Poté, co brněnští černokněžníci vydali nové album po dvanáctileté odmlce, stali se miláčky médií. Kam člověk zabrousil, tam na něj vykoukli chlapci v tmavých brýlích a svěřovali se s pocity souvisejícími s návratem po letech, s důvody odmlky a s dalšími záležitostmi. Tak jsem si říkal, že už v podstatě není o čem… o čem mluvit v dalším, třeba šestém sedmém rozhovoru pro tuzemská či slovenská média. Lze vůbec vymyslet originální otázky? Bude to kluky ještě bavit, když odpovídají na otázky nejen doma, ale do prakticky celého světa? Ale pak jsem si řekl „čert to vem“, vykašlal jsem se na rozhovory v jiných médiích, nezkoumal jsem, které otázky kde padly, a s vírou, že třeba i popáté se pánové k podobným tématům postaví čelem, jsem do Brna poslal pár dotazů. Slovo má kytarista a občasný vokalista SOLFERNUS Igor.
Zdravím do pekla. Tím dlouhým úvodníkem jsem se snažil naznačit, že to kapely ani pisálkové nemají snadné. (úsměv). Jedny, když tedy jsou aspoň trochu slavné, musí dokola odpovídat na podobné dotazy, druzí se naopak, leckdy marně, snaží vymyslet otázky originální, aby respondenty „přinutili“ odpovídat zajímavě. Napadlo vás někdy se nad rozhovory do médií takhle zamyslet?
To asi napadne občas každého. Pokud ale kdysi opravdu Frank Zappa prohlásil, že „Rockový žurnalismus tvoří lidé, kteří neumějí psát. Dělají rozhovory s lidmi, kteří neumějí mluvit, aby pobavili lidi, kteří neumějí číst“ – můžeme na tom společně zkusit zapracovat, takže pojďme…
Jak se tváříte, když dostanete otázky, na které už jste odpovídali třeba třikrát, čtyřikrát? Když už jste odpovídali, použijete totožné odpovědi, nebo se snažíte říct to trochu jinak? Do zahraničí to je asi jedno, ale u nás…
Většinou místnost zarezonuje těžko popsatelným a celkem hlasitým komentem typu „jéééééé“… Snažím se to pokaždé říct jinak, ale myslím, že odpověď je většinou hodně podobná. Nicméně to patří k věci a hlavně tu otázku dotyčný položil právě proto, že na ni očekává reakci, takže v daný okamžik žádná obrana stejně neexistuje. (úsměv)
Když jsme u těch rozhovorů, doma si je asi domlouváte sami, ale co cizina? Ozývají se vám magazíny a webziny, nebo je zkoušíte oslovovat sami, nebo to zařizuje label?
Některé rozhovory jsme si domluvili my a pár jich zařídila firma. Snažíme se společnými silami propagovat desku v rámci daných možností.
Název SOLFERNUS je bezesporu terno, v Česku každého trkne, odkud vítr vane, pohádku o ztřeštěných holkách, popletených čertech, vysloužilém vojákovi, hrozném loupežníkovi, poustevníkovi chroupajícími kobylky, čertu pokušitelovi a jeho pekelné mocnosti Solfernovi zná každý, ale v zahraničí… Ptají se vás z ciziny často, jak jste k názvu kapely přišli?
Několik jedinců se již poptávalo. Podle dostupných informací jsme jediná metalová skvadra na světě s tímto názvem, takže opravdoví zvědavci se možná pídí po detailech. Takovému Peruánci nebo Japončíkovi to musí zákonitě vrtat hlavou.
S čím jste do toho vlastně šli? Chtěli jste si zablbnout o něco ostřeji než v ROOT? Skladby, které na albu jsou, vznikaly v poslední době, nebo jste něco měli schované třeba těch deset let, během kterých jste nebyli aktivní?
Na albu jsou nějaké starší riffy, ale celkově se jedná o nové skladby. Zablbnout jsme si chtěli spíše na debutu, kde je spousta hostů a dokonce i dvě cover verze. Hrnout to ostřeji a hlavně jinak než u ROOT je rozhodně jeden z důvodů, proč nová sbírka rouhačských šlágrů vznikla. Ale máme tam i jednu Rootanskou pasáž…
Asi se dá říci, že nahrávka uspěla – recenzí vychází spousta, jsou vesměs pozitivní, zájem o kapelu je velký – předčily ohlasy vaše představy?
Zcela jednoznačně! Ohlasy na album jsou nadstandardní a některé recenze mě osobně hodně překvapily.
Nevím, jestli tahle otázka není otravná jak muchomůrka zelená, protože ji asi pokládá každý každé kapele, ale u vás snad smysl má, protože se trochu změnila sestava a hodně doba. Takže v čem je hlavní rozdíl mezi „Hysteria In Coma“ a „Neoantichristem“?
„Neoantichrist“ je po všech stránkách vyspělejší a dotaženější album, ale „Hysteria in Coma“ nebo vůbec první nahrávka „Diabolic Phenomenon“ i po těch letech duní slušně. Hlavním rozdílem je pouze čas, stále stejný však jest Khaablův hlas. Dobrý, ne?
