Na otázky odpovídali všichni členové – Milan, Martin, Pavel, Kafka a Lukyn.
Pozn.: Původně mělo jít o dvojrozhovor, obě kapely (SCALP a VICTIMS OF HATE) dostaly stejné otázky, ale protože SCALP i V.O.H. odpověděli velmi podrobně, došlo k oddělení obou částí.
Společná alba dvou kapel se v hardcore/punk světě objevují zhusta, splitka jsou při obvyklé stopáži žánrových nahrávek (15-20 minut) ideálním řešením nejen pro kapely, ale i pro posluchače. Souhlasíte s předchozí větou? Když ji rozvedu, tak kapely se složí a obě mají desku (dvě mouchy jednou ranou), posluchač zaplatí za jednu desku a má dvě kapely (taky dvě mouchy...), a z hlediska ochrany životního prostředí zanechá 12“ split menší ekologickou stopu… (to poslední už beru trochu s úsměvem). Z mého pohledu určitě lepší než dělat samostatné sedmipalce nebo desetipalce, nebo jednostranné vinyly, i když ani takové počiny samozřejmě nijak neodsuzuji.
Milan (Recyklátor): Především je to dobré z finančních důvodů, kdy se výrobní náklady rozdělí mezi vícero lidí. A taky se nahrávka dostane mezi větší okruh posluchačů, z toho těží obě kapely. Menší ekologická stopa je přidaná hodnota.
Martin (Grossik): Za sebe musím napsat, že vinyl mám jako nosič moc rád a to jak jako samostatné LP tak jako split LP. Splitka jsou také velmi často skvělými možnostmi, jak objevovat nové kapely. Jednostranné vinyly a „desítky“ moc nemusím. Podobně to mám i se sedmičkama, i když rád bych, aby SCALP jedno „ípko“ v budoucnu také vyprodukoval (singl „Zákon džungle“ byl jen na CD a to v počtu 30 kusů). Ekonomickou výhodnost tohoto aktu popsal, myslím, dostatečně Míla.
Pavel: Dnes je velice snadné založit kapelu, až se mě zmocňuje pocit, že těch kapel (mnohdy bohužel zaměnitelných) je víc než lidí, kteří je poslouchají. Na koncerty chodí pár nadšenců a samotní muzikanti, kteří zrovna nemají svůj koncert někde jinde. Proto mi přijde lepší jít cestou splitka – zejména v HC vodách, protože se tím propojují fanouškovské základny a deska se tak dostane k více lidem. Zároveň mi vyhovuje stopáž pro každou kapelu/stranu a tím i jakási rozmanitost – prostě to není nuda.
Když split, tak se samozřejmě nabízí klasická otázka: V čí hlavě se nápad na spojení vašich kapel vyloupl a kdy – jak dlouho to trvalo od prvotní myšlenky k hmotnému nosiči?
Martin: S nápadem přišli VOH. Jednoho dne mi napsali e-mail a udělali mi tak obrovskou radost. K VOH jsem se dostal, když Kovi vydal na svém severočeském labelu Rage dis records jejich CD prvotinu, kde valili ještě hc/punk s metalovýma bicíma. Od té doby kapelu sleduju a její jak textový tak hudební posun mě hodně baví. Mít split zrovna s nimi jsem bral jako poctu. Chlapci mne navíc oslovili právě ve chvíli, když jsme se vrátili od Otyna z nahrávání. Hudební matroš byl na světě a vypadalo to, že deska je na spadnutí. Absolutně jsem nepředpokládal, že LP budeme křtít až za rok...
Vinyl se v dnešní době stal nejen pro undergroundové kapely určitým druhem fetiše, nebo aspoň radosti. Vy jste se ke gramodesce prokousali po spoustě let dělání muziky – berete to jako splnění nějakého snu, ke kterému jste dlouho směřovali, nebo to až tak neprožíváte?
