Necelé čtyři roky od vydání vynikajícího alba „Ex Nihilo In Nihilum“ se ET MORIEMUR hlásí s celkově čtvrtou nahrávkou. Nahrávkou, která završuje první dekádu existence kapely a korunuje tak vývoj od řekněme klasického doom metalu k doom metalu neklasickému, ovlivněného celou řadou dalších žánrů a hlavně gregoriánskou a klasickou hudbou. Ač se může na papíře (monitoru) uvedený progres jevit jako postupné obrušování hran a změkčování, nedá se říci, že by ET MORIEMUR hráli muziku pro davy. Proti předchozímu albu se ale mnohé změnilo, objevily se světlejší melodie i chytlavé chorály a je potěšitelné, že pražsko-plzeňský soubor nezůstává stát na místě a stále hledá nové cesty.
Nové cesty ale nevedou do veselejších končin. Jestliže se ET MORIEMUR v minulosti trápili, chtěli se rozplynout nebo putovali z nicoty do nicoty, tentokrát slouží zádušní mši. Většina textů pochází z liturgického textu rekviem, z nějž Zdeněk odstranil řadu křesťanských termínů a ponechal modlitby za spásu duše zemřelého. Část textů pak pochází z řeckého sborníku básní a epigramů Anthologia Palatina, něco od neznámých básníků a něco od samotného Zdeňka. Tím, že originál rekviem je latinsky, Anthologia řecky a některé básničky anglicky, je dáno, že právě tyhle jazyky se v textech střídají, takže jim kompletně asi bude rozumět málokdo. Ale internet mnohé osvětlí, tak kdyby to někoho extra zajímalo, může se poohlédnout… Je to každopádně zajímavé a autorovi textové koláže muselo dát spoustu práce poskládat slova tak, aby dávala smysl. A když se z úst zpěváků ozve latina nebo řečtina, je to mnohem větší paráda než tradiční angličtina.
„Epigrammata“ nabízí hodně parády i v hudební rovině. Ani úvodní „Introitus“ mi nepřijde, na rozdíl od introdukcí řady jiných alb, nepatřičný, latinská recitace Kostase Panagiotoua (PANTHEIST, TOWARDS ATLANTIS LIGHTS) s ambientní muzikou a ženskými chorály příjemně navnadí na následující poslech a navodí takřka slavnostní atmosféru. V té pokračují honosné sborové gregoriánské chorály na začátku „Requiem Aeternam“; posvátnou náladu sice trochu „ničí“ Zdeňkův chropot, ale takřka nábožná muzika se dá označit jediným slovem – krásná. Na doommetalové poměry se toho děje opravdu hodně, což je dáno i bohatým nástrojovým obsazením. Zprvu hrají prim kytary s výraznými bicími, posléze se přidávají pompézní tóny varhan, takže se dá mluvit o chytlavé a dramatické muzice, možná i stravitelné pro davy, ale to by do ní nesměl zpěvák řvát jako posedlý ďáblem. Své k dílu přidávají i housle, které rovněž kouzlí silné melodie, totéž činí i cello a závěr skladby už se nese na vážnohudební vlně. A úvod dalšího skvostu „Agnus Dei“ v tomto trendu pokračuje, osamocené piano vybrnkává tklivou melodii, vysoké tóny jen sem tam doplní nějaký hlubší a následně i hluboký vokál a ostře znějící kytary – tempo je samozřejmě pomalé a vzhledem k náladě se dá mluvit o doomové tryzně. Zachmuřený growl Nikose Vlachakise (SHATTERED HOPE) v angličtině střídá recitující Labrini Karousou, která od normálního výrazu postupně přechází v zoufalé bědování hraničící s pláčem, atmosféru pak šponuje akustická kytara v rukou Honzy Kapáka i klenutý sborový zpěv a skladba vrcholí další monumentální melodií, kterou opět obstarávají hlavně housle. Gregoriánský chorál uvozuje i třetí „Dies Irae“ a zase jej „doprovází“ různé skřeky, sípot, naříkání, do toho valí kytary zemité riffy a piano „zvoní“ – rozervané duše musí být na vrcholu blaha (= smutku), ale aby to neměly tak jednoduché, objevují se i rychlejší takřka deathmetalové momenty a vedle nich kytarové sólo. „Offertorium“ začíná teatrálně znějícími varhanami, zpěv je tentokrát zpočátku srozumitelný, jenže postupně se to překlápí – muzika nabírá stravitelnější melodický ráz, vokály naopak směřují k beznaději, ze které je k životu vrací další chorál a skladbu šperkuje příjemná melodie, nechybí ani šepot, skvostné housle a vůbec… jsem v polovině a ještě jsem nenarazil na něco, co by mě neuvádělo do extáze. Jsem z alba tak nadšený, až to není hezké. (úsměv)