Když jsme u změny v sestavě – bylo ve hře, že by desku naklepal Tom Corn? Komunikovali jste v tomto směru? Počítám, že Tom Corn album slyšel – co na něj říkal?
Nekomunikovali, protože jako prvnímu jsem nabídl nové skladby Pavlovi, jinak bicmanovi ROOT. A protože ten o nahrávání projevil zájem, nikoho dalšího jsem se neptal. Navíc Tom se plně věnuje CULT OF FIRE a před lety odešel od SOLFERNUS kvůli zdravotní komplikaci, která mu neumožňovala příliš rychlou hru na bicí. Jinak říkal, že deska zní dobře, ale podrobnější kritický rozbor zatím nedodal.
Mně se album opravdu líbí, oceňuji hlavně pestrost skladeb, není to jen „rychle a zběsile“, ale i ve volnějších tempech, sóly se neplýtvá, ale když se objeví, sednou, dva vokály se doplňují, místy to má až hitový potenciál. Asi byste uměli nahrát třicet minut zběsilostí, ale takhle mi to přijde zajímavější – kalkulovali jste s tím, že je třeba udělat pestré album, aby se posluchač ani u sedmé skladby nenudil, že je třeba v dnešní přesycené době lidi neustále něčím překvapovat, aby neklikli na další položku v seznamu?
Díky za povzbuzující slova, každý pozitivní názor se počítá. S ničím jsme nekalkulovali, nebyl v plánu žádný počet skladeb, jejich rychlost, pomalé tempo, témata textů... Všechno šlo přirozenou cestou během nahrávacího procesu, ať už během předprodukce, nebo později při natáčení desky.
Dá se v případě „Neoantichrista“ mluvit o nějakých inspiračních zdrojích? Nemyslím, že byste někoho kopírovali, ale jestli jste si třeba řekli, že nechcete nic moderního (protože už nejste nejmladší – úsměv), ale že by to mělo znít spíš oldschoolově, třeba jako… někdo?
Ani ne, snad jen ve spojitosti s živým zvukem a metalovou nahrávkou dejme tomu staré školy, ale ani to není přesné. Z dnešního moderního hlediska jsme zvolili ten nejjednodušší postup, to znamená živé bicí a kytary zapojené do aparátů s volume doprava. Dokonce i akustické kytary pronikly do jinak špinavější produkce, stejně tak pár klávesových tónů.
Celé album je volně k poslechu na YouTube, kam je podle všeho umístil váš vydavatel Satanath Records. Řešili jste s ním, zda desku nechat k poslechu volně, nebo je to krédo labelu? Ono je dneska asi jedno, jestli je muzika volně, nebo nevolně, stejně ji ke stažení někdo brzy po vydání někam hodí… Takže takhle je to v podstatě reklama, která může spokojeného posluchače nalákat ke koupi fyzického nosiče...
Pokrok nelze zastavit a poslech muziky díky takzvanému „streamu“ je už pár let běžnou záležitostí. Jsem bojovníkem s větrnými mlýny, protože upřednostňuji originál, ale sám denně sjíždím hudbu na YouTube. Díky netu si může naši tvorbu poslechnout a třeba i doporučit svým souputníkům borec v Chile nebo Austrálii, čehož bychom jinak těžko docílili. Jestli si díky tomu potom někdo koupí CD, tím lépe.
Ohledně labelů – na promo listu, který jsem dostal s CD, byly uvedeny dva labely – Satanath pro Evropu a Asii a Azermedoth pro Ameriku. Došlo k tomu americkému vydání? Na obalu CD je jako druhý vydavatel uveden Murdher Records… ten měl na vydání jaký podíl? Kolik vlastně vyšlo cédéček a kolik jich doputovalo k vám – počítám, že tuzemský trh si řešíte sami. Jak jdou prodeje?
Americké vydání má zpoždění, ale rýsuje se. Satanath Records vydávají většinu alb ve spolupráci s dalšími labely kvůli lepší distribuci a sdílenému rozpočtu. Avizují limitovanou edici 500 kusů, z toho u nás se prodá cca polovina. Azermedoth Records slibují 666 kusů. To jsou čísla z jejich webů.
Doba je dnes vinylová, znáte to dobře z ROOT, jejichž alba vychází na gramodeskách hojně, takže se nabízí otázka, zda uvažujete o gramofonové desce i v případě „Neoantichrist“?
Chceme vydat vinyl a doufám, že k tomu časem dojde.
Neponechali jste prakticky nic náhodě, i s obalem jste si dali práci. Námět pochází od kapely, nebo s obrázkem ukřižovaného chlápka, na kterém se živí supi, přišel autor kresby? Někde jsem zachytil, že jde o kresbu uhlem – jaký je originální formát obrázku? Kde je vystavený (schovaný)? A komu vlastně patří – autorovi, nebo kapele? Zase mě napadá, že by se na tom vinylu vyjímal...