Kafka: Pro mě osobně je samotné nahrávání nutné zlo. Pořád dokola hrát stejnou věc a slyšet všechny chyby je prostě koncentrované zlo. Nicméně vznikne vždy něco, co si po nějaké době může vzít člověk do ruky a senilně slzet při poslechu. A nejde nevzpomenout na spoustu práce, co s tím u nás Míla i Grosík měli, takže deska je hlavně jejich zásluha a předtím asi i jejich sen.
Milan: Rozhodně to beru za splněný sen. A máš pravdu, trochu to fetiš je. O to víc mě těší, že ve své sbírce najdu i naši desku. Mimochodem, zvuk z vinylu je mnohonásobně lepší než v digitální podobě. Naše deska je skvělým příkladem!
Pavel: Vinyl je srdcová záležitost – poslech desky je jakýsi rituál, je tam velký prostor na grafické vyjádření na obalu… No, a když to stojí za vyliž, tak se s tím dá hrát alespoň frisbee…
Martin: Splnit si svůj sen je klišé a nemám tohle spojení rád. Spíš je to meta, kam jsem se chtěl s kapelou vždy dostat. Není to samozřejmost! A taky je to bohužel podmínka a NUTNOST pro vstup do nějakého širšího povědomí. Koho dnes zajímá, že kapela vydává CD? Příkladem může být poslední velká deska právě kolegů VOH. Podle mě jde o skvělý majstrštych, ale vyšel na CD a k tomu na labelu, který, ehmmm diplomaticky řečeno, nemá mezi pravověrnými hardcoristy zrovna zvuk. Tím pádem deska zapadla a to je obrovská škoda. Můj soukromý úsudek je ten, že v DIY hc/punk prostředí můžou kapely našeho (ne)významu vypotit sebevymazlenější počin, ale když ho nezaliješ do toho správného kusu plastu, pes po tobě neštěkne, seš v lese sám... (úsměv)
Lukyn: Fetiš to je určitě (úsměv), rád si totiž k vinylům čichám a být s ostatníma zavřený tři dny ve studiu je fetiš a radost zároveň (úsměv). Pro mě je vůbec splněním snu to, že mohu s ostatníma hrát a jezdit po všech koutech republiky. Vinyl to už je jen takový bonbonek navíc a nejvíc potěší, když si je lidi odnáší z koncertů domů (úsměv).
Musím smeknout před provedením počinu a pochválit vás za něj. To, že je deska transparentní a červená, je určitě pěkné, ale dnes celkem běžné, ale přebal máte originální, nic podobného se mi ještě do rukou nedostalo. Evidentně jste chtěli lidem nabídnout něco navíc, něco, co by jim vnímání vaší muziky rozšířilo, přesah… Čerpali jste inspiraci u něčeho podobného, nebo je všechno z jedné přemýšlivé hlavy a z kroužku šikovných rukou?
Pavel: Inspirací byly přeci naše krásné obličeje, ne? Musím smeknout před Mílou a Grosikem za jejich nápad a provedení. Z počátku jsem k tomu byl spíše skeptický, ale výsledek mi přijde moc fajn – bude se vyjímat i v našich rodinných fotoalbech…
Milan: Děkujeme za chválu. Koncept složených obličejů vymyslel Martin. Zprvu měli být složené obličeje rovnou vytištěné. Nadhodil jsem, že by bylo zajímavý udělat to s vyseknutými okénky. Martin okamžitě souhlasil, a tak se zrodil originální nápad. Obal je díky tomu hravý, má přidanou hodnotu a navíc se zdvojnásobil počet obličejových mutací. Vše jsme ladili společně i po grafické stránce. Zadávání vinylů do výroby si vzal na bedra Martin, obaly jsem měl na krku já. Vše naštěstí dobře dopadlo. Myslím si, že naše spolupráce nám svědčí.
