta s Votrubou není fér, ale ten rozdíl je propastný. Podobně jako u Národního satanisty… obě knihy mi co do atraktivity příběhu a jeho zpracování přijdou srovnatelné a nebýt fanouškem metalu a neznat reálie, v kterých se vše odehrává, asi bych oba román označil za divné.
Pohledem metalového fanouška, který pamatuje devadesátá léta a který zná kapely, o kterých se v knize píše – kromě světových (BURZUM, MAYHEM, DARKTHORE...) i tuzemských (AVENGER, MARTYRIUM CHRISTI, MASTER´S HAMMER) – musím uznat, že řadu věcí Venca popsal věrohodně; aby ne, když se v hudebním podsvětí pohybuje přes patnáct let a tak leccos z uvedeného zažil na vlastní kůži. V knize se tu a tam objeví i skutečné události (např. slavný návratový koncert MASTER´S HAMMER v roce 2017), reálná místa na jihu Čech nebo vycházející časopisy (Spark), atmosféru dotváří několik fotografií uvnitř a hlavně ta na titulní straně, na níž je parádně zmalovaný… neřeknu kdo. (úsměv)
Resumé: Komu se líbil Národní satanista, pořád ještě s chutí čte o začátku devadesátek na severu Evropy, a nebo se pohybuje aktivně na scéně a sem tam na ní narazí na pomatence, tomu asi sedne i Krev černých vran. Kdo dává přednost promyšlenějším konstrukcím a třeba výše zmíněným spisovatelským esům, asi nadšený nebude. Já jsem kdesi uprostřed… knihu jsem přečetl za dva večery, byl zvědavý, jak příběh plný nenávisti dopadne, ale že bych si u čtení mlaskal blahem, to říci nemůžu.
190 stran
