Ahoj Martine, máte venku druhé album „Stuck In The Present“. Než se k němu dostaneme, mohl bys pro neznalé trochu shrnout svou hudební minulost? Cesta k muzice, kapely, nahrávky, čeho si před vznikem FACE THE DAY považuješ nejvíc…
Ahoj Johane, cesta k muzice u mě započala už v mládí, kdy doma hrála muzika jako RUNNING WILD, JUDAS PRIEST nebo BLACK SABBATH. Vždycky mě v metalových kapelách nejvíc zajímala kytara. První elektrickou kytaru jsem dostal asi v patnácti, byla to nějaká kopie Stratocastera, už jí nemám. Pokud si dobře vzpomínám, prodal jsem ji později jednomu spolužákovi ze střední.
V kapele jsem začal hrát asi v 16 nebo v 17, jmenovala se DAGUZ THORN a později se z ní vytvořil základ mé další kapely ARAWEN, ze které pak vzešli MINDWORK. Pokud tě to zajímá, na tomto odkazu je docela úsměvná historie ARAWEN, včetně fotek: http://arawen.wz.cz/historie.htm. Právě jsem díky tomu zjistil, že je to přesně 15 let, co jsem začal hrát v mé první kapele (úsměv).
Mimo to jsem nějakou dobu hrál v PESSIMIST, DEATH REVIVAL, PREWEET a DEAFENING SILENCE.
Proč se kapitola MINDWORK uzavřela? FACE THE DAY vypadá jako přímý následovník, ty jsi byl v MINDWORK hlavní persona – proč sis nenechal zaběhnutý název a zakládal jiný projekt? Navíc jste z MINDWORK zůstali s bubeníkem Filipem Kittnarem dva…
Tenkrát mě trochu přestávala bavit metalová muzika a chtěl jsem zkusit něco jiného. Navíc, co si vzpomínám, tak v MINDWORK začala lehce haprovat komunikace, ne že bychom se úplně pohádali nebo tak něco, ale začala tam panovat taková zkostnatělá nálada. Cítil jsem potřebu to hodit za hlavu a začít znovu s čistým štítem.
Jak velký je rozdíl mezi skládáním hudby pro MINDWORK a FACE THE DAY? Dá se říci, že MINDWORK měli nějaké hranice a FACE THE DAY je nemají?
Rozdíl je tam zásadní. Do MINDWORK jsem skládal v podstatě jen noty a zvuk jsem nebral v úvahu, ten se řešil vždycky až při nahrávání a mixu. Tímto zdravím Staňu Valáška, který se na vyznění obou alb MINDWORK hodně podílel.
Když skládám do FACE THE DAY, často začínám s akustickou kytarou v ruce a představou o zpěvu a zvuku. O nějakých hranicích to není a nikdy nebylo.
Jak se s odstupem času díváš na debut „Corroding Dreams“? Spousta muzikantů říká, že své starší výtvory nedokáže poslouchat, řada zase že si za vším stojí a bere to jako obraz určité doby. Ke které sortě se řadíš?
Mám pocit, že skladby na „Corroding Dreams“ nejsou úplně špatné, ale bohužel je to album nedotažené. Vzal jsem si toho na sebe tenkrát trochu moc a nedokázal to ukočírovat. Považuji za zázrak, že jsem tu desku vůbec +/- dotáhnul. Na druhou stranu, odraz určité doby to určitě je a například já mám u kapel často v oblibě desky označované jako nepovedené.
Když se podíváme na novinku, tak ta mi přijde v porovnání s prvotinou po všech stránkách dotaženější. Dali jste si záležet nejen na tom hlavním – muzice, ale i na doprovodných záležitostech. Ale začněme hudbou. Jak ses k výsledku dopracoval? Hrnou se ti nápady „samy“, skládáš spontánně a první verze jsou ty nejlepší, nebo naopak skladby dlouho piluješ, upravuješ?
