Magický festival v lůně šumavských lesů a luk si léta drží punc výjimečnosti. Navzdory všemu, dalo by se s nadsázkou říci, se pořadatel Berry staví proti proudu a názorům rozumných kamarádů (myšleno zejména autorů těchto řádků), nedá si říci a kapely nechává hrát nejen na venkovním pódiu, ale i uvnitř titěrné Boudy. Letos to naštěstí nenabralo tak bizarních rozměrů jako loni, kdy LAHAR řádili uvnitř a půlka lidí se na jejich vystoupení nevešla, přesto se opět ukázalo, že dramaturgie je pro Berryho tvrdý oříšek. Pořadí kapel mohlo být zvoleno šikovněji s ohledem na většinové zaměření publika, jež akci navštěvuje a preferuje hlavně hardcore a související žánry. Největší zájem tedy logicky měl být o KRAOST a FIVE SECONDS TO LEAVE, kterým byl přidělen čas za světla, zatímco pro Magick Musick kapely druhého sledu dostaly prostor za tmy. (Úsměv si prosím přimyslete za každou větou…) (Johan)
Nic ve zlém, máme Berryho i s jeho festivalem rádi a letos jsme vyrazili pošesté v řadě. Cestou jsme „potěšili“ návštěvou kamaráda v pooperační rekonvalescenci a příjezd na místo dění naplánovali po půl čtvrté, protože jsme odhadovali, že první kapela nezačne ve tři, ale o něco později. GIBBUS žel s naším příchodem akorát končili, tak snad někdy příště. (Johan)
Stejně jako GIBBUS, i AUTONOÉ se představili uvnitř a nutno uznat, že jim menší prostor sedl. Lidí se tou dobou v areálku pohybovalo tak akorát, aby se do vnitřku v pohodě vměstnali, aniž by si šlapali po nohou; a šlapala i kapela. Ač AUTONOÉ vznikli před deseti lety, na kontě zatím mají jen jeden sedmipalec, ale dali si na něm záležet a umístili na něj propracované skladby, které mají švih a nenudí. Stejně tak živé představení, naplněné nejen songy z EP. Kapele to opravdu sedlo, povedlo se naladit i slušný zvuk a melodický hardcore s odkazy ke KRITICKÉ SITUACI bavil nejen mě. Jedna z kapel, která patřila mezi mé letošní favority a která se mi vešla do top trojky. (Johan)
Vnitřní hrátky pro mě začínají s jihočeskými AUTONOÉ, na jejichž konto slýchávám slova: kdo má rád KRITICKOU SITUACI, musí se mu líbit i tohle. Nejsem nekritický fanoušek KRITICKÉ SITUACE, tudíž těžko soudit. Mladě vypadající kapela vykazovala přísnou příslušnost k punkové scéně, kdy neznalý materiálu jsem po čtvrté skladbě nepoznal rozdílů mezi nimi. To duo LUSKY mi přišlo zajímavější. Ono po pravdě řečeno jsou kluci ve svém složení do jisté míry limitovaní a jelikož studnice skladatelské invence se vyprázdnila zhruba v polovině setu, i přes jejich sympatické vystupování jsem z přehřáté boudy prchnul na vzduch. V místnosti bylo náročné se jen dívat, natož hrát. Duo vizuálně podobných zarostlých chuligánů z Plzeňska se však vedra nezaleklo a svojí rockovo divokou produkcí dobře nakoplo stále ještě začátek festivalu. (Coornelus)
Zatímco AUTONOÉ jsem měl z nahrávky najeté, o LUSKY jsem zatím neměl ponětí. První zmínku jsem zaznamenal až v souvislosti s Magick Musick 2019 a jako obvykle si před akcí nestačil kapelu prověřit. (úsměv) Takže jsem netušil, že ji tvoří duo neučesaných chlapíků – jeden mlátí do bicích a druhý do strun kytary. Výsledkem je těžko zařaditelná muzika ukotvená v hardcoru a přesahující k punku, rock´n´rollu a možná i grindu. V jedné skladbě jsem evidoval postupy ne nepodobné GRIDE, ale to byla spíš náhoda, jinak jsou LUSKOUNI pocitově jinde – tam, kde nejsou jasné hranice a vše je dovoleno. Nutno uznat, že to má dvojice zmáknuté i zvukově a že dokázala v boudě lidi udržet – mě tedy tak dvě třetiny setu, pak už mi to začalo splývat. (Johan)