Martin: S Mílou se mi skvěle spolupracuje. Umíme se o věcech bavit a nalézat společnou cestu. Díky svým znalostem tiskařské práce a chuti experimentovat posunul můj prvotní nápad tam, kde je výsledek, za což jsem skutečně rád. Občas jsem byl u našich společných konzultací dost nekompromisní a striktní. Dělali jsme spolu ale všechny desky SCALP, takže své reakce už známe. Stejně jako prvotní ideu složených obličejů posunul a usadil i můj návrh typografického řešení desky. Jen bych dodal, že grafické zpracování zatím každé nahrávky SCALPU se snažilo být něčím trochu komplikovanějším a zajímavějším než jen papírovým přebalem na desku. Souvisí to asi i s tím, že žijeme v době stahování a online poslechu muziky. Jsme očitými svědky pohřbu nejen tištěných médií, ale také hmotných nosičů. Aby vydaná deska vzbudila zájem potencionálního kupce, musí být dnes něčím víc než jen pouhým hmotným úložištěm zvukového záznamu. A pro mě soukromě je to v našem případě také vždy šance na nějakou výtvarnou seberealizaci, kterou si chci vždy maximálně užít (úsměv).
Lukyn: Chtěli jsme hlavně nabídnout naše krásné obličeje (úsměv). Na obale vypadáme trochu frustrovaně a nasraně, ale jinak jsme naprosto úžasný a sympatický kluci. Jen každý se svou skrytou mentální poruchou (úsměv).
Když jste s návrhem přišli do tiskárny, způsobili jste nedůvěřivé pohledy, nebo dnes není problém vytisknout prakticky cokoliv? V obalu máte uvedené poděkování tiskárně Logik, takže jste vinyly nechali vylisovat zvlášť a sami pak komplety dávali dohromady?
Milan: Ano, přesně jak píšeš. Vinyly obstaral xVINYLx a tisk Logik. Naštěstí pracuji v tiskárně, takže jsem mohl vše konzultovat s odborníky. Je v tom mimořádně mnoho úsilí, díky kterému to všechno dopadlo na výbornou! Kdybych neměl možnost si vše vyzkoušet, rozhodně bych do toho nešel.
Na vydání se podílelo šest labelů (plus tuším, že chybějící finance dodaly kapely). Předpokládám, že jste jich oslovili víc, ale ne všechny se do kooperace „přihlásily“. Jakou jste měli při „lovu“ úspěšnost? Zalekl se některý vydavatel nákladného obalu?
Martin: Obepisování labelů jsem měl na starosti já. A v době, kdy jsem to dělal, jsme o nákladnosti obalu neměli ani tušení. Obepsal jsem 30 labelů (zahraničních i českých), u kterých jsem věděl, že dělají kooperace, a že by je to mohlo zajímat. Když nebudu počítat, že mi „šéf“ jednoho nejmenovaného velkého českého punk labelu odepsal: „nemám čas řešit úplný jantary“, tak se zpět neozval prakticky nikdo. Pokud by ty odpovědi byly podobné výše citované, bylo to snad i dobře (úsměv). Kluci z APOLITY (Apartrida rec.) se ozvali sami od sebe a sám se ozval i Kráťa z Dis-šrotu. BLB rec. a Brandejs city rec. jsem já a Milan. Takže ano, počin si zacálovaly kapely prakticky samy a shánění compagneros do kooperace byl fakt oser.
Milan: Za zmínku stojí Véva. S Vévou se známe přes 15 let, pro mě je to punkovej srdcař! Vždycky nás podpořil a tentokrát to nebylo jinak. Zavolal jsem mu, že se chystáme vydat desku. Poslal jsem mu nahrávku a během hodiny mi psal, ať mu pošlu číslo účtu. Stručný, rychlý, největší odběr. Z desky byl absolutně nadšenej.
V jakém nákladu deska vyšla? A jak jste se o náklad podělili? Asi je jasné, že vydavatelé dostali tolik kusů, kolik si svým příspěvkem do banku zaplatili, kapely šly potom napůl? Jak jde album na odbyt? Dali jste jej i do nějakých dister, nebo sázíte na prodeje na koncertech, příp. přes internet?
Martin: Náklad byl 300 ks. To je 150 na kapelu, což jsme v horizontu pár let, doufám, schopni poslat mezi fans (úsměv). V distrech deska moc není a je to asi chyba. Nicméně po obepisování labelů jsem na obepisování dister už bohužel neměl jaksi fuel. A navíc jsem si této škemravé činnosti užil dost, když jsem vydával Kazimír. Nebaví mě to.
Labely, které pustily chlup ještě před tím, než na desku spadly první fotony tohoto světa, dostaly LP´s za výrobní cenu. Do ostatních dister to dáváme lehce pod prodejní cenou, která je 250 Kč.
V říjnu a listopadu jsme slavili 10 let v podzemí deseti koncerty, tak jsme se snažili tlačit lidem desku aspoň tam. Nicméně na koncertě v domovském Liberci (kde jsme LP křtili), jsme prodali DVA kusy, což byla pro mě trochu studená sprcha...
Lukyn: Nejvíc jde na odbyt na koncertech. Lidi nás neznají, vidí nás hrát poprvé a když to s nima pohne a třeba zvlhnou, tak si nás chtějí i odnést domů (úsměv).
Obě kapely nahrávaly ve studiu Davos. V obalu chybí nějaké podrobnější údaje, jen V.O.H. tam mají rok nahrávání (2016). Takže za prvé – jak dlouho jste se ve studiu při nahrávání zdrželi?
Kafka: Myslím, že to byly 3 dny? Každopádně by u studia mohla být nějaká krabička pro geocaching, protože při jeho hledání nám museli pomoct policajti, sledující nás pobaveně z auta, jak jezdíme s naší narvanou Felckou po chodnících v parku. Takže jsme tam mohli jezdit dodnes.
Pavel: Dost dlouho na to, abychom zjistili, že jsme nemuzikální hovada s velkým zápalem. (úsměv) Tuhle otázku beru jako prostor pro vyjádření díku Otynovi za jeho trpělivost a nenásilný mentorský přístup. Alespoň mě osobně to hráčsky posunulo a myslím, že i celou kapelu. Takže velký dík!
Za druhé – následoval mix a mastering v rámci nahrávacího session, nebo jste „to“ nechali odležet a vyslali na finální dokončení nějakého emisara, nebo to nechali na Otynovi?
Kafka: Mix i mastering měl, myslím, na bedrech Otyn.
Pavel: Přesně tak. Jinak by to dopadlo, že kytaristi by chtěli víc kytar a basákovo přebujelé ego by zůstalo sešlapáno pod kobercem (úsměv). Takhle můžeme být všichni spokojení.
Za třetí – Davos je studio, kde se nahrává hlavně metal a grind, ale mně se líbí, že jak V.O.H., tak SCALP mají takový zvuk, jaký k jejich produkci pasuje. Jste s výsledkem spokojeni, nebo slyšíte nějaké mouchy, které vám bzučí v hlavě, a rádi byste je z nahrávky vyhnali?
Kafka: Nejdřív jsem se nějak nemohl ztotožnit se zvukem kytar, přišly mi takový ušmodrchaný. A já si libuju spíš v metalově rozlišených kytarách s vypíchnutými nižšími středy. Basa s bicíma byly už od začátku hezky zvukově spasované. Na kytary jsem si ale nějak zvykl, takže celkově mi nakonec nahrávka k tomu, co hrajeme, sedí.
Pavel: Já to věděl… ty kytaristi si nějaký mouchy vždycky najdou (úsměv).
Martin: Na desce nemám rád svůj zpěv. Ten zpěvák prská a zní, jak když si šlape na jazyk a to já přeci nedělám (úsměv). Že je zpěv největší slabina naší nahrávky, jsem slyšel z více zdrojů (poslední byla recenze na Fobii) a nezbývá mi, než souhlasit a asi to nějak i přijmout.
Lukyn: Neměnil bych nic. Myslím si, že SCALPU by i modernější hutnější zvuk jen uškodil. Takhle je to upřímné i místy melancholické a to hlavně ve vyhrávkách. Co se týče mých přídavných vokálů, tak znějí tak, jak jsem se v tom období cítil a čím jsem si prošel.
Texty máte (s jedinou výjimkou) v češtině. SCALP je asi mají přímočařejší, V.O.H. zamotanější, ale v obou případech jsou „o něčem“ a nutí posluchače (nebo čtenáře) k zamyšlení. Zjednodušeně poukazují na nepravosti dnešního světa. Dělá vám radost, když se fanoušci nad vašimi texty zamyslí? Jak často se stane, že se najde někdo, kdo přijde a chce nějaký text vysvětlit?
Milan: Dělá mi největší radost, když vidím fans zpívat naše texty. Pak věci dávají smysl.
Martin: Občas se stane, že se někdo zeptá na význam určitých textů a z každého takového příchozího mám obrovskou radost! V Plzni za mnou přišel kamarád Viktor, který dostal LP na recenzi do svého fanzinu Kawakamiho rýže, a zarecitoval mi tam pasáž, která ho prý donutila zamyslet se nad svým jednáním. A taky mi řekl svou interpretaci textu. Chtěl jsem mu vysvětlit, co ta písnička popisuje podle mne a zarazilo mne, že to v tu chvíli nedokážu. Některé texty jsou psány v období, kdy člověk něco silně prožívá a potřebuje o tom podat výpověď. Za rok už může jeho hlavu a srdce zaměstnávat něco jiného a napojit se na odžité emoce a myšlenky, které do textu kdysi zakódoval, prostě nejde. A jak píše Milan – když někdo zpívá na koncertě třeba jen hloupej refrén, cítíš, že mimo emoce jsi předal i informaci a to je kurva nabíjející pocit!
Kafka: Nejsem autorem textů, nicméně musím říct, že pokud k lidem jde z kapely nějaké sdělení, tak pokud by bylo jen vizuální a zvukové, bez nějakého dalšího myšlenkového přesahu, tak bych v takové kapele snad ani nechtěl hrát. Za to patří Grosíkovi velký dík, že, i přes naši neustálou šikanu jeho osoby a dehonestování významu jeho textů, texty pořád tvoří a myslím, že je dělá dobře a dovedu se s většinou ztotožnit.
Lukyn: Spíš se stává to, že mi lidi říkají, jak nám není rozumět (úsměv).
Pavel: Grosíkovy texty mě baví. Nejsou naivní politickou agitkou, nejsou však ani nijak intelektuálsky zašmodrchané a jsou o tématech, s nimiž se ztotožňuji. Ohledně otázek na význam textů za Grosikem chodíme asi nejčastěji my z kapely, aby nám to vysvětlil, a on je vysvětluje velice rád znovu a znovu. A dělá to i při koncertech mezi songy směrem k publiku a my se zatím můžeme v klidu vydýchat…
Ono se sice říká, že „všechno už bylo řečené“, tím pádem je psaní textů čím dál obtížnější, aby nesklouzly k nějakému lacinému agitování, na druhou stranu na ony nepravosti se asi upozorňovat má, ostatně punk/HC scéna je na tom ideově postavená. Jak těžké pro vás je psaní textů, aby nepůsobily „blbě“?
Martin: Hrajeme hc/punk. Muziku, jejíž agresivita slouží k vybití nastřádaného pnutí jak interpreta, tak posluchače. K okolnímu světu kriticky se vztahující ideové podloží není v hc/punku tedy jen nějakou náhodou.
Do očí bijící blbost textů si hlídám. Svědčí o tom můj texty přetékající počítačový šuplík, kde je i slušně napěchovaná složka s nápisem Sračky (úsměv).
Všeobecně mám rád hloubavé a zároveň chytře napsané texty. Užívám si zajímavé rýmování, frázování a hru se slovy. V tomto jsou mi inspirací například rappeři Rest, Kato, nebo vtipálek MC Gey. Z českých punkových kapel mám moc rád to, jak píší své texty SYIH, INNOXIA CORPORA, UCHÁZÍM, APOLITA, ROSA PARKS... No a v nadcházející otázce zmiňuješ KRITICKOU SITUACI, která pro mě vždy byla textařskou inspirací numero uno.
