Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
HEIDEN – Andzjel

11. 5. 2019, Praha – Nová Chmelnice

Nová Chmelnice opět otevřela své brány všem fanouškům metalu. Na své si ale primárně přišli příznivci pomalejších a melancholických „balad“ jak stvořených pro barytonové ladění – nástrojů i poloh vokálu. Jeviště nám nabídlo (funeral) doom finsko-řeckých AEONIAN SORROW, o dost progresivnější metal/rock OCEANS OF SLUMBER a finské depkaře SWALLOW THE SUN, přesně v tomto pořadí.

Klub se otevíral víceméně klasicky okolo sedmé hodiny večerní a v půl osmé na pódium nastoupili AEONIAN SORROW. Vzhledem k žánru set trval okolo čtyřiceti pěti minut, namísto obvyklých dvaceti až půlhodinky, když se zde hraje něco rychlejšího. Věčný smutek hraje někdy od roku 2015, ale půlka z muzikantů je s kapelou vlastně od letošního roku a debut vyšel teprve nedávno, v roce 2018. Kapela sází na hlasový koncept krásky a zvířete, kdy se střídají ve zpěvu drobounká Řekyně Gogo, která jíž nějakou dobu účinkuje v LUNA OBSCURA, a větší zpěvák a, s o poznání chorobněji znějícím vokálem, Ville Rutanen, jehož vokál mi vyvolal flashback, když jsem byl nedávno na koncertu DRACONIAN. Znějí prakticky identicky (minimálně mým smyslům) a ne nadarmo jej posluchači přirovnávají ke zmíněným Švédům. Na koncertu jsme měli možnost slyšet dva ženské vokály a mně osobně seděl více čistý andělský hlas zpěvačky AEONIAN SORROW. Gogo se pohybuje v poloze vyšší a ať už se jednalo o zpívaný text nebo jen atmosferické popěvky, kde se dalo zaznamenat jemné falzetto a vibrato, bylo to to, co na mne zapůsobilo jako zpěv sirény na opuštěné námořníky. Zmíním především konec jejich skladby „Forever Misery“. Paráda. To, co předvedli AEONIAN SORROW, bylo super. Poctěni jsme byli pěti skladbami z jejich první fošny „Into the Eternity a Moment We are“. I přes své krátké působení je kvalita jejich tvorby bezpodmínečná. Je to tedy i díky hudební historii a zkušenostem členů kapely z jiných projektů. Mezi návštěvníky akce se těšili obrovskému zájmu.

Jako druhá kapela nastoupila americká fúze, od které jsem nevěděl co čekat a nějak ji nezkoumal. OCEANS OF SLUMBER, kteří jsou aktivní od roku 2011, byť se také někteří muzikanti v kapele objevili až v roce 2019. Jako stálý doplněk nebo muzikanti na tour, nevím... OCEANS se se svým progresivním stylem na akci úplně nehodili, podobně jako IDLE HANDS na koncertu s UADA, kde mi to ale u IDLE HANDS alespoň nevadilo. Jediný ladící prvek k doomové akci vidím v jemných pomalejších pasážích a kolíbajícímu, hladivému hlasu čokoládové zpěvačky Cammie. Co mě ale nejvíce zklamalo, nebyl jiný styl hrající bandy, ale jeho roztříštěnost, rozpolcenost a nesourodost. Kontrasty v hudbě a umění obecně miluju, ale tady mi střídání různých stylů rozhodně neladilo a vysloveně rušilo, jakoby vše bylo jen poslepované dohromady, aby se neřeklo... Jemné pasáže střídaly sypačky á la black metal, do toho se pak objevilo nějaké to sólo, ale opět na škodu. K uspokojení nepotřebuji milion not za vteřinu, to ani náhodou (naopak), ale hudebně nebylo o co stát, dokonce to na mne více působilo jako nějaké obyčejné procvičení stupnic. Postrádal jsem tam toho ducha v hudbě... Takový jsem z toho měl bohužel pocit. Největší drive měla tahle progresivní parta paradoxně v oněch rychlých rubanicích, do kterých se přidali zkresleným vokálem i mužští kolegové s nástroji. Pochvalu a zmínku si kromě hlasu zpěvačky zaslouží showmenství basáka Semira.

