Konec března se nesl v duchu černě kovovém a pro mne byla tato akce takovým maličkým svátkem primárně kvůli hlavním interpretům, jimiž byli české INFERNO a ACHERONTAS s řeckými kořeny. Akce probíhala tradičně na Nové Chmelnici a to ve středu, 27. března. Střed týdne pro pražské nepředstavuje problém, pro dojíždějící vstávající velmi brzy ráno to určitá překážka již být mohla kvůli spánkové deprivaci. Koncert začínal oficiálně v sedm večer.
Já jsem dorazil okolo čtvrt na osm a akce byla v plném proudu, kdy pódium okupovala stálice z blízkosti Plzně, MALLEPHYR. Ti nám přinesli jejich tradiční kombinaci black/death metalu. Podobných seskupení míchajících žánry je dnes relativně dost, ale přesto si dovolím říci, že kluci si zachovávají vlastní ksicht a charakter. Jejich relativně krátké vystoupení bylo intenzivní a upřímné. Opat se chvílemi dostával, dle jeho typického extrémního zaklonění, do stavů extáze, Sinneral si zachovával silný ale většinou klidný zjev a Adam, na druhé kytaře, byl opět stoicky ledový. Tom za bicími byl rovný jako pravítko s jeho typickou údernou hrou. Na MALLEPHYR fanoušci stáli, ale ne v takovém počtu, který by si kapela zasloužila.
Druhou kapelou byla norská smečka DJEVELKULT. I když se kapela profiluje jako death/black, za sebe bych je zařadil do téměř typické norské ortodoxní black metalové scény. Minimálně k ní má nejvíce blízko, přestože je produkce čistější a kytary dost možná o nějaký ten půltón podladěny. Vystoupení bylo zahrané surově, ale relativně čistě, přesto se mi kapela líbila ze všech nejméně a pozornost, kterou měla, by si zasloužili i kluci z MALLEPHYR. Minulý rok měli s DJEVELKULT turné i čeští černokněžníci NAURRAKAR a na jednom norském válu se objevil zpívat i Angmar, právě z pražské chásky.
Po Norech a krátké pauze nastává to, na co většina z nás přijela. Nebyl jsem si zcela jist, kdo se objeví třetí, jestli Řekové nebo peklo z Moravy. Viděl jsem to tak pade na pade. Vyšlo to ale na INFERNO, které nás nabudilo před vystoupením vůní z kadidla za přítomnosti pohledu dekorativní lebky. Atmosféra byla hutná a hutná byla satanžel i umělá mlha, která se valila z pódia, kde bylo vidět opravdu jen velmi málo. Mezi diváky a zejména i v místností s merchem a toaletami vůbec nic. Bylo tam tak prachbídně vidět, že by jeden potřeboval slepeckou hůl a kdo ví, jestli by i ta pomohla. INFERNO jsem viděl už dostkrát a kombinace mlhy a světel jde udělat i lépe. Způsobem, aby si to užili i posluchači, pro které je důležitý vizuální stimul, tak i pro samotné členy kapely, kteří se vyžívají v účinkování v mlze samotné pro probuzení jejich alter ega. O čem nemá smysl polemizovat, je kvalita vystoupení a zvládnutí nástrojů. Profesionalita a muzikantství je u INFERNA cítit na sto honů.
Navíc, nic z toho nepůsobí jako přemrštěná silácká póza nebo zbytečné divadýlko, byť někdo může mít jiný názor. Vše funguje a působí jak má. Oddanost a souznění srdce projektu, Adramelecha, je bezmezné. Na celkovém projevu je to sakra znát a je skvělé, že máme takové umělce a tvořitele. Samozřejmě, respekt si zaslouží i všichni členové a muzikanti. Velké plus mají kluci na kytarách za používání nástrojů starší koncepce „s duší“, kdy nesází na typické extra silné snímače, ale naopak spíše ty „vintage“ a zbytek dohání třeba aparátem. Ska-Gulova „mejdlíčka“ ve mne vyvolávají kouzelné dojmy. Co mne překvapilo, bylo vypůjčení bubeníka z MALLEPHYR, protože Ondřej zaskakuje jinde. Styl hry byl stejný jako u kvarteta ze západních Čech, tedy úderně, silně, až jsem měl pocit, že malinko strojově a to pohrání a „jazzovitost“ a jemnost Ondry mi dost chyběla. Dost možná, že jsem zvyklý na něco jiného. Překvapení se konalo i díky skladbám samotným. Nebylo přehráno „Gnosis Kardias...“, jak je mám zapamatované, ale zazněly i skladby z dalších desek. Konkrétně to byly „The Funeral of Existence“ a „The First Born from Murk“ z „Omniabsence...“. Také se u jedné skladby objevil frontman z druhé hlavní hvězdy večera - ACHERONTAS. Až na onu mlhu bylo vystoupení perfektní a ostatní moje výtky jsou jen opravdové maličkosti, které ostatní nezaznamenali.
Jako finále byli představeni řečtí ACHERONTAS. Renomé kapely je velké a tomu odpovídala i početnost publika. Přiznám se, že řecká scéna šla vždy tak nějak mimo mne a kromě WOLFNACHT a poté politicky tolerovaného mainstreamu v podobě SEPTIC FLESH a ROTTING CHRIST, v ni mám solidní díry. Poslední fošnu ACHERONTAS „Faustian Ethos“ jsem se snažil maličko naposlouchat a placka mne nezklamala. Ba naopak. A rozhodně nezklamal ani samotný koncert, na který mne „předehra“ připravila a pádně „nažhavila“. Byl to opět top. Hudebně se jednalo o ráznější zážitek než u podobně okultně laděného INFERNA. Většina prvků byla mnohem přímočařejších, podobně jako u DJEVELKULT, ale na rozdíl od Norů byly rychlé části pěkně plné, intenzivní jako gravitace u černých děr a navíc rychlé tremolo bylo střídáno chytlavými melodickými linkami, které doprovázela druhá kytara s mocnými „kily“ připomínající svou mohutností tsunami. Stylizace muzikantů byla pro daný žánr typická zakrytými tvářemi, ať už šátkem přes spodní část hlavy nebo kompletním zahalením frontmana. V samotném představení bylo užito více světel, ale umělé mlhy bylo stále více, než bych si přál.
Díky INFERNU a ACHERONTAS se dá říct, že koncert byl perfektní dvojnásobně a kdo přijel za skvělým black metalem, vracel se domů se spokojeným pocitem. Za sebe s klidem řeknu, že účinkující kapely si příště nenechám ujít a to i za cenu, že zase naspím čtyři hodiny a ráno budu lehce jako zombie.