Námět je od nás a nebylo vůbec jisté, zda kresbu použijeme, protože jsme měli obaly také od dalších tvůrců z různých koutů světa. Nicméně autor Thomas Bruno je opravdu velký talent a jistou roli hraje i fakt, že se jedná o umělecké dílo, které přežije dlouhá léta, protože jde o ruční práci. Originál jsem neviděl a slepě doufám, že je stále u malíře a ne někde zpeněžen v galerii. Z toho vyplývá i to, že nevím, komu patří. (úsměv)
Zvuk – to je dnes taky často propírané téma. Vy jste nahrávali v pro mě neznámém studiu Ch-Records v Tulešicích. Popravdě jsem o něm dosud neměl ponětí. Můžete jej trochu představit? A proč jste si ho vybrali? Měli jste odtud reference od nějaké metalové kapely?
Studio si prosadil Paul Dread hlavně kvůli prostorné místnosti s ideální akustikou pro bicí. Já jsem v podstatě nic nenamítal a když jsem přijel poprvé do studia osobně, během pár minut jsme se domluvili s majitelem Pavlem Kolaříkem, že nahrajeme celé album u nich. Spolumajitel a jmenovec Pavel Dočkal s námi nahrával jednotlivé nástroje a maestro Kolařík potom udělal mix a master. Spolupráce s oběma kumpány byla skvělá a uvolněná atmosféra během nahrávání se na desce taktéž projevila.
Jak dlouho vám nahrávání trvalo? Šli jste na to postaru, celá kapela se na týden nastěhovala do studia, ve dne nahrávala, v noci kalila (úsměv), nebo jste se tam ani nepotkali a každý nahrával svoje party sám?
Tak napůl. Oba Pavlové se kromě práce ve studiu živí hlavně zvučením živých produkcí, takže jsme museli často měnit rozvrh, u nás navíc také podle koncertů ROOT. Paul Dread nahrál bicí během několika dní v jednom termínu, já jsem potom jezdil vlakem na výlety do Tulešic nahrávat kytary a basu. Po pár týdnech se přidal můj osobní řidič Khaablus a absolvovali jsme několik pěveckých výjezdů. Poznámky k mixu už jsme psali mailem a následně jsme se párkrát sešli všichni ve studiu na finálních dodělávkách. Speciální hosté nahráli své party v domácích studiích v Brně – Big Boss vokály v Dejansoundu a Hanz u sebe doma akustické kytary. U něj jsem poté nahrával i klávesy.
O zpěvy jste se rozdělili dva – některé skladby nazpíval Igor, některé Khaablus, většinou jste se doplňovali a jednou dokonce pěli společně. Jak jste si party dělili – měli jste to rozdělené dopředu, nebo jste třeba něco zkusili nazpívat oba a pak vybírali to, co se lépe hodilo?
Měli jsme nazpívané všechny songy z předprodukce a až během nahrávání alba jsme si jednotlivé party rozdělovali tak nějak podle nálady skladeb. Navzájem si tam hostujeme v refrénech, některé songy nazpíval každý sám a jednu věc jsme dali celou oba dva, což je docela ojedinělý úkaz. Jinak zapojení dvou rozdílných vokálů desku dost obohatilo a troufám si tvrdit, že to má jistý punc originality.
Hodilo by se představit nové album i na živo. Přemýšlíte i o koncertech, nebo SOLFERNUS tyhle ambice nemá a hodlá setrvat jen coby studiový projekt? Nebo jinak – je to otázka nabídky, která by musela mít smysl, třeba letní festivaly, kam přijdou stovky až tisíce lidí? Harcovat se po klubech a hrát pro padesát nadšenců (v lepším případě…) vám smysl nedává?
V podstatě jsi to řekl za mě – je to otázka nabídky a momentálně také nedostatku ambicí. Třeba k tomu někdy dojde a pohrnou se nabídky na kluby vyprodané. (úsměv)
Před pár dny se objevilo video o přípravě klipu ke skladbě „Mistresserpent“. Vypadá to, že jste na natáčení pěkně vymódili. (úsměv) Kdy bude klip venku? V upoutávce se objevilo i logo Satanath – znamená to, že i firma tuhle formu propagace podporuje, třeba i finančně? A svěřili jste výrobu klipu profesionálům, nebo už to s dnešními možnostmi dokážete pořídit svépomocí?
Klip se stříhá, tvoříme jej svépomocí, takže celý proces trvá déle, ale snad se dočkáme. Firma do projektu neinvestuje peníze, ale určitě pomůže video rozšířit po internetu.
Na závěr by se asi hodilo zabrousit do budoucnosti, takže klasika – co bude SOLFERNUS dělat, až odezní současná mohutná propagační vlna? Máte chutě na další placku v nějakém kratším časovém horizontu? Nebo momentálně žádné plány, natož nové skladby nemáte a necháte to osudu?
Osud nás povede k další desce, ale netuším jak dlouho. Zkusíme to během dekády tentokrát. (úsměv)