Na FACE THE DAY jsem byl zvědavý z několika důvodů. První – kolik lidí bude na alternativní progresivní art rock zvědavo. Druhý – jak se kapela popasuje se zvukem, respektive s virtuálními nástroji, které na albu hrají důležitou roli. Třetí – jak se Martin popasuje s vokály, které jsou na albu velmi dobré a pestré. Odpovědi. První – bylo sice horko, ale první kapela hrající venku zajímala nejen těch pár jedinců stojících pod pódiem, ale i další, sedící na lavičkách. Druhá – výborně; zvuk se povedlo posadit v podstatě hned, a i když Martin pak sem tam prosil zvukaře o korekce, přišlo mi to v podstatě pořád stejně dobré. Třetí – výborně. Popravdě nečekal jsem, že si s čistými procítěnými vokály poradí tak skvěle, i přechody k vyšším polohám byly naprosto bravurně zvládnuté. Ostatně bravurně zahrála celá kapela, která čerpala hlavně z aktuálního alba. (Johan)
FACE THE DAY aneb hudba pro fajnšmekry. Možná to zní nabubřele, ale aniž by kluci dělali nějakou extra posluchačsky náročnou muziku, jejich smysl pro perfekcionismus čpí z každého tónu. Zajímavě pojatá progresivní rockovo metalová fúze potěší zřejmě hlavně fanoušky kapel, které se mi vyhýbají obloukem, ale stačilo několik vyslechnutí jejich aktuální desky a je evidentní, že ta kvalita tam je. Songy z poslední desky, jako je otvírák „The Remainer“ s výbornou basovou linkou, nebo křehká a úžasně vyzpívaná „Sympathy To Sin“, jsou opravdu lahůdky. (Coornelus)
FACE THE DAY občas vložili do svého setu zasněné věci, které měly tendenci ukolébat a dát si dvacet, a nemohli tak být ve větším kontrastu ke KRAOST. Věkovým průměrem suverénně nejmladší parta festu, rychlostně ovšem stojí na opačném pólu. I když na heslo „rychlost vítězí“ nepřísahám, klukům a slečně to hrálo velmi dobře a nad očekávání kvalitně. Rychlo thrash/hardcore s řevem (pořád to nechápu, kde se to v tom tělíčku bere) poslal energii do teplem zmožených těl. (Coornelus)
Největším překvapením pro mě byla forma KRAOST. Jako těšil jsem se na ně asi nejvíc, protože hradcore s thrashovými či fast ataky mě v poslední době hodně baví, navíc mají zpěvačku, což je v žánru vždycky plus, ale že to bude tak dobré… Ono už poslední EP mnohé naznačilo, kapela se na něm představila ve velmi dobrém světle a živě ji ještě překonala. Sehraná, přesvědčivá, navíc Verča živě křičela stejně dobře jako na studiovém záznamu. Jedna rychta střídala druhou, nicméně KRAOST nejsou jen o rychlém hoblování a řevu, naopak, jejich muzika je pestrá, pořád se něco děje. Kytara sází jednu melodii za druhou, basa i bicí to taky dávají zajímavě, prostě KRAOST vyrostli a při jejich setu, na jehož konci zazněly nové pomalejší skladby, jsem se nenudil ani chvilku. Pro mě nejlepší set dne, a nejspíš i pro většinu návštěvníků – víc jich u pódia neměla žádná jiná kapela. (Johan)
Tempo se sice zpomalilo, ale naléhavost a do jisté míry i agresivnost, kterou momentálně vykazují „noví“ FIVE SECONDS TO LEAVE, zůstaly přítomny. Postmetalový sludgem prokořeněný válec z Jindřichohradecka vydal loni desku, která byla pro nejednoho jejich fanouška překvapením. Kapela zakomponovala do svého výrazu vokály a… tahle podoba jí sluší, což předvedla na plno v živém provedení, kdy hlavní vokální zátěž vzal na svá bedra kytarista Vašek. Logicky se úřadovalo za pomocí skladeb z poslední nahrávky, kdy vrcholem byla chvíle, kdy zazněla úderná „I Will Not“, což je jasná hitovka. Na závěr zazněla jako vzpomínka na první LP úžasná „Seventh Wave (Here Comes The Flood)“, která jen podtrhla jeden z nejlepších setů dne. (Coornelus)
FIVE SECODNS TO LEAVE nemám najeté jako Petr, vlastně je nemám najeté vůbec. Přesto se mně jejich set líbil, trio odehrálo kvalitní koncert a dostalo se mu zasloužené pozornosti, druhé největší po KRAOST. Logicky. Sludge a post metal s hardcore přístupem se posluchačům sedl, stejně jako vokály do tvorby dříve instrumentální kapely. Nejvíc se mi líbila „diktující“ skladba s vokály basáka, ale opět jsem zhlédl celé vystoupení a nevadilo ani pár kapek deště. (Johan)