Jo, souhlas. Co se týče základní idey skladby, tak tam je to většinou otázka nějakého spontánního momentu. Pak ale přichází fáze různého laborování, aranžování a editování a to je vždycky na dlouho.
Přemýšlíš i nad tím, jestli se „to“ bude líbit lidem, nebo se tímto směrem nenecháváš svazovat a děláš muziku hlavně pro vlastní potěšení?
Trochu nad tím občas přemýšlím. Kdyby ne, tak klidně začnu album třeba nějakým desetiminutovým hučením. Ale spíš je to o tom, že moje představa dokonalé skladby se až tak od toho mainstreamového pojetí neliší.
Jaký význam přikládáš textům? Jsou asi logicky v angličtině, čeština by k téhle muzice asi moc nepasovala, na druhou stranu řada našinců není schopná sdělení při poslechu porozumět. O čem se tedy na albu zpívá?
Texty jsou samozřejmě důležité – jsou součástí celku, tak jako hudební složka. „Stuck In The Present“ není koncepční album, ale tematicky se točí okolo neduhů současné společnosti, odloučení, depresí, naivity.
Nahrávali jste v tvém studiu, kromě bicích, které Filip Kittnar nahrál ve studiích Svárov resp. Hostivař. Jak tvé studio vypadá? Je to „jen“ počítač s patřičnými programy, nebo disponuješ opravdovými studiovými prostory a vybavením?
Jo, je to v podstatě jen počítač, studiové monitory, několik mikrofonů, audio rozhraní + nějaké HW kompresory a předzesilovače a hodně softwaru.
Kdo se pustí do práce se zvukem, většinou pořád řeší nějaké technické vychytávky, novinky, zkouší a hledá, a věčně není spokojen… Jsi taky takový alchymista?
Měl jsem párkrát tendence do téhle zvukové spirály smrti spadnout, ale naštěstí už je to za mnou. Objevil jsem kouzlo minimalismu a od té doby udělám hudby mnohem víc. V podstatě žádnou novou mašinku už nepotřebuju, úplně jsem to přestal sledovat. Ovšem věčně nespokojen jsem furt, to na tom nic nemění (úsměv).
Nedá mi to a zeptám se na jeden pro mě protivný detail – hajtka (nebo co to je…) v „The Remainer“ dvakrát zachrastí z mého pohledu odpudivě. Určitě víš, co myslím (kdyby ne, čas 0:24) – tobě se to jako líbí? (úsměv)
Nad touhle tvojí otázkou jsme se s bubeníkem Filipem dobře pobavili (úsměv). Asi tě zklamu, ale já nevím, jak na to odpovědět. Je jasné, že „Měsíční Sonáta“ to zrovna není, ale že by to bylo tak odpudivé, aby to bylo potřeba vypíchnout v rozhovoru, si také nemyslím. Ale ptáš se tady ty, co já mám do toho co kecat, že jo? (úsměv)
Jen pro upřesnění – myslím, že to není hajtka, ale splash.
Je asi docela zajímavé, že jsi mix svěřil externím spolupracovníkům, první dva singly obstarali Chris Sheldon a Matouš Godík, zbytek alba pak Nicolas Fournier. Když jsem si tato jména hodil do vyhledávače, tak se na mě vysypaly docela zajímavé informace, Chris Sheldon je anglický producent, který dělal třeba s FOO FIGHTERS, PIXIES, žádné béčko, Matouš Godík má taky docela pestrý rejstřík a Nicolas Fournier rovněž nelení, mastering u Eda Woodse je asi taky prestižní záležitostí. Jak jsi tyhle persony vybíral, jaká s nimi byla spolupráce – asi je jasné, že to nedělali zadarmo…
Chrise Sheldona jsem tenkrát oslovil, protože se mi líbila jeho práce s AMPLIFIER a Nick Fournier mě oslovil na základě mé poptávky mixu u Riche Costeyho. Eda Woods mi doporučoval právě Chris a také mě přesvědčil jeho mastering poslední desky NORDIC GIANTS. Se všemi třemi byla spolupráce bez výhrad profesionální.
