Ahoj Milane. Tenhle rozhovor vzniká v době, kdy jeden rok končí a další začíná. Když se za tím končícím ohlédneme, tak na začátku jste se nacházeli v nekoncertní hibernaci a na konci vás bylo všude plno – na nové album přicházely vesměs pozitivní ohlasy, připravili jste tři zajímavé klipy, odehráli řadu koncertů… Kdy jste se rozhodli pro návrat a co vás k němu vedlo?
K návratu jsme se rozhodli právě zhruba na začátku roku a definitivně ho potvrdili na jaře, když už bylo jasné, že stihneme do září vydat novou desku a ta snad nebude špatná. Samozřejmě jsme netušili, jak to s tím „návratem“ nakonec dopadne, jestli nám třeba fanoušci neřeknou: „Hele, možná jste se radši vracet ani nemuseli.“ No, neřekli, všechno to dopadlo nad očekávání skvěle a my si to teď náramně užíváme.
V bookletu máte u každého člena kapely nějaké pozitivní přídavné jméno typu nadšený, spokojený, radostný, šťastný, blažený… znamená to, že v kapele panuje idylická atmosféra, třeba i lepší než před pauzou?
Určitě lepší než před pauzou. Skoro se ani nehádáme, když se chceme poprat, tak si radši dáme páku, zase nás baví se scházet a tvořit, a ze všeho nejvíc si teď užíváme koncerty. Ty přívlastky v bookletu jsou vlastně jakési navázání na desku „Lamento“, kde jsme ale byli naopak „zahořklí“, „smutní“ atd. Takže je to taková hra, pošťuchování osudu.
Když jste jako PRVNÍ HOŘE „odpočívali“ (mezitím si někteří členové „odskočili“ do jiných projektů...), skládali jste nové skladby, jak se říká do šuplíku, nebo začal materiál vznikat až letos?
Během pauzy jsme normálně fungovali a pravidelně zkoušeli, takže všechny nové skladby vznikaly průběžně během posledních několika let. Hrozně důležité přitom bylo, že nás „netlačily“ koncerty ani žádné jiné povinnosti, takže jsme se mohli naplno věnovat jenom tvorbě samotné. Podle reakcí fanoušků je to na nové placce dost znát.
Na „Křehkém mechanismu pozemského štěstí“ je jedenáct písní. Když jste album chystali, měli jste připravené i další, které se nakonec do finále nedostaly? Nebo všechno, co skládáte, skládáte s jistotou, že se na nahrávce objeví?
V naší historii je vlastně asi jen několik skladeb, které jsme nakonec nenatočili. My na těch písních pracujeme hodně dlouho, pilujeme je a obrušujeme, někdy má jedna píseň třeba deset verzí a z původního základního motivu, na jehož půdorysu začala vznikat, nakonec zůstanou třeba jen tři tóny. Je to prostě dost zvláštní způsob tvorby. Když už se takhle složitě prodereme až na konec, tak víme, že ta skladba už je „naše“ a byla by škoda ji nenatočit a nehrát. Spíš máme v archivu desítky a možná i stovky hodin jamování, zásobárnu nepoužitých motivů, ke kterým se můžeme třeba někdy vrátit.
PRVNÍ HOŘE je kapela, která má svůj ksicht, v podstatě mě nenapadá žádná další, která by u nás dělala podobnou muziku jako vy. A když si po sobě pustím poslední čtyři alba, přijde mi, že poslouchám jedno dlouhé – což nemyslím jako výtku, ale jako konstatování, že používáte charakteristické výrazové prostředky. Jaké rozdíly teď vůči předchozím nahrávkám vnímáš ty coby autor? Posluchač si jich třeba ani nevšimne…
Tohle je něco, co právě dokáže posoudit jenom posluchač, rozhodně ne já. Ale skoro bych vsadil košili, že nová deska hraje přece jenom jinak než ty předchozí. Obecně je to ale prostě věc rukopisu, a každý, kdo najde nějaký svůj rukopis, už ho potom používá celý život. Z toho se nedá vykročit – a myslím, že kdybychom to cíleně zkoušeli, nemuselo by to dopadnout dobře, protože jednou z našich silných zbraní je právě to, že nikdy nic neděláme cíleně, ale vždycky jenom tak, jak nás to baví a jak to z nás padá.