Na co většina z nás přišla, byli finští matadoři, kteří polykají slunce skoro už dvacet let. Ke mne se kdysi kousek po vydání dostal debut "Morning Never Came" a i když to byla jejich prvotina, nepočítáme-li dřívější EP, tak to byla prostě bomba a stoprocentně odvedená práce. Před pár lety vyšel epos ze tří placek, „Songs From the North I, II & III“. Dovolím si tvrdit, že cokoliv SWALLOW THE SUN vydali, bylo nadstandardně kvalitní, ale tímhle borci potvrdili, že patří mezi špičku. Tři fošny s odlišnými verzemi doom metalu… Vše bylo perfektní. Na předloňském Brutal Assaultu se také SWALLOW THE SUN předvedli v dobrém světle. Na jejich nové album jsem byl tedy dost zvědavý a po prvním poslechu jsem byl možná i mírně zklamaný. Bylo nějaké až moc jemné a čisté. Po více posleších se vše zlepšilo a je to deska hodná jejich standardu. Méně brutální, méně depresivní, více melancholická. Jak ji asi předvedou naživo?

Víceméně stejně jako jindy. Kapela si nehraje na tvrďáky, nemusí. Každý muzikant si držel své místo a byl odevzdán plně svému nástroji. Naopak, díky jejich, téměř stoickému, klidu byla umocněná hypnotická síla jejich tvorby. Tvorby, která není veselá, která čerpá ze smutku, depresí a životních strastí. Přesto brilantně funguje jako konejšivý ventil pro fanoušky i hudebníky samotné... Rozhodně bylo cítit, že je set zahraný od srdce a naplno. Obrovská emoční koule se zkoncentrovala a zaplavila na hodinu a půl celou Chmelnici. Druhou emoční facku mohli někteří zažít, pokud se o jednotlivé muzikanty zajímají. Když zakladatel a kytarista vpravo, Juha Raivio, změnil nástroj s portrétem své relativně nedávno zesnulé přítelkyně Aleah „Starbridge“ z TREES OF ETERNITY, skoro jako by mne polila sprcha. Na Brutal Assaultu jsem si této kytary nevšiml asi kvůli velkému množství kouře ve stanu Metalgate... Jestli se jedná o památku, nebo naopak popud pro Juhovo posmutnělou tvorbu, nevím… A vlastně na tom nezáleží.

Hudebně převládaly vály z nového alba „When a Shadow is Forced into the Light“. Stejnojmenná úvodní skladba otevírala jejich koncert. Jedním z vrcholů večera a této desky byla pro mne skladba „Upon The Water“. Mohli jsme slyšet i následující „Stone Wings“. Kromě alb „Ghosts of Loss a Hope“ jsme byli poctěni zaslechnout skladby ze všech řadovek. Druhým mým sonickým klimaxem byla „Lost & Catatonic“ z předchozí první desky u trilogie „Písní ze Severu“. Skoro se samozřejmostí si dovolím tvrdit, že v setu nebyl jediný slabý, nudný moment. Zvuk byl dobrý (platí pro všechny kapely), srozumitelný a tlačil do davu nekompromisní dávku zhudebněné tíhy a melancholie, která nám připomíná, že na těžké okamžiky nejsme a nemusíme být sami. Chválím i nazvučení basy, která byla velmi zřetelná. Bylo o co stát. U jedné skladby také sekundovala Gogo z AEONIAN SORROW.

Tvorba SWALLOW THE SUN ukazuje, jak se krásně prolínají a doplňují (náladové) kontrasty. Hluboký murmor, případně vyšší verze přiškrceného hlasu, kterou vzápětí střídá čistý mužský zpěv, temná hluboce podladěná kytarová kila a klidné, chorusem a delayem naefektované vybrnkávané pasáže. K tomu tak krásné texty, které píše život, že je s podivem, že si hudebnící nepusili žilou. Vše působí harmonicky a zapadá do sebe jako jing a jang. Na severu v tom umí chodit.

Celý koncert byl téměř perfektní (tedy pokud nejste ortodoxní posluchači black metalu, to by byl moc emo) a klidně bych si ho okamžitě zopakoval. Vynechal bych ale klidně druhou kapelu. Minimálně by akce působila více homogenně… Případně ji dal jako první support, místo AEONIAN SORROW, kteří si zasloužili hrát těsně před headlinery. Díky stylu i kvalitou.


Zveřejněno: 16. 05. 2019
Přečteno:
3673 x
Autor: Pavel | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář