Každá nová deska SATYRICON je událostí. Nelze zpochybňovat vliv dua Satyr – Frost na black metalovou scénu, nelze zpochybňovat ani fakt, že se i přes notnou hudební proměnu stále dali a dají považovat za originální těleso. Pustíte si jednu skladbu a víte, kdo za ní stojí. Přesto chápu, že mnohým není současná poloha SATYRICON při chuti. Z mrazivého, později i dosti technického black metalu se přes black’n’rollové období překlenuli až k určité rockovosti, chytlavosti, což logicky není všem starými fans vítáno. Zároveň tím však Norové nalezli velké množství příznivců nových.
Osobně jsem jim zůstal věrný od počátku do konce a s žádným jejich počinem nemám problém. Ano, v diskografii naleznu desky silnější i ne tak silné, úroveň ale vždy zůstala v nadprůměru. Asi nejvíc si na SATYRICON cením toho, že prostě zůstali sví. Dělají to, co sami chtějí, a tak by to mělo být.
Před vydáním „Deep Calleth Upon Deep“ jsem měl takové to klasické mrazení v zádech z velkého natěšení a očekávání věcí příštích. Zároveň jsem byl zvědav na další tvůrčí posun, i vzhledem k Satyrovým výrokům. Před dvěma roky mu byl nalezen mozkový nádor, přesto se rozhodl pokračovat v náročném hudebním kolotoči a před vydáním nové desky mimo jiné uvedl: „Měl jsem v hlavě to, že buď půjde o začátek něčeho nového, nebo to bude moje poslední nahrávka. Pokud bude poslední, musí to být něco speciálního. Pokud jich bude víc, chci si být jist, že to bude dost odlišné od předchozího alba, aby to působilo jako nový začátek.“
„Deep Calleth Upon Deep“ vzbuzovala rozruch každým dalším oznámením. Ať už to bylo zveřejnění atypické obálky, na níž se skví kresba „Dødskyss“ („Polibek smrti“) Edvarda Munche z roku 1898, nebo první vypuštěný titulní singl. Posléze byl k poslechu dostupný i další track „To Your Brethren in the Dark“, který už někteří vzali na milost více. No a pak už bylo možno hltat celou devátou studiovku…
První dvě skladby „Midnight Serpent“ a „Blood Cracks Open the Ground“ mě bez milosti rozsekaly. Zatímco úvodní song připomene období skvostů „Now, Diabolical“ nebo „Volcano“ a bez jakéhokoli intra se okamžitě vytasí se syrovým riffem, a i přes následné zpomalení si udržuje svůj standard, „Blood Cracks…“ je nejprogresivnější kompozice SATYRICON za dlouhá léta. Pořádně zašmodrchaná záležitost, na které se zejména Frost vyřádil. Možná o této skladbě mluvil Satyr v rozhovoru pro Revolver Magazine, když tvrdil: „Byly pasáže, v nichž jsem nemohl vysvětlit Frostovi, co od něj vyžaduji. Přizvali jsme tedy bubenického kouče jako takového prostředníka. Fungoval jako katalyzátor mezi námi dvěma. Často jsme tomu věnovali 16 hodin denně, ale nakonec z toho je album, jaké jsme chtěli.“
Když jsou úvodní dva tracky tak nadupané, je hodně těžké udržet vysokou laťku po celou stopáž. A musím přiznat, že další skladby už tak dechberoucí nejsou, i když i v nich se najde množství perfektních pasáží. Následující „To Your Brethren in the Dark“ a „Deep Calleth Upon Deep“ jsem měl docela naposlouchané před vydáním a obě mě bavily od začátku. „To Your Brethren…“ je hodně melancholická věc, až doomová, s repetitivní slokou, kterou při jednom z opakování povyšuje velmi podmanivá melodie. Oproti tomu „Deep…“ je absolutní hitovka, jež by šla přirovnat třeba k „Nekrohaven“ z předchozího eponymního alba.
S pětkou „The Ghost of Rome“ mám ale i po mnoha posleších problém. Příliš podbízivé melodie, taková trochu hoblovačka, v níž fakt nenacházím nic, co by mě výrazněji chytlo. „Dissonant“ také vyžadovala mnoho pokusů, aby se zaryla do hlavy a přinesla ono kýžené potěšení, zde se to ale povedlo. Trochu cirkusový začátek mě sice maličko irituje i nyní, jako celek ale skladba i díky své rytmické nespoutanosti funguje dobře a zapojení saxofonu (v současnosti v metalu poměrně časté) potěšilo. Na svědomí jej má Håkon Kornstad, který se též postaral o důležité čisté vokály v „Deep Calleth Upon Deep“ a „The Ghost of Rome“.