ET MORIEMUR s pomocí skvěle zapojených hostů nachystali album v podstatě hitových skladeb, v nichž se pořád něco mění, děje, žádné zdlouhavé opakování týchž motivů se nekoná, naopak, ani v pěti písních se pánové (a dámy) nevyčerpali. „Communio“ nabízí zase trochu jiný pohled na věc, trochu živější a rozevlátý úvod by podle kamaráda rozhýbal i hosty na smuteční slavnosti. A nejen úvod, svižnější skoro skočná muzika převládá, až s blížícím se závěrem dojde na odlehčení takřka ambientní a song končí ve funeral doomovém tempu – jaký to kontrast k začátku. Jenže ono to funguje. Album mě ani po desítkách poslechů neomrzelo, v podstatě na měsíc vytlačilo většinu ostatních novinek a střídalo se mi v různých přehrávačích s novinkou SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY (ta zatím jen v PC). Temně a funerálně se (ne)rozjíždí i sedmá „Libera Me“ a střed alba tak působí méně přívětivě, nicméně Zdeněk dobře ví, že je třeba fanoušky neustále dokrmovat a tak zařazuje vzdušnější pasáž s akustickou kytarou a přirozeným zpěvem. „Absolve Domine“ se vymyká, klavírní nervní tóny se prolínají s tympány (?), nějakými cingrlátky a „zlými“ zvuky, do toho Zdeněk recituje, třetí minutu pak vyplňuje odlehčená rocková pasáž. Předposlední „Sanctus“ dlouho naznačuje, že se „něco“ chystá – a ono to skutečně přichází! Po temném začátku skladba rozkvétá do neskutečné krásy, samozřejmě pro doommetalisty, kterým nepřekáží čisté melodické zpěvy a nádech starodávna. Chvílemi mi nevím proč tanou na mysli GHOST z dob, kdy ještě mělo smysl je poslouchat. Ne, že by to bylo podobné hudebně, ale atmosférou jo. To závěrečná megaskladba (ET MORIEMUR dosud drželi stopáže písniček mezi třemi až šesti minutami, na konci si dovolili dvakrát tolik) je tvrdší oříšek. Chvílemi jako kdyby se kdosi snažil cosi sdělovat ze záhrobí, jindy mi to přijde jako bizarní zpěv umrlců, kteří cosi sípou a kvílí, nechybí pochodové rytmy, gregoriánské chorály ani procítěný zpěv resp. plačtivá recitace, a do toho všeho překvapivě snadno zapadá i pozoun. Na poslech o poznání těžší kompozice, která se na konec obřadu za zemřelé ideálně hodí.
Zajímavé je, že nahrávka, ač pojednává o neveselých věcech, nepůsobí depresivním dojmem, naopak. ET MORIEMUR přitom označují svou tvorbu jako existential doom metal, což chápu tak, že vycházejí z existencialismu a vrtají se v záležitostech, jako je osamělost, nesmyslnost existence, nevyhnutelnost smrti a hledání (=nenalézání) smyslu života resp. smrt. Při poslechu jejich hudby ale doufám, že aktuálně smysl života našli, neutápí se v depresích a budou v tvorbě pokračovat. I když netuším, kam příště zamíří, budou mít těžké klenot mezi doommetalovými alby všech dob překonat.
Parádní dojem z nahrávky podtrhuje výborný zvuk z Hellsoundu i pěkně zpracovaný obal. Indové nešetřili a nechali digipack vyrobit z luxusního lakovaného papíru, stejně tak vložený booklet. Obal zdobí výjevy ze starořecké pohřební slavnosti, v knížečce samozřejmě nechybí texty ani s nahrávkou související informace.
Seznam skladeb:
- Introitus
- Requiem Aeternam
- Agnus Dei
- Dies Irae
- Offertorium
- Communio
- Libera Me
- Absolve Domine
- Sanctus
- In Paradisum
Čas: 53:12
Sestava:
- Zdeněk Nevělík – vocals, piano
- Aleš Vilingr – guitars
- Pavel Janouškovec – guitars
- Karel Kovářík – bass
- Michal Datel Rak – drums
Hosté:
- Kostas Panagiotou – recitation (1)
- Labrini Karousou – recitation (3)
- Nikos Vlachakis – growls (3)
- Jaroslav Klvaňa, Karel Russ, Lukáš Pavlovský – choir
- Andrea Michálková – cello
- Zuzana Králová – violin
- Jindřich Bešťák – trombone
- Honza Kapák – acoustic guitars
Facebook
Bandcamp
etmoriemur.com
