V sobotu se konal v Praze večírek, který byl zahalen dýmem psychedelie, ale zároveň i pověstným světlem na konci tunelu, protože kapely, které se v pražském Famu sešly, nejsou jen prostí ubíječi pozitivních vibrací, ale umí naservírovat i světlejší okamžiky, i když ta deka je jim vlastnější.
Tenhle koncert měl ale pro mě příběh a tak tento report bude o odstavec delší, protože mu předcházelo putování za hudbou, ale v trochu jiném směru. V dopoledních hodinách totiž vyrážím směr Brno, protože se účastním Zinfestu v místě, které se nazývá Sibiř. Cestou nabírám jednoho kumpána, co má rád růžovou a vsadím se, že ten den měl na sobě i růžové trenky (všichni už teď ví, že se jedná o Mičla z „PRŮMKY“), společně přijíždíme do klubu/místa???, který/é odpovídá názvu. Málokdy se stane, že název tolik koresponduje se samotným prostorem. Tady jo. Bohužel pro mě. Přes čtyři hodiny jsem tam klepal kosu a vždy, když si na sobotu vzpomenu, je mi zima. Ale to vše je pochopitelné, o místo se stará místní punk komunita a poslední, co by si mohla tahle parta dovolit, je tento plac vytápět. Tak to hlavně nikdo neberte jako výtku. A že se tahle parta snaží, bylo vidět na páru topidel u baru, což bodlo! Na této akci čistě undergroundového charakteru vydržím do šesti. Za tu dobu prodám pár čísel časáku - Telepatie, poznám nové lidi, s Mičlem probereme vše možné, ale čas je neúprosný, musím vyrazit směr Praha. Chci tam stihnout koncert…
Do Famu to stíhám s prstem v nose a tak se pomocí kafe rozehřívám a těším se na vystoupení OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP. Kapelu jsme neviděl víc jak půl roku roku a tak jsem se na jejich show vyloženě těšil. Ono těch důvodů bylo ale ještě víc. V sestavě se objevil nový basák a byly avizované nové songy. To vše se vyplnilo, ale tím to nekončilo. Dalším překvápkem byla hezky zpracovaná projekce. Vizuál z rukou Irmy dělá u „OLAFŮ“ hrozně moc a tady si to dohromady sedlo parádně, člověk nevěděl, kam dřív koukat. Potom potěšil naprosto luxusní zvuk; ve Famu jsem byl teprve podruhé, viděl celkem čtyři kapely a všem to hrálo! Chtělo by to tady víc akcí. Dobrá lokalita, příjemný prostor a zvuku se tady daří. V neposlední řadě mě ale skupina dokázala vtáhnout hned od prvních povědomých tónů. Hrálo se převážně z poslední koncepční desky, kdy z každého období byly vybrány většinou dvě věci, na závěr se zavzpomínalo na první demo, ale v průběhu setu došlo i na už zmiňované dvě novinky. Dojmy z nich jsou momentálně neurčité, na to bych přehrané skladby potřeboval slyšet vícekrát. Ostatně tak to mám s drtivou většinou repertoáru kapely, kdy se musím s novou tvorbou sžít. S čím ale nebyl problém ani tenkrát napoprvé, je letní klipovka „III: The Forest: Reanimation of the Young Goddess of Summer“, která by rozehřála i mrtvého. Její příjemné tóny mi vyhnaly zbytek zimy z těla a já si naplno uvědomil, jak moc mě tahle kapela pohltila a jak moc mě baví po všech stránkách. Díky za to!
DER BLUTHARSCH AND THE INFINITE CHURCH OF THE LEADING HAND jsou z Rakouska a vím o nich v podstatě kulové. Poslední desku jsem sice sjížděl poctivě a bavila mě, na toulky historií ale nedošlo, prostě to nějak nevyšlo. Tak nějak podvědomě jsem ale čekal, že by mohli odehrát dobrý set. On už samotný fakt, že tuhle kapelu vybíral sám Olaf, který zároveň tuto akci pořádal, pro mě bylo zárukou kvality. DER BLUTHARSCH... hrají takový zvláštní mix gotiky, industriálu, kraut rocku, post punku a ke konci zazněly i tóny stoner/doomu. Chaotické přirovnání, ale já z nich takové pocity prostě měl. Na rozdíl od mého zmateného přirovnání jejich hudba šlapala a prolínala se mezi sebou zcela přirozeně. Dbalo se i na image a tak se chlápci oblékli do bílých košilí s černou kravatou, ale i přesto si největší pozornost uzmula zpěvačka, která kapele slušela po všech stránkách. Občas bych si dovedl její vokál představit vytáhlejší, ale i tak jsem byl spokojený. Přiznávám se, že ke konci jsem už fyzicky odcházel a bolelo mě celé tělo a tak jsem nebyl úplně nadšený z faktu, že bude přídavek, ale ještě že jsem vydržel, protože to stálo za to a ten song byl jeden z nejlepších, co zazněly.
Celkově se jednalo o povedený den, který korunoval koncert, který mě nadchnul. Jen doteď pořád neumím název té rakouské kapely vyslovit celý najednou. (úsměv) A když se podívám na titulku reportu, myslím, že je to o zápis do knihy rekordů v délce názvů dvou kapel, které se sešly na jednom pódiu.