Hudba, kterou FACE THE DAY produkují, je mezi fanoušky populární, ale nejspíš i ti tuzemští preferují zahraniční interprety. Mě jakožto spíš metalistu než progrockera napadne hlavně ANATHEMA, asi ti nebudou cizí Devin Townsend, Steven Wilson, LEPROUS, OPETH… Jak si česká kapela ve srovnání s těmi zahraničními stojí u našich fanoušků?
Pokud mám soudit podle mé kapely, tak moc dobře ne, nebudeme si lhát. Za jiné kapely mohu těžko mluvit.
Může česká kapela obstát v zahraničí? Budeš se snažit dostat album do světa? Jakými kanály?
Nenapadá mě jediný důvod, proč by nemohla, ale jednoduché to není. Album jsem se samozřejmě pokoušel poslat, kde se dalo, ale je to tak trochu házení hrachu na zeď. Navíc koncertní neaktivita je v propagaci alba velkým handicapem.
Jestli správně chápu souvislosti, tak firma EarmarkSounds je tvoje vydavatelství primárně určené pro FACE THE DAY. Co tě k založení labelu vedlo? Plánuješ, že bys pod logem ES vydával i alba jiných projektů?
Vydavatelstvím bych to úplně nenazýval, je to spíš taková značka, kterou bychom chtěli zastřešovat promo aktivity pro FACE THE DAY a přidružené hudební projekty.
Vypadá to, že „Stuck In The Present“ hodně věříš, když vychází i na vinylu. Kolik kusů jsi nechal vylisovat? Udělal sis gramodesku primárně pro vlastní potěšení (samozřejmě s tím, že doufáš, že se náklad prodá), nebo vnímáš vinylový boom posledních pěti let a říkáš si, že kdo nemá asfalt, jakoby nebyl, že CD je spíš propagační předmět nevalné hodnoty a LP tu hodnotu má?
Nepřemýšlel jsem nad tím, jak moc té desce věřím. Vždycky jsem chtěl vydat desku na LP a tentokrát jsem se k tomu odhodlal. Opravdu za tím nic víc není. Nechal jsem udělat 250 kusů.
Na velkém LP formátu vypadá obal samozřejmě lépe než na CD, ale tak i tak je zřejmé, že jste si s titulní stranou dali záležet – slečna v okně pokuřuje, pokoj je vybavený starým nábytkem, venku je vidět silueta nějaké moderní stavby; celkově to působí uklidňujícím dojmem. Další fotka je i uvnitř bookletu, ani tam nechybí ona slečna, „vetřel“ ses tam i ty… Jak a kde focení probíhalo? Kdekdo říká, že focení je hrozná otrava, všechno se dlouho připravuje, pak to trvá, vznikne tuna fotek a vybrat jedinou je pak o nervy. Jak jsi to viděl ty a z kolika fotek jste vybírali?
Focení probíhalo v domě mé babičky v jižních Čechách. Vše probíhalo hladce, o žádné otravě a ztrátě nervů nemůže být řeč, bavilo nás to. Pokud vím, tak jsme vybírali z několika fotek.
Kromě propagace novinky – co aktuálně plánuješ? Chystáš se s FACE THE DAY koncertovat? Dovedu si představit, že by bicí obstaral Filip, ty kytaru a zpěv, basu Jan Švec, jehož CRUEL není koncertně až tak aktivní, zbytek při dnešních možnostech není problém pustit z playbacku. Chtělo by se ti na pódia? Na jaká?
Aktuálně pracujeme na živém provedení FACE THE DAY. Nějaký koncert se již připravuje na jaro 2019.
Facebook
Bandzone
http://www.earmarksounds.com/