„Mechanismus“ mi přijde jako sbírka hitů, jeden vedle druhého. Největším je z mého pohledu „Hymna naděje“, tu vidím jako vlajkovou loď. Počítám, že na koncertech nemůže chybět. Kolik písniček z novinky živě hrajete? A ze starších nahrávek je nějaká, kterou si fanoušci vyřvávají?
Tak to se hezky čte. (úsměv) Z nové desky hrajeme drtivou většinu i naživo a musím říct, že všechny písně fungují skvěle. Zatím nehrajeme jen tři písně, takové ty nejsložitější na desce, ale do budoucna je chceme zařadit všechny. Ze starší tvorby máme samozřejmě taky řadu osvědčených fláků, které si fanoušci pravidelně žádají. Rozhodně je to náš asi pořád největší „hit“ – „Klavíry“, ale taky třeba „Naruby“ nebo „Osudí“…
Máte za sebou turné na podporu nové desky. Jak dopadlo? Kolik chodilo lidí, který koncert byl nejlepší, který nedopadl podle představ? Má na váš výkon vliv „kvalita“ publika? Každý asi řekne, že se mu hraje líp před plným sálem, ale každý taky tvrdí, že na počtu nezáleží a vždycky odvede ten nejlepší výkon...
Turné dopadlo znamenitě a celý tenhle rok hodnotíme jako možná nejvydařenější v naší historii. Je to taky tím, že hrajeme míň a už jenom na osvědčených místech, kde vždycky přijde dost lidí. Nejlepší koncerty byly tradičně v Praze a Brně, naproti tomu lehké zklamání byla třeba Plzeň, kde jsme dříve podle všeho mívali větší zázemí (nicméně – ano, bude líp!). Kvalita publika je věc naprosto zásadní, právě fanoušci a jejich podpora, energie v sále, to je to, co určuje celý náš koncert. Výkon podáváme vždycky naplno, bez ohledu na počet fanoušků, ale energie, to je něco, co se vůlí nedá ovlivnit a co vytryskne naplno jedině s hlasitou podporou fanoušků.
Nejlepší výkony odvádějí i cvičenky a cvičenci ve vašem klipu k „Hymně“. Kde jste, u všech čertů, k těm „pekelným“ pohyblivým obrázkům přišli? (smích)
Série Nejdivnějších klipů všech dob je dílo našeho bubeníka pana Medáka a je výsledkem jeho neutuchající záliby ve filmovém a televizním bizáru.
Dva další klipy čerpají z filmů. „Čobol a Čehún“ z amerického sci-fi hororu The Giant Claw, „Dítě boží“ z americko-mexické experimentální podivnosti Svatá hora. Ani jeden film jsem neviděl, ale stačily mi klipy a ukázky, abych si udělal obrázek… Kdo má výběr těchhle filmů coby zdrojů obrázků do klipů na svědomí? Koukat na obřího ptáka, který požírá letadla, si umím představit tak pět minut, ty záběry jsou hodně úsměvné, i když samozřejmě vnímám, v jakém roce film vznikl… kdo to vydrží 75 minut, je adept na Nobelovu cenu za trpělivost. (úsměv)
A právě tuhle Nobelovu cenu se chystá výbor udělit příští rok panu Medákovi. Nicméně Svatou horu mám zrovna rád i já a docela s gustem jsem to vydržel. Ten film je něco jako oživlý obraz od Hieronyma Bosche.
A druhá otázka – musíte při používání oněch sekvencí řešit nějaká autorská práva, nebo to jsou starší filmy, u kterých neplatí žádná omezení, nebo…?
S autorskými právy se to má asi takhle – je známo, že my jsme anarchisti a adamité a lidské dílo je podle nás jedna velká studnice, z níž všem dáno a dovoleno čerpat. Navíc přece i pro tyhle filmy je to taky malá reklama, nezneužíváme jich, ale posouváme je zase dál do světa. Problém by byl, kdybychom my sami z toho profitovali, ale to samozřejmě nehrozí.
Texty na „Mechanismu“ jsou takové hořko-sladké. Na jednu stranu pozitivní, na druhou melancholické až bezvýchodné, vedle „Viva la Vita“ „… není vůbec žádná naděje...“, „Černej Petr“, „Mrtvý obrazy“, „Sisyfova zpověď“... Jak se v tom má posluchač vyznat?