Vymýšlení obsahu není nic těžkého. Pokud člověk sleduje okolní svět, je otevřený podmětům a má potřebu je nějak reflektovat, nemusí nad tím o čem psát nijak zdlouhavě dumat. V laciném agitování není obsažen žádný zápas s tématem a dovolím si napsat, že takové texty mě po 15 letech poslouchání punkových kapel upřímně nudí.
V recenzi jsem si dovolil vaši muziku přirovnat k jiným kapelám, což je oblíbené zjednodušení si recenzentské „práce“. (úsměv) Lepší přirovnání než KRITICKÁ SITUACE mě nenapadlo. Dokážete s tím žít, nebo vám to přijde nepatřičné? Kdybyste měli říci, kde jsou inspirační zdroje vaší kapely, tak co byste řekli? (úsměv)
Lukyn: Každýho inspiruje něco jiného a za některé věci se i určitě stydíme a necháváme si je pro sebe (úsměv). No a pak z toho vždycky vznikne SCALPOVINA.
Kafka: Nedávno jsem byl na zkoušce nařčen, že jsem vykradl Kashmir od LED ZEPPELIN, což mě překvapilo, protože tu písničku jsem slyšel před pár lety a šedesátky zas až tak neposlouchám, a opravdu ten riff tam trochu je. Takže zvukovou inspirací pro mě je rádio v práci, zvuky na ulici a chaos, co z toho v hlavě vzniká. Programově totiž nic neposlouchám a nechávám se ovlivňovat vším, co kde zaslechnu a co si kde vyhledám. Žánrově ale tíhnu každopádně k metalu.
Pavel: Já mám aktuálně rád progresivní metal, post metal, thrash a stoner. Nicméně nejsem žánrově vyhraněnej, takže mám hodně široký žánrovej záběr. Tím, že se cítím nejlépe v HC scéně, tak je pro mě přirozeně blízkej i punk, byť jsem si na punku nikdy nijak zvlášť neujížděl. A přiznám se bez mučení, že spousta punkových kapel, co kluci občas pouští v autě, je pro mě spíše jakousi audio-představou horoucího pekla, takže tím trénuju na svůj posmrtnej život… Nicméně největší inspirací pro SCALP (i když nevím, jestli je to v tom slyšet) jsou pro mě bandy jako IRON REAGAN, MUNICIPAL WASTE, LOST SOCIETY, atd…
Martin: Přímý inspirační zdroj SCALP asi nemá. Na začátku byla dohoda hrát nářez á la BORN/DEAD. To nám moc nevyšlo a já jsem za to dnes rád (úsměv). S tou KRITICKOU SITUACÍ nejsi sám. Tohle přirovnání použilo už povícero recenzentů. Já sám jsem si v 16 tuhle kapelu načmáral barvou na textil skrz šablonu na mikinu a vím, že minimálně pro 3/5 SCALP je K.S. jedna z nejzásadnějších českých předrevolučních punk kapel. Rád bych v soundu SCALP tu KRITIČKU slyšel... ale, ty jo... bohužel, neslyším (úsměv).
Nehrajete dva tři roky, ale deset let. Jak se za ty roky změnila vaše muzika? A jak přístup ke kapele? Na začátku jste do toho šli s jakými cíli? A jak jste s jejich naplněním dnes spokojeni?
Milan: Přišel jsem do SCALP na výpomoc. Neměl jsem v plánu hrát s klukama déle než 2 roky, protože jsem v tu dobu měl dvě další kapely. Nakonec to dopadlo tak, že SCALP zůstal jedinou aktivní kapelou a stal se mou prioritou. S klukama jsme si maximálně sedli a je vidět (a slyšet), že všichni chceme hrát!
Kafka: Jímá mě hrůza, že si někdo všimne, že hrajeme pořád dokola stejné věci, akorát občas něco někde změníme. Ale jsme trochu limitováni naší hráčskou vyspělostí, tak to jinak nejde. K lidem v kapele mám vřelý vztah (úsměv). No, spíš si nějak s věkem začínám uvědomovat, že přítomnost těchto lidí není samozřejmost a začínám si vážit toho, že spolu sedíme v narvaný káře, dost často nepohodlně a frčíme vstříc dobrodružství na druhý konec naší malé zemičky.
Pavel: Já jsem se SCALP asi dva roky, byť jsem tuhle bandu – ještě v jiném složení – začal vnímat možná už v jejích počátcích někdy cca před osmi roky. Grosik mi po barech často špital do ouška svá filozoficko-politická poselství, takže se známe už nějaký ten pátek. Navíc s mojí předchozí kapelou (UNDERGROUND THEATRE – trochu té vlastní polívčičky…) jsme zkoušeli hned ve vedlejší zkušebně. Na SCALP mě baví ta parta rozličnejch osobností a ta prdel, co spolu zažíváme na výjezdech. Zároveň je to jinej hudební styl, než jsem do té doby hrál, takže mě to posunulo i hráčsky, za což děkuju hlavně Kafkičovi, že se mnou měl v počátcích trpělivost, když jsem nestíhal tempo, nebo zapomínal, co mám kde hrát…
Lukyn: Jsem v kapele čtyři roky a posun nejen v muzice je evidentní. Přišel Pája a odpadli nám starosti, jestli se po koncertě vyspíme (úsměv). Všichni víme, že máme vůči ostatním jistou zodpovědnost a toho si vážím.
Martin: SCALP je parta pěti kamarádů. Požadavky se u mě změnily dost a souvisí i s proměnou osobnosti. Na začátku pro mě bylo důležitý, aby měli členové kapely podobný vkus a politické smýšlení. Dnes cením spíš ryzí charakter, lidskost, ochotu a schopnost se na věcech podílet společně, smysl pro humor a taky férovost a to nikoli jen deklarovanou ale žitou! SCALPÍ muzika je v základu stejná jako na začátku, jen je prohranější a trochu komplikovanější.
Kolik koncertů do roka považujete za ideální počet? SCALP mají základnu v Liberci, kde funguje vyhlášený klub Azyl, kolik tam na vás chodí lidí? Záleží i na tom, s kým hrajete?
Martin: Já myslím, že ideální počet by byl tak 15 koncertů do roka, z čehož by bylo víc jak polovina pozvání od promotéra. Realita je ovšem taková, že hraní si spíš domlouváme skrz síť kámošů, a nám známých i neznámých promotérů. A cíleně na nás chodí tak možná jednotlivci. Koncertní osazenstvo se skládá spíš z lokálních punx a hardcoristů, kteří mají zájem o tamní dění. Když se sejde 30 lidí, které zajímá hudba, je to pěkný koncert. Od 50 pozorných lidí na place mám pocit, že jsme rockstars (úsměv). Nejradši mám střední a jižní Moravu. Tam hc/punk frčí jak na speedu! Azyl je zásadní a skvělé místo. Rád tam pořádám koncerty a rád tam na ně i chodím. Ale se SCALP tam hraju vlastně nerad. Snad se to nikoho nedotkne, ale mám tam vždy podobný pocit, jako když jsem chodil na flétničku a na konci školního roku se vždy musel účastnit přehrávek...
Kafka: Náš průměr za roky působení je tak 10 koncíků do roka, což je docela málo. Pro mě ideál by byl tak 20. Dost často nejsme headlineři, takže se počet lidi před náma určitě řídí zbytkem kapel, co s náma hrajou. Naštěstí moc „přesilovek“ nehrajeme, protože hrajeme až na pár výjimek se zajímavými kapelkami.
Pavel: Myslím, že jsme najeli na jakýsi sezónní rytmus – jaro, podzim a hrajeme něco mezi 15 až 20 koncerty ročně, což je pro mě optimál. Díky Grosíkovi, že to dokáže celý naplánovat a domluvit. Azyl je skvělé místo, ale já tam strašně nerad hraju, protože mě to domácí prostředí vždycky nějak sváže a mám z toho pak smíšené pocity. Raději hraju venku a nejvíc mě baví neobvyklá místa, jako například dřevěná kůlna na statku v Němčicích u Domažlic, kam na nás přijelo asi třicet punkáčů z okolí. Vzpomínám taky na poslední Žižkovskou noc, kde na nás byly možná i stovky lidí – což samozřejmě nevnímám jako naši zásluhu – a člen jedné polské kapely mi nablil do zesilovače… Na to se taky nedá zapomenout (úsměv).
