Nedělní odpolední koncerty mají v píseckém Papíráku tradici. Většinou se začíná ve 13 hodin a postupně zahrají kapely rozličných žánrů, často i ze zahraničí. Tentokrát se na soupisce objevily dvě skupiny zpoza oceánů; SKINPIN z Austrálie museli cestou do Evropy překonat Indický oceán, Brazilci SUFFOCATION OF SOUL Atlantik.
To my s Davidem museli překonat asi dvacet kilometrů. (úsměv) Do Písku jsme dorazili akorát na 14. hodinu, protože původně avizovaný start „v jednu“ byl po odpadnutí jedné kapely posunut o hodinu. A krátce po našem příjezdu skutečně akce začala, jako první se na place objevilo trio MOREK. Na plakátu bylo jako stylové zařazení uvedeno noise pop, což svádělo k domněnce, že půjde o nějaký experiment, nicméně tvorba blatenské skupiny by asi snesla i označení bigbít. Ne takový ten obyčejný, hospodský, proti němu byla muzika o poznání složitější, hlavně baskytarista předváděl zajímavé kousky. Dojem ale srážely dvě záležitosti – nevýrazný vokál a (s odpuštěním) občas přihlouplé texty. Pro fanoušky dalších kapel, víceméně punk-hardcore-metalového ražení, byl MOREK schovaný v docela tvrdé kosti a ve finále jsme ji nerozlouskli ani my s Davidem, do konce setu nevydrželi a šli okounět před klub, kde se postupně scházely známé tváře.
S nástupem CONOPED se začala hrát muzika, která byla našemu vkusu mnohem bližší. Strakoničtí hardcoristé s blatenským metalistou za mikrofonem odehráli punkový koncert, který jednoduše bavil. Ony žánrové přídomky naznačují, mezi jakými mantinely se CONOPED pohybují, nikoliv, že to vzali punkově a Venca že by byl ryzí metalák… (úsměv) Hlavní je, že „konopníci“ dělají svým způsobem chytlavou muziku plnou pěkných kytarových vyhrávek a že jim to parádně šlape. Venca vepředu taky dozrál a kvintet tak odehrál velmi dobrý koncert, který mě bavil celých necelých třicet minutek.
HIROSHIMA NIGHTMARE mi nějak sešla z očí, dlouho jsem ji živě neviděl a studiově se naposledy připomněla v roce 2015, kdy vydala splitko s HIBAKUSHOU. Poté kapelu, resp. ústřední duo KubaAjz-Mařenka potkaly rodinné radosti, Mařenka se rozhodla pověsit mikrofon na hřebík a kapela tak vyhlásila „konkurz“ na nového křiklouna. A „po dlouhých výběrových řízeních, nekonečných konkurzech a zkouškách s nejužším výběrem uchazečů místo hlavního zpěvu získal a právoplatným členem se stal Váňa Vaňous Vaněk.“ Věta v uvozovkách pochází z webu kapely a o její pravdivosti se již přes rok vedou spory (úsměv), protože Váňa se k mikrofonu přestěhoval od bicích… HIROSHIMA mě v Písku hodně překvapila, a nešlo o to, že se za mikrofonem neusmívala Mařenka, ale mračil Váňa. (úsměv) Šlo o to, že kapela citelně ubrala plyn a z thrash/hardcore rotyky uhnula k heavy metalu až hard rocku, někam do roku 1983. (úsměv) Do toho frontman řval, což mi přišlo trochu nesourodé, a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl. A když jsem si zvykl, zařadila kapela vyšší rychlost a druhou polovinu setu odehrála o poznání svižněji, protože se vrátila ke starším vypalovačkám. Celkově jsem z toho nebyl úplně moudrý, možná by to chtělo trochu zahustit zvuk, což mě ale napadlo až při následující kapele.
Tou byla RISPOSTA, jež nahradila původně avizovanou EXORCIZPHOBII. Potomky velkého Krakomoshe postihly nějaké zdravotní patálie a tak museli zrušit jak páteční plánovaný koncert ve Strakonicích, tak píseckou siestu. Nicméně z mého pohledu byla náhrada adekvátní, přísnotickou crustovou brusku si vždycky rád poslechnu a když to je navíc opepřeno kvalitním zvukem, který v Papíráku panoval celé odpoledne, tak tím líp. Zvuk byl opravdu kulervoucí, kapela zněla sakra hutně a zahuštěně, ale pořád krásně čitelně, navíc i Mírovu vokálu bylo mnohem lépe rozumět než na podzim v Blatné. RISPOSTA disponuje dostatečně nápaditým materiálem a tak to celý set šlapalo a ve finále museli pánové i přidat, i když potem zbrocený bubeník z toho neměl žádnou velkou radost. (úsměv)
Od SKINPIN jsem tak nějak nic nečekal, na netu jsem před akcí poslechl jeden song, který zněl jako klasický anglický old school punk, což mi stačilo k opatrné spokojenosti, nebo spíš netečnosti… Vůbec jsem netušil, že Australané jsou jen dva, že za bicími sedí slečna a ještě u bubnování řve, že kytarista taky řve a hlavně že to protinožci tak rozjedou. Prdlajz punk rock, spíš fast punk, místy hardcore, ale hlavně neuvěřitelná energie, která ze dvou lidí sálá. Přiznám se, že jsem víc pozornosti věnoval bubenici, protože co křehká Anna předváděla, bralo dech. Jednak do bicích nesmlouvavě řezala, jednak hrála pestře, a navíc stíhala poměrně hojně i řvát, byť mládenec obstarával zpěv častěji. Ve finále jsem byl z výkonu dvojice doslova nadšený, tohle bylo velké překvapení, podobné mi kdysi ve dvou lidech připravila CARUSSELA.
P.S. SKINPIN jsou na evropském turné rok… dobří blázni. (úsměv)
Poslední slovo patřilo brazilskému triu. SUFFOCATION OF SOUL se v Evropě musí obejít bez druhého kytaristy, ale že by to nějak extra vadilo, to bych neřekl. Možná když se kytarista pustil do sól, tak trochu chyběl nějaký background, ale celkově to bylo v pohodě. A hlavně to byla další parádní jízda, při níž muselo srdce čistokrevného thrashera radostně bušit do rytmu. Brazilci rozjeli typickou jihoamerickou show, energickou, plnou toho nejtradičnějšího thrash metalu, do kterého ideálně pasoval štěkavý vokál basáka Andrého. Čtyřicet minut bylo tak akorát, aby se kapela nezačala opakovat, a protože harmonogram byl dodržován takřka na minutku, mohli jsme před dvacátou hodinou zamířit k domovu tuplovaně spokojení – akce byla co se muziky týká vydařená a doma jsme byli za světla. (úsměv)
Jedinou kaňkou na vydařeném odpoledni byla návštěva. Nevím, co se na ní podepsalo, jestli vadila neděle, nebo počasí, nebo akce v pátek a v sobotu v nedalekém okolí, ale že na kapelu z Brazílie hrající thrash metal přijde v hlavním městě thrash metalu nějakých třicet lidí, to je velká bída. Až bylo člověku líto kapel, že hrály pro pár zvědavců. Ale všechna čest, všechny do toho šly naplno a nenechaly se komorní kulisou otrávit.
Fotky: Skalík