Instrumentální jistí SORATH vlítli na hliněné pódium jako uragán a servírovali s přehledem nové skladby, stejně tak jako ty pravěké. Jelikož se věkem začínám počítat mezi fosiláky, logicky si vybavím všechny tři velké desky z prvního období a hlavně split s UNCLEAN, ale zároveň přiznávám, že SORATH mi nikdy nepřišli natolik zajímaví, abych je řadil po bok kapel, které na tuzemské scéně v devadesátých letech tolik okouzlovaly. Podobné pocity se mnou cloumaly i v Čermné. Tady se zastavil čas, rozdíly mezi novějším a starším materiálem v podstatě byly jen dílčí. Black metal je to sice stále nejvíce, ale občas je to dost bigbít, chvílemi až moc heavy… Jsem rád, že jsem tyhle oživlé muzikanty viděl, ale… (Coornelus)
SORATH jsou oříšek. V roce 1995 patřili do tuzemské blackmetalové elity a „Matache Chavala“ jsme žrali všichni. SORATH pak pokračovali a do blacku implantovali melodie, vydávali další alba a pak se na dlouhé roky odmlčeli. Loni se ale vrátili s novinkovým materiálem „Orízontas gegonóton“, který tak nějak tepe v duchu minulosti. Vedle blacku je tu nejen heavy metal, ale i rock´n´roll a bigbít, přičemž poslední dvě škatule mi v SORATH moc nesedí. A bylo tomu tak i naživo. Proti tomu, jak to pánové zahráli, ani slovo, kapela byla sehraná a dá se říci, že všichni pánové to dávali s prstem v nose, ale řada momentů mě nebavila, řada naopak bavila. Překvapilo a potěšilo zařazení „Matache Chavala“, to jsem nečekal, ale celkově průměr, což se přetavilo i v nepříliš vděčnou diváckou kulisu. Ale oni se SORATH do line-upu moc nehodili… (Johan)
HEIDEN mi s jejich předposlední deskou vypadli z „voka“ a zdá se, že se tam s tou novou pomalu začínají zase vracet. Možná tomu dopomohl i tento koncert, který kapela pojala jako průřez jejich posledními alby, na kterých v podstatě metal opustila. Chytře poskládané skladby měly logicky silný účinek, protože instrumentálně mají HEIDEN co nabídnout, což je z nových songů, které jsou příjemně se rozvíjející, znát. Bohužel co se jeví jako letitý handicap z desek, se naživo násobí ještě tak 5x tolik – Michalův projev, který lze zpěvem označit stěží. Naneštěstí nový model HEIDEN proto, aby fungoval přirozeně bez nějakých ale, prostě potřebuje alespoň slušný zpěv, jinak něco začne drhnout. Nicméně přes tento nedostatek HEIDEN držím palce, protože podobné hudby, tzv. „chytré pohodovky“, není nikdy dost. (Coornelus)
S HEIDEN to není snadné, respektive to s nimi nemají snadné fanoušci. Momentálně je kapela na asi čtvrté vlně, co se žánrů týká, a tahle vlna zahájená na předchozím albu mi je ze všech nejvzdálenější. Samozřejmě nedychtím po návratu k „Tinne“, za skvělé počiny považuji „Dolores“ i „AKUNVST“, ale minulá deska „Na svůj příběh jsme sami“ se mi do vkusu netrefila. S jedinou výjimkou, kterou je „Dryáda“, jež zazněla na boudo-pódiu živě. Z minulosti nejen ta, ale i z „Dolores“ se hrálo („Dnešní noc je žena“, mírně upravená, nejen po hudební, ale i po vokální stránce), ale hlavně z novinky, kterou jsem zatím poslechl na internetu jen zběžně. A už během setu jsem měl jasno, že se k ní musím vrátit, protože nové věci mi přišly o poznání zajímavější než ty nemastné neslané z „Příběhu“. A osud mi byl nakloněn ještě v sobotu večer. (úsměv) On se totiž konal i křest LP (vydavatel Berry + Stray), který skončil odhozem desky mezi lidi. Jenže těch se pod pódiem motalo asi deset a vinyl mi přistál pod nohami… (úsměv) Sice politý pivem a obal taky dostal zabrat, ale po umytí placka hraje bez problémů a tak se na ni chystám… Každopádně HEDIEN si u mě spravili reputaci a jejich koncert mě bavil. S Kverdovými vokály to byl pravda místy trochu boj, ale sem tam mu pomohla Werlinga a řadu pasáží zvládl i díky rozumně zvolené poloze dobře. (Johan)
Rekapitulace je z mé strany taková, že výběr kapel byl poslouchatelný zleva i zprava. Na každé partě mi přišlo něco zajímavé a na několik jsem se vyloženě těšil. I když je jasné, že široké rozpětí hudebních výrazů je pro mnoho lidí silnou kávou, čekal jsem od festivalových návštěvníků větší podporu kapel před pódiem; to ale částečně souvisí s poměrně malou účastí dorazivších. (Coornelus)
Fotky: Skalík
Berryho videa:
GIBBUS
AUTONOÉ
LUSKY
FACE THE DAY
KRAOST
FIVE SECONDS TO LEAVE
SORATH
HEIDEN
HEIDEN křest LP
HISATAKA