Ale to je přece život, nebo ne? Ten sám je z podstaty hořkosladkej, a stejně tak jako celá naše muzika zahrnuje různé polohy nálad, tak i texty reflektují obě základní polohy života a světa – bez noci by přece nebyl den. Proč před touhle skutečností zavírat oči? Proto tvrdím, že když se v textech zabývám i tou odvrácenou stránkou existence, není to pesimismus, ale naopak radost a úžas nad komplexností toho opulentního kolosu, jímž je náš pozemský život! Tenhle pohled na svět se ale těžko vysvětluje, to uznávám…
Sisyfos je vůbec tvoje oblíbené téma, už na „Clubu Silencio“ jsi s tímhle motivem pracoval. Proč tě mýtus o neustálém opakování jedné činnosti, která nemá konce, tolik fascinuje, že ses k němu vrátil?
Především je to tak, že ke mně ty motivy přicházejí samy – tak i ten Sisyfos se mi prostě nastěhoval do textu, jednoho dne přišel, sedl si tam a už zůstal. Teprve zpětně se můžu někdy zamyslet, proč se mi on a další motivy pořád tak obsedantně vrací. Nicméně ano, zrovna tenhle panáček je moje oblíbená postava, která krásně symbolizuje lidský život – co jiného jest naše existence než radostné i žalostné pinožení?
Stává se, že za Tebou přijdou fanoušci a ptají se, co jsi chtěl texty říci?
To ani ne, spíš se o nich prostě jen tak bavíme… a často zjišťuju, že moje texty fanoušci chápou úplně jinak než já sám, ale to mě právě těší! Však ony mají mnoho výkladů, stejně jako celý ten náš postmoderní hořácký špektákl.
Proč v bookletu chybí text k titulní skladbě??? Chyba, nebo záměr? (úsměv)
To je takový ďábelský šprým našeho producenta PhDr. Karla Pumperlicha.
Vaše obaly jsou takové extravagantní, v minulosti jsem nad nimi zrovna nejásal, ale tentokrát se mi grafika líbí. Na titulce je takový bizarní pár – jde o fotku, kterou jste kdesi uloupili a upravili, nebo je ta slečna a pánem focená na zakázku pro potřeby PRVNÍ HOŘE? V druhém případě kdo si zahrál na modely? (úsměv)
To je škoda, že se Ti nezdály booklety našich desek, jsou to autorské práce naší dvorní výtvarnice Petry Komárkové, ale proti gustu… Tentokrát jsme zvolili trochu jiný přístup, což byl především nápad a vlastně i požadavek PhDr. Karla Pumperlicha. Na fotce figuruje můj bratr, který se poněkud nešťastně narodil s diskokoulí místo hlavy. Je to velmi vzácný a specifický defekt, který postihne údajně asi jedno promile populace. Příčinu zatím vědci nedokázali objasnit, ale patrně se jedná o následek přílišného poslechu Michala Davida během těhotenství. Spolu s bratrem je na fotce jeho přítelkyně Klotylda, mimořádně krásná žena, která tvrdí, že „Michálek líbá jako bůh. Miluju, když mě na rtech šimrají ty jeho stříbrné disko šupinky!“
Nahrávali jste ve dvou studiích – Hostivař a Audio Factory – proč to? Jaké jsou rozdíly mezi Hostivaří a Audio Factory, že jste se vypravili do obou?
Hostivař je velmi dobré a tradiční studio, kde jsme natáčeli desku „Lamento“ a rozhodli jsme se do něj po letech vrátit, protože se nám skvěle spolupracuje s tamním mistrem Zdeňkem Šikýřem, přezdívaným Hostivařský Buddha. No a Audio Factory je domácí studio našeho pana Bertráma a jeho bratra Dana, které se dost slušně rozjíždí a já ho můžu jenom doporučit každému, kdo si chce pořídit cenově velmi vstřícnou a kvalitní nahrávku v tom nejpřátelštějším prostředí na světě.
Nahrávání v takhle renomovaných studiích není žádná láce, takže si na zvuku zakládáte. Často se kapel ptáme, jestli to má smysl, když pak lidi nahrávky poslouchají na nekvalitních zařízeních z PC nebo z mobilů… Není Ti to trochu líto, že si CD pustí z pořádného aparátu třeba jen jeden z deseti posluchačů?
Ani ne, protože ani já sám nejsem žádný audiofil a muziku poslouchám na docela obyčejné prastaré empétrojce. Nahrávka musí znít co nejlíp tak jako tak, špatný zvuk se projeví i na mobilu. A technická stránka je ostatně takový grunt, základna, která by běžného posluchače vůbec neměla zajímat a on si mohl jen patřičně vychutnat samotnou muziku (a slova). Každopádně máš pravdu, že my se hodně snažíme, aby naše desky měly co nejkvalitnější zvuk, protože jsme nástrojově a frekvenčně dost netradiční ansámbl a je docela těžké nás technicky podchytit.
Když nahrávku mixujete, je to řehole, nebo to jde rychle? Často čtu, jak kapely říkají, že udělaly první mix, který se jim nelíbil, tak pokračovaly, až se v tom zamotaly, nedokázaly se dobrat kýženého stavu a nakonec zjistily, že ten úplně první mix byl nejlepší… Kolik verzí jste spáchali vy?
Právě že v minulosti jsme se s tím dost prali. Například zmiňované „Lamento“ se celé kompletně přemíchávalo. Tentokrát to ale do sebe krásně zapadlo a konečně jsme (snad) našli ten správný alchymistický řetězec, jehož součástí je vynikající zvukař Aleš Hyvnar, který nám desku míchal a masteroval. Ani tentokrát to nešlo úplně samo – taky jsme nejdříve natočili, smíchali a potom zavrhli jednu píseň – ale ze všech našich desek byl tentokrát ten proces naprosto nejhladší. A já věřím, že je to na té desce znát – že jakoby „nedrhne“, že je na ní muzika s technickou stránkou v pěkné synergii.
Jak se vlastně dělíte o zpěvy? Nemyslím, kdo kde zpívá, ale jak si jednotlivé party s Bertrámem rozebíráte, jestli třeba nazpíváte stejné části oba dva a pak rozhodujete, kterou verzi použít, nebo je to dopředu dané, třeba už při psaní textů?
Rozdělení partů vymýšlím už při psaní textů a Bertrámovi pak víceméně řeknu, kde bych si představoval jeho zpěv. Obvykle se chvíli škube, ale pak se s tím smíří a nakonec je nepochybně taky rád, že si může trochu zapět.
Kapely, se kterými vás lze aspoň trochu porovnat, HENTAI CORPORATION a INSANIA, letos vydaly své nahrávky i na vinylech. Je to pro vás téma, myslím, jestli byste taky chtěli své počiny na gramodeskách, nebo vás tenhle formát míjí?
O vinylu usilovně přemítáme. Problém ale je, že je to pořád hodně drahá srandička a vydavatelé se do toho moc nehrnou. Takže nám asi nezbyde než vyhlásit crowdfundingovou sbírku a doufat, že se najde dost zájemců.
Nakonec jsem si nechal PhDr. Karla Pumperlicha, skutečného autora hudby a textů na „Mechanismu“, navíc i producenta, autora grafického námětu obalu, prostě šedé eminence, vskutku renesanční. Můžeš tohoto doktora filosofie trochu blíže představit?
Karl je věhlasný východoněmecký producent, který stojí za úspěchem mnoha hvězd populární hudby a je jedním ze zakladatelů známé šou Ein Kessel Buntes, kde bychom se měli příští rok také objevit. Má slabost i pro český šoubyznys a spolupracuje například s takovými veličinami, jako je Duo Casio nebo Veselá trojka, kam nedávno „hodil lano“ našemu basistovi panu Jiřímu. Naše nová deska je celá výhradně jeho dílem, a přestože na nás ve studiu dost křičel, trhal si knír a plakal, že jsme zprznili jeho geniální koncept, jedině díky němu je nakonec tak dobrá – tedy na naše poměry. Podle smlouvy se taky původně měla jmenovat „Největší hity PhDr. Karla Pumperlicha hraje skupina PRVNÍ HOŘE“, ale nakonec jsme se přeci jen trochu víc prosadili. Děkuju mockrát za rozhovor!