Lukyn: V Azylu tradičně jsou lidé spíše posluchači. Já mám raději, když to trochu lítá a nejlépe bez podia. Není nad hraní mezi lidmi, když jim skoro nechtěně pliveš do tváře (úsměv). Nejraději jezdím na Moravu, kde jsou lidé o mnoho přátelštější a vděčnější.
Deska je venku pár týdnů, ale materiál na ní není úplně čerstvý – takže kujete už další pikle? Co chystáte, kam byste rádi zamířili na koncerty, kam byste ještě chtěli kapelu posunout? Máte nějaký splnitelný sen? Třeba koncert před nějakou zahraniční kapelou, vystoupení na věhlasném festivalu, nebo se chcete muzikou hlavně bavit a když to bude bavit i nějaké fanoušky, budete spokojeni?
Lukyn: Zatím určitě vede koncert v Azylu s LOS FASTIDIOS. Chci se tím bavit, bavit i ostatní a když budou chodit pozvání na koncerty, budu spokojený (úsměv).
Kafka: Skládáme pořád dál, playlist „občerstvujeme“ a mým snem je spíš přízemní touha udržet kapelu v chodu. Aby bylo co zkoušet, kde zkoušet, čím se přepravovat na hraní a měli na to finance. Zažil jsem s jinou kapelou hraní na velkých fesťákách a spíš mě baví klubovky nebo hospodský akce. Tam se ta energie míchá bezprostředně před tebou a že ti někdo občas srazí stojan s mikrákem nebo šlápne na krabky, to k tomu prostě patří. Hudba není nic jiného než vibrace na určitých frekvencích, které když se sladí s rozpoložením lidí v publiku, tak to zafunguje a hodí tě to na pár minut do jiného časoprostoru (úsměv). A to je důvod, proč muziku dělám.
Milan: Upřímně nevím, zda se dá v hc/punkový scéně výrazně posouvat. Tady jsme všichni na jedný lodi. Určitě by bylo skvělý vyjet kamkoli za hranice a začít vystupovat na open-air festivalech. To je pro nás velká neznámá. Věřím, že se to po vydaném split LP změní.
Pavel: Děláme to, protože nás to baví. Za sebe už v hudbě nevidím nějakou vyšší seberealizaci, nebo vysoké ambice, ani ve smyslu, že pár písničkama změníme svět. Je to o zábavě, přátelství, komunitě, rozlitém pivu a upocených tričkách, je to o vybití nějaké negativní energie z práce, z politiky, z našich životů, je to o vyjádření radosti. Budu rád, když nám to vydrží a bude se nám dařit to všechno sdílet s lidmi, kteří na nás chodí.
Martin: Upřímně? Rád bych si zahrál na Fluff festu, Festa de la pohoda, Punk párty Volyně, anebo na Mighty sounds. A myslím, že SCALP v současné formě by ustál i koncert před nějakou známější UK82 nebo chaospunk kapelou. Ale nikdy jsme nepsali promotérům festivalů nebo velkejch koncertů. Nikdy jsme o nic neškemrali a nehodláme na tom nic měnit. O zahraničním DIY turné jsem snil kdysi. Dnes ne. Těch kapel, které nikdo nezná, nikoho (bohužel) nezajímají a přesto brázdí poloprázdnými evropskými kluby, jsou mraky. Koho za čárou obkreslující konturu naší republiky zajímá česky zpívající DIY kapela, hrající nemoderní a jednoduchý hc/punk? Dnes mi k plné spokojenosti a autodestrukci stačí třídenní výjezd v zemi mlékem a strdím oplývající (úsměv).
Děkujeme za možnost a prostor pro naše vyjádřen! Moc si toho ceníme! SCALP
Bandcamp SCALP
Facebook SCALP
Bandzone SCALP
