Na Berounsku je opravdu málo kapel, které by měly ryze vlastní „ksicht“, tu káru tlačily dostatečně dlouho na to, aby je to ještě pořád bavilo, nezabředly do skladatelského stereotypu nebo nedej bože, aby se z nich nestal revival band. Tyto atributy s přehledem splňuje parta z Berouna BLACK HILL. Za dnes již 16letou kariéru toho banda zvládla opravdu hodně. Letmým výběrem: účast na festivalech se špičkami české klubové scény, vysoké umístění v soutěži Naděje Beatu, nízké umístění na festu nevím kde, z kterého si kapela odnesla nálepku „agro“, kterou však pánové s humorem sobě vlastním dokázali přetavit například v název dema „Aleluja Agrocore“. V číslech: 3 dema, 4 alba, pouze jedna personální změna na postu zpěváka v roce 2007, kdy se Don Simon Simson staví po boku již ošlehaných muzikantů, v minulosti působících v kapelách ATOMIC, DEHET nebo MAGORS ACT. Tolik stručně o kapele, jdeme se podívat na nový počin s názvem „Black-speranto“.
Kapelu BLACK HILL aktivně sleduji již od roku 2008, přičemž první setkání se konalo ve stodole na Kočvarech. Prosím nehledat spojení mezi místem konání gigu a nálepkou „agro“, u nás na vesnici ještě nepostavili Lucernu. Mohu, myslím, tedy dostatečně dobře posoudit, jak je to s tím stereotypem a vývojem kapely vůbec. Cover art nové fošny na mě působí velice příjemně. Digipack s dvěma chlopněmi je stylizován jako kniha, v níž jsou vytesány texty (zdobené pěknými iniciálami), informace o kapele i nahrávce samotné. Za zmínku rozhodně stojí, že bylo nahráno a produkováno pod taktovkou Pavla Marcela, což je samo o sobě známkou kvality. Doufám, že moje dovtípení se spojitosti mezi knihou, názvem alba „Black-sperato“ a vícejazyčným projevem je zcela správné. Nic nechybí ani nepřebývá, obal hodnotím jako nejpovedenější vůbec.
Kapela představovala nové písně před samotným vydáním desky na koncertech, takže čtyři vály jsem již znal před prvním poslechem desky. Byl jsem moc zvědav, zda se podařilo na disk obtisknout alespoň zlomek té neuvěřitelné energie a síly živé produkce. Kapela má dar diváky během svých show bavit. Na pódiu se vždy něco děje, a bezchybná instrumentální linka je doplněna dvěma hlavními zpěvy Šimona a Hellpatrola. Otvírák jsem neznal, ale o to více jsem nadšen z toho, v jakém tempu se deska rozjíždí. Za poslední nahrávky už mám u kapely BLACK HILL okoukanou jistou šablonu. Alba obsahují v různém poměru rychlejší vypalovačky, střednětempé, opravdu heavy vály, které v pochodu boří stěny a rock´n´rollové skočné písně. První dva zářezy „Gen“ a „Gnom“ patří do těch rychlejších. Druhá jmenovaná je vůbec jedna z nejpovedenějších písní za poslední uplynulé roky. Ne, že by ostatní neměly své kvality, ale tohle je opravdu pecka s hitovým potenciálem. Rychlé sólo, výborný nosný riff, strojově přesné bicí a bezchybná symbióza obou zpěváků. U další dvojice písní přeladíme na tu valivou houpavou vlnu. U „Trudi“ mi smíchem cukají koutky, protože to, co předvádí Hellpatrol ve své zpěvové lince, je něco neslýchaného (smích). O významu textového obsahu lze polemizovat. BLACK HILL mají vždy svůj názor, ale nejedná se zde o agro popěvky nebo lamentování nad cenou másla. Ať už přijde na otázky ohledně politiky, nebezpečí sociálních sítí nebo problémy běžného života, vše je bráno s vtipem, nadhledem a zabaleno tak, že si to posluchač může vyložit, v podstatě, jak chce. Mimochodem pánové, z koncertu si refrén u „Doby ledové“ pamatuji trochu jinak (smích). Jinak chválím textový dvojsmysl v tancovačkové „Táto“, opravdu mě to pobavilo.
Pátý zářez na fošně dává vzpomenout na Míru „Tornáda“ Valentu, tehdejšího zpěváka STŘEDNÍCH ČECH. Píseň otevírá povedený jam kytaristy Marka Bureše a Pavla Marcela, který se chopil saxofonu. Ke slovu se formou coveru dostává i kapela TANGO, od které si pánové půjčili píseň „Co s tím sklem“. Velké překvapení a v mém případě trefa do černého. V poslední „Perpetuum“ nacházím partu v pro mě neznámé poloze. Nejen hudebně, ale i zpěvově. Klávesové sólo na začátku bych si klidně odpustil, ale následná instrumentální složka mi to vřele vynahrazuje. Melodické vyhrávky, opět perfektní střídání zpěvů, nálad a refrén, v kterém se praví: „Až ti všechno jednou dojde, nebude to výhoda…“, dělá z této závěrečné písně jeden z vrcholů alba.
Na „Black-sperantu“ berounská parta jednou a pro vždy stvrzuje, že se nejedná o agro zábavovku, ale o perfektně instrumentálně vybavenou partu hudebníků, kteří mají vlastní názor a nestydí se ho obtisknout do své hudby. Za dobu, co kapelu sleduji, se jedná opět o krok vpřed. Oceňuji větší „hravost“ kytar a čím dál tím větší prostor „druhého“ zpěvu v podání Hellpatrola. Těžko dnes rozlišit, kdo je hlavní zpěvák. Perfektní práci opět odvedl Pavel Marcel, zde není absolutně o čem. Zvuk je tentokrát více ucelený, ačkoli ta syrovost je tu pořád, a to je dobře. Na albu se opravdu povedlo zachytit alespoň kousíček z té pódiové atmosféry, kterou pánové dnes už nemusí doplňovat kostýmy a převleky, kterých jsem tedy zastánce nikdy nebyl. Za mě osm z deseti, neboť BLACK HILL jistě zdaleka neřekli poslední slovo. Jo a malý kozy jsou dobrý (smích).
Seznam skladeb:
- Gen
- Grom
- Trudi
- Doba ledová
- Tornádo R.I.P.
- Táto
- Sabaka blues
- Co s tím sklem
- Perpetuum
Čas: 32:16