Když jsme u těch nemetalových nástrojů, SATYRICON si přizvali hosty na kontrafagot, lesní roh, basklarinet, mellotron, violoncello nebo housle. Nezakomponovali je ale do skladeb příliš násilně, některých si při prvních posleších možná ani nevšimnete. Působí jako takové dokreslení, dotvářejí atmosféru. Zajímavostí též je, že se poprvé od alba „Rebel Extravaganza“ (1999) ve studiu zapotil též Anders Odden, jenž je už nějakou dobu součástí koncertní sestavy SATYRICON a nahrál některé kytary i basu.
Zpět ke skladbám… Poslední dva songy „Black Wings and Withering Gloom“ a „Burial Rite“ jsou zase blíže obvyklé podobě SATYRICON. Přesto jsou od sebe výrazně odlišné. „Black Wings…“, jež pojednává o lidech, kteří bránili Norsko a bojovali proti nacistické okupaci za druhé světové války, je možná snahou o potěšení fanoušků black metalové éry. Spousta klasických žánrových melodií, skandinávská aura je přímo hmatatelná, přesto mě úplně pohltit nedokázala. Jednoduše proto, že ač se jednotlivé kytarové stopy perfektně prolínají, samotné melodie a riffy nejsou ničím výrazně zajímavé a neotřelé.
To závěrečná „Burial Rite“ je jiná káva, náladou trochu připomínající otvírák „Midnight Serpent“. A spojuje je též to, že dle Satyra byly právě tyto dvě kompozice dokončeny na poslední chvíli a u druhé jmenované ani nevěděl, zda skutečně na albu bude. No ještěže se povedlo je dovést k finiši, vždyť obě patří k tomu nejlepšímu, co „Deep Calleth Upon Deep“ nabízí. Přesně tahle poloha, které se drží už od „Now, Diabolical“ a dále ji postupem let rozvíjejí, mi k současným SATYRICON pasuje. Ovlivnění sedmdesátkovým (prog) rockem je hmatatelné, zároveň přetransformované do typického soundu Norů.
Rozhodl jsem se tentokrát popsat alespoň v krátkosti jednotlivé songy, zejména z důvodu, že album obsahuje docela variabilní hudební náplň. Tím mu možná chybí určitá konzistence, na kterou jsme byli zvyklí dříve. První a poslední skladbou, které jsou podobného ražení, je ale celý epos logicky ohraničen. Uvnitř se nachází rozmanitá sbírka písní, již samozřejmě spojují určité prvky (zejména výrazné melodie, často ovlivněné tradičním severským folkem), nějakým uceleným konceptem ale nedisponuje.
Produkce „Deep Calleth Upon Deep“ je poplatná kompozicím, s explicitně vyjádřeným nádechem sedmdesátých let. Při některých kytarových melodiích bych přidal i nějaký rytmický podklad, občas to zní až příliš suše (i vzhledem k nepříliš vytažené base), ale to není poprvé. Na předchozí desce „Satyricon“ bych též podobné pasáže našel. Jinak se dá těžko něco vytýkat, SATYRICON už jsou příliš zkušení na to, aby si sound nepohlídali.
SATYRICON určitě nevydali své nejlepší album, ani nejlepší album po-blackové éry. Důležité ale je, že jim ho i s nějakými těmi nedostatky věřím. A cením, že nezůstali stát na místě, přestože po vypuštění prvního singlu měly o opaku jasno snad všechny internety. Album skrývá skvosty, dobré skladby i trochu slabší věci. Občas si z něj vytáhnu ty silnější songy, jindy si jej pustím rád jako celek. Záleží na aktuálním rozpoložení. Rozhodně mě ale Satyr s Frostem nezklamali.
Přesné hodnocení: 7.5/10
Seznam skladeb:
- Midnight Serpent
- Blood Cracks Open The Ground
- To Your Brethren In The Dark
- Deep Calleth Upon Deep
- The Ghost Of Rome
- Dissonant
- Black Wings And Withering Gloom
- Burial Rite
Čas: 43:34
Sestava:
- Satyr – zpěv, kytary
- Frost – bicí
Hosté:
- Anders Odden – kytary, basa
- Håkon Kornstad – zpěv (4, 5), saxofon (6)
- Frode Carlsen – kontrafagot
- Jan Olav Martinsen – lesní roh
- Arild Stav – basklarinet
- Kjetil Bjerkestrand – mellotron, orchestrální aranže
- Tom Ottar Andreassen – dechové nástroje
- Hans Josef Groh – violoncello
- Bjarne Magnus Jensen – housle
