Další probuzení do pekelné výhně bylo ještě bolestivější nežli o den dřív. Pomalu jsem si dával dohromady, kdo jsem, z jakého důvodu chodím po tomto světě a proč je pryč všechen calvados. Páteční párty se trochu protáhla, byli jsme i svědky exkluzívního vystoupení kapely BUZERANT v improvizované sestavě během kulturního pásma Friday Night’s Jam. Zpívajícího herce Leoše Nohu doprovodil muž třímající akordeon, jeden kytarista, baskytarista COLP a bubeník TORTHARRY. Myslím, že názvy songů jako „Slzy z tvý klády šedivý“, „Kdyby se v kalhotách“, či „Já jsem buzerant a přicházím k vám z české země“ říkají vše o produkci, která se odehrávala na druhé stagei. Bylo slyšet, že zkouška neproběhla a bylo docela zábavné sledovat, jak se protagonisté perou s některými přechody a závěry klasických songů z českých luhů a hájů. I když jak říkal Leoš Noha – „Mohli jsme to zkurvit, ale neudělali jsme to!“ Po tomto pásmu se chopil kytary Dan z TORTHARRY a stále ještě početnému davu, kterému se nechtělo spát, udělal radost pár skladbami od SEPULTURY a tím produkce nadobro skončila.
Během ranního deathmetalového pásma mě trio DMC, CUTTERRED FLESH a CRANIOTOMY bohužel příliš nezaujalo, takže jsme se věnovali odpočinku ve stínu stromů. Stejně tak mi do nálady nesedla ani další trojice DUSTBORN, SHADE EMPIRE a NOCTURNAL PESTILENCE obohacující svojí hudbu klávesovými party. Poslední zmíněné ale musím pochválit za Alenin hlas, naživo má opravdu slušný čistý vokál a to u kapel podobného ražení nebývá bohužel pravidlem.
A pak přišli na scénu DARK ANGELS. Tuto kapelu jsem v jejím vývoji v průběhu let potkával na festivalech i koncertech a nikdy nehráli hudbu, která by mi byla blízká. To se ale změnilo odchodem zpěvačky Evy Markvartové a příchodem zpěváka Radka Popela. Před třemi lety nastoupil do kapely Honza Kapák, který mi pouštěl mix u sebe doma ve studiu a i přes předsudky kvůli starší tvorbě mě ta nová opravdu zaujala. A nutno uznat, že naživo to bylo ještě mnohem lepší. Jejich hudba rozhodně potěší všechny příznivce CANDLEMASS a staré doomové školy. Berou si ale i to nejlepší z gothic metalu. To je žánr ošemetný a baví mě jen hrstka kapel, DARK ANGELS ale tohle spojení bezesporu sedí. Zvuk byl perfektní, takže jsem si užil všechny detaily ve výborných kompozicích s povedenými refrény. Ještě nyní mi zní v hlavě „Fear Kills Me“. Hlas Radka Popela je kapitola sama pro sebe, už dlouho jsem neslyšel tak jistý charismatický vokál bez falší. Byl opravdu příjemný zážitek slyšet něco takového na CDF a jsem opravdu rád, že produkce dává prostor podobným kapelám.
Předposledním zástupcem domácí scény se stali SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, které netřeba představovat. „Návaz“ a nová deska „Smutnice“ ve mně sice silnější dojmy nezanechaly, ale v aktuální sestavě mě jejich živá prezentace opravdu baví. A stejně tak tomu bylo i tentokrát. Jako tradičně předvedli instrumentálně i pěvecky výborně zvládnuté vystoupení se skvělým zvukem.
Když začali hrát holanďané BLEEDING GODS a slyšel jsem je z dálky, přemýšlel jsem, zda preludují cover BEHEMOTH „Ov Fire and the Void“. Nakonec se ukázalo, že je to jejich vlastní skladba „From Feast to Beast“. Ani v dalších skladbách jsem se nemohl ubránit pocitu, že poslouchám mix novější tváře BEHEMOTH kříženou se SEPTICFLESH.
Němci MORBITORY bohužel představují ucelený obraz přesně těch deathmetalových postupů, které jsou mi v tomto žánru nejméně sympatické. Rozhodl jsem se tedy raději vyrazit vstříc odpočinku před nabitým závěrem celého festivalu.
Vždy mi přišlo zajímavé, že grindery ROTTEN SOUND poslouchá spoustu mých přátel, kteří jinak grindu vůbec neholdují. Už během prvního songu jsem si uvědomil, že se k nim musím opožděně přidat. Ty přechody z agresivních grindových a hardcorových sypaček do sludge/doomových zpomalení mě zkrátka neskutečně baví. Jejich hudba i živý výkon mají zkrátka neuvěřitelnou energii, byl to nefalšovaný diktát. Frontman působil, že je z hraní na tomto festu opravdu nadšený a to působilo velmi příjemně. A pro ty, kteří je nemohli na CDF slyšet, by mohlo být potěšující informací, že mají v Čechách naplánovaný další koncert.
K uskupení HNUS UMÍRAJÍCÍ jsem kvůli názvu trpěl předsudky již předem, protože příliš nemám rád humory v hudbě a od nich jsem je tak nějak čekal. Přípravy na jejich koncert byly vskutku dechberoucí. Mračna se zatáhla v apokalyptickém výjevu, zvedl se vítr a ze slunného dne se rázem stala ideální kulisa k produkci black metalu střiženého doomem. Když začali tito hardcoristi s warpainty valit, zjistil jsem, že mě to dost baví. Z blackmetalových klišé si sice srandu dělají, ale vyznívají dobře a nikoliv parodicky. Oceňuji i nihilistický přístup za název skladby „Na špiritus nemám a na život už vůbec“. Když jsem se ponořil do jejich hudby, ona apokalyptická mračna začala sklízet své plody a tak jsem dosti neblackmetalově odkráčel schovat se do pivního stanu spolu s půlkou návštěvníků celého festivalu. Bylo mi docela líto, že příroda takto zakročila a zkrátila jejich set, protože ten hnus umíral opravdu moc pěkně.
Po vydatném dešti a vynucené krátké pauze kvůli počasí začala jedna z největších kapel festivalu, KEEP OF KALESSIN. V době jejich slávy mě jejich hudba zcela minula a tak jsem byl zvědav, co pánové předvedou. Jejich sypací melodický death metal mě ničím neohromil. Tedy dokud nezačal řvát holohlavý baskytarista. Dokázal jsem pochopit, že zpívá opravdu nehezky falešně, ale to, jak řval, znělo ještě hůř. A to jsem tedy ještě nikdy nezažil. A když došlo na sbory a začali čistými hlasy zpívat společně s kytaristou, bylo toho na mě až přespříliš. Po pásmu nových skladeb se snažili donutit dav, aby s nimi spolupracoval a čekali bouřlivé ovace po oznámení, že zahrají starší skladby z velebené desky „Armada“. Možná jsem byl příliš daleko, ale výkřiky davu mi nepřišly zrovna nadšené a působilo to trochu smutně. A protože jsem lítostivý člověk, popřál jsem jim štěstí v dalším konání a šel jsem si raději připít na jejich zdraví do výdejny alkoholu.
A pak to konečně přišlo. Uskupení, které mi z celé soupisky udělalo největší radost. Když jsem byl na svém prvním a posledním ročníku Masters of Rock v roce 2008, o jedinečný závěr v mlze po dešti se tam postarali MY DYING BRIDE. V tehdejší sestavě mě zaujala Katie Stone a zajímalo mě, jestli hraje i někde jinde. A tak jsem se dostal k A FOREST OF STARS. Jejich debut „The Corpse of Rebirth“ mě naprosto pohltil. Jejich hudba je zkrátka jedinečná a měl jsem trochu strach, jestli bude dobře fungovat i naživo. Na novějších deskách je vrstev a motivů přeci jen o dost víc než v minulosti a určitě to nebude jednoduché nazvučit. Z těchto myšlenek mě vytrhlo zpívané pochmurné intro, které mě rovnou vtáhlo do jejich jedinečné atmosféry. Ozvučení špatné nebylo, ale kytary hrály zkrátka divně. Přemýšlel jsem, nakolik za to můžou erární zesilovače, které kapela použila, či jestli to je naopak zvuk, který jim přijde ideální. A to byla poslední reálná myšlenka, která mi přišla na mysl, protože pak už jsem byl zcela pohlcen tím, co se přede mnou odehrávalo. Kdybych nebyl takový tvrďák, tak bych snad i vyloudil slzičku během mé milované „Drawing Down the Rain“, protože to byla opravdu síla. A nad tím vším řval, šeptal, prosil a naříkal Mister Curse a pohled na něj byl opravdu znepokojivý. Nemohl jsem se ubránit myšlenkám na to, že by mě zajímala duševní kondice tohoto pána v reálném světě. Jeho emotivní a divadelní vokální přednes je zkrátka jedinečný a posílá už tak skvělou hudbu při živém hraní do jiné dimenze. Když došlo na nejhorší a najednou bylo po všem, s nadšením jsem poslouchal vřelé skandování přítomných o přídavek a všiml si radosti kapely z toho, že je po nich něco takového chtěno. K tomu bohužel dle mých předpokladů nedošlo, takže mi nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do reálného světa.
A tady bych měl možná malou připomínku. Když se na závěr festivalu má objevit podobně náladotvorná kapela, tak je velká škoda, když nemůže být poslední stejně jako loni THE GREAT OLD ONES. Výsledkem tohoto počínání pro mě byl smutný fakt, že jsem byl ještě plný zážitků, které jsem zpracovával. A ač jsem se opravdu těšil na ASPHYX, dokázal jsem se přidat k davu a užívat si je až v závěru koncertu. Zhruba v těch chvílích, kdy na pódium nakráčel Bilos a nasadil Martinovi růžovou hučku na hlavu. I za tu chvíli, co jsem pochytil, jim to ale znělo skvěle. Hudba měla patřičné grády a Martin van Drunen je zkrátka charismatický jedinec a skvělý frontman.
A byla tu poslední kapela festivalu, 1914 z Ukrajiny. Šlo o zajímavý death/doom/black s pochmurnou atmosférou věnující se už podle názvu období první světové války. Vše bylo pohrouženo v mlze a příšeří a zdálo se mi, že na to kapela má svého člověka, který ví, co dělá. Vizuálně to vypadalo opravdu dobře a jejich žánrový mix fungoval na výbornou. Zpěvák se kroutil ve tmě, a když se hudba rozjela naplno, skočil mezi lidi a zmizel někde v davu. Šel jsem se tedy podívat blíž, co tam vyvádí. Lidé byli rozestoupení do obdélníků a vokalista na hranici příčetnosti předváděl docela zajímavé divadelní představení. Svíjel se, vrávoral mezi lidmi, pořvával na ně a v jednu chvíli padl na kolena a začal tam v záchvatu vytrhávat trávu. Třebaže to zní z řádků úsměvně, na místě a v šeru to bylo docela působivé představení. Po chvíli jsem se připojil k přátelům a po další skladbě jsme se všichni shodli, že i přes výborný začátek se postupně z hudby začalo vytrácet kouzlo, až vše začalo být stereotypní. Šli jsme si tedy již s mírnou melancholií pohovořit a rozloučit se s dalším povedeným ročníkem tohoto jedinečného festivalu. A tak skončil můj osmý rekreační pobyt v tomto prázdninovém resortu. A bylo to opět krásné, děkuji vedení a přátelům za neopakovatelné zážitky.
Čtvrtek a pátek - report
Čtvrtek - fotoreport
Pátek - fotoreport
Sobota - report
Sobota - fotoreport
