A vyrazili jsme s patřičnou časovou rezervou, takže zbyl čas i na prohlídku města, ochutnání místního piva (není špatné, ale Plzeň je Plzeň?), kontrolu německých krasavic (platí to samé co o pivu) a v klubu byli akorát včas. Zrovna se začínalo pouštět. Koncert byl přeložen z klubu pro cca. 500 lidí do většího, který byl ve stejném komplexu, ale jeho kapacita byla 1.200 lidí. Celkem jsem se divil a říkal si, jestli nemají pořadatelé velké oči. Neměli. Klub byl plný.
Opět se ukázala přesnost Němců, protože pouštět do sálu se začalo přesně v 19:30 a Anathema začala se svým setem přesně úderem půl deváté, jak stálo na lístku. Nezvyklé. Úvod setu obstaralo klasické intro a přešlo do úvodní Realease z alba Fine day to exit, na kterou návazaly Closer a Balance ze zatím posledního CD A natural disaster. Hned na úvod musím vyzvihnout práci pana zvukaře, protože takový ?křišťál? se jen tak neslyší a díky němu tak křehká, z velké části akustická tvorba vynikla ve vší nádheře. Například v Closer jsme si mohli dosytosti užít efektů, které nám Vincent, jeden z trojice bratrů Cavanaghových, předváděl. Nejdříve u kláves s mikrofonem, který prznil jeho hlas přesně tak, jako to znáte z desky a poté u kytarových efektů. Zbylé bratrské duo Jamie a Danny se na rozdíl od bratra drželo spíše stranou, jen Danny občas vypomohl s vokálem. Lee Smith je kapitola sama pro sebe. Stál stranou se svými klávesy, tvářil se spokojeně a jako by se ho koncert ani netýkal. Tím nechci napsat, že by ho odflákl! Ostatně stejně se tvářil ještě během svého hraní u Cradle of Filth? Poslední z pětice John Douglas za bicími nebyl moc vidět, ale slyšet byl naštěstí dost. Ale v téhle kapele se stejně vše točí hlavně kolem zpěváka a kytaristy Vincenta, který na sebe poutal veškerou pozornost. Hlavně dívčí části publika. A ta byla řádně početná. Po zmíněné dvojici skladem následovala dvojice z Alternative 4, konkrétně křehká Lost control a hit Fragile dreams. Posledně jmenovaný kousek měl z celého setu asi největší ohlas. Zkrátka nepřišla ani deska Judgement, ze které byly zahrány skladby One last goodbye a nádherná Judgement se svěle vygradovaným koncem. Hlavně John za bicími řádil. Ale co skladba, to hymna. Ať už to byla svižná Panic, nebo poloakustická Flying. Tu Vincent se španělkou začal hrát ve stoje, pokračoval na kolenou a zakončil vleže. Opravdu nádhera. Na samotný závěr nás čekala lahůdka od samotných Pink Floyd z kultovní Zdi, konkrétně Confourtable numbs. Lepší závěr si tahle parta z Liverpoolu připravit nemohla. Nešlo nemít husí kůži. Ale co se dalo, dělat. Na tomto tour je pozice Anathemy daná. Jako předkapela mají jasný časový limit a tak se po hodině hraní všichni loučí a odcházejí a ani hlasité ?zugabe? je nedonutí k návratu. Škoda, ještě hodinka by se hodila. Ale to je tak jediný drobný kaz na jejich setu. Mimochodem, to že se Vincentův zpěv zlepšuje můžeme zjistit na studiových nahrávkách, ale živě mi doslova vyrazil dech. Od mého posledního koncertu této kapely udělal ohromný krok vpřed. To co si se svým hlasem dovolil a s jakou jistotou vyzpíval i nejnáročnější pasáže mi příjemně překvapilo. Překvapilo i to, že se nevěnovali pouze poslední desce, ale byl to průřez všech 4 posledních titulů. Ostatně, kdo má doma DVD s názvem Were you there, má velmi podobmou ukázku toho, kterak vypadal tento večer v Mnichově. Tuhle kapelu jsem vždy zbožňoval a po tomto koncertu rozhodně nepřestanu. Spíše naopak.
Změnu pódia nám, stejně jako před programem Anathemy, ukracovala fota Porcupine Tree promítané na plátno a tak ta půl hodinka utekla jako voda a samotní Porcupine Tree nastupují přesně ve 22 hodin. A nástup byl parádní. Stejně jako několik týdnů stará novinka začíná i koncert peckou Deadwing a přivítání je bouřlivé. Hlavní mozek Steven Wilson sice vypadá jak studentík, který místo studií flámuje po koncertech, pak ale hrábne do strun a všem je hned jasné, kdo je šéfem tohoto ansámblu. Jeho instrumentální a kompoziční schopnosti nelze než obdivovat. Mimochodem, nemám nic proti našim západním sousedům, ale pokud měří 2 metry a stojí Vám přímo ve výhledů, pár připomínek začne povyvstávat. Zvláště když Vám do této výšky chybí 24 cm :o) Ale začínám věřit v moc telepatie. Stačilo několik nenávistných myšlenek a obr se odsunul a můj výhled byl dokonalý. Po úvodní skladbě následovala pecka The sound of muzak z předchozího (podle mého nepřekonatelného) CD In absentia. Kupodivu hned na začátek byla zařazena hitovka z novinky s názvem Lazarus. Většinu koncertu byla za hudebníky promítána projekce na velké plátno, která skvěle doplňovala požitek z hudby. Stará rodinná videa, cesta městem a další věci vše se zvláštní nostalgickou a melancholickou atmosférou. Nádhera! Navíc bicí byly sestaveny bokem, takže nic nebránilo sledování projekce. V mém případě naštěstí ani 2 metroví Germáni :o) Nádherný moment nastal ve skladbě Arriving somewhere but not here, kdy živý bubeník byl nahrazen záznamem na plátně, kde byl sesnímán pohled na bicí soupravu zhora a z bubeníka byly vidět pouze paličky. Vše samozřejmě černobíle. Kapela se do všeho trefila s naprostou přesností. Ostatně, u hudebníků jejich kalibru nelze čekat nic jiného. Větší prostor při výběru skladeb měla novinka a tak kromě 3 již zmíněných věcí došlo ještě na Halo, Mellatron scratch a Shallow (hymna!). Zavzpomínalo se i na předchozí CD a kromě The sound of muzak došlo ještě na Blackest eyes a Trains, která zazněla v samotném závěru. Došlo i na pár kousků ze starších alb. Steven Wilson vše odzpíval s naprostou samozřejmostí a grácií jemu vlastní. Většina metalového národa ho zná pouze díky spolupráci s Opeth, ale tato postava může nabídnout mnohem, mnohem více. Se zpěvem mu vydatně a hlavně skvěle vypomáhal hostující kytarista. Až jsem byl překvapen, kolik prostoru dostal. Zmíněnou dvojici dpolňoval Richard Barbiery (měl cca. 6 různých keybordů a neustále na nich něco kutil. Jeho smyčky neměli chybu), baskytarista Colin Edwin (neustále se culící sluníčko, které ani samo nevěří tomu, co s nástrojem umí) a bubeník Gavin Harrison. Jestli se o bicích tvrdí, že jsou motorem kapely, tento to pouze potvrzuje. Jeho přechody a změny tempa se jen tak nevidí. Při pozorování této lidské chobotnice jsem si nejednou vzpomněl na jistého Mika Portnoye? Zvuk stejně jako v případě předkapely bez jediné chybičky. Opět musím připomenout, že to se jen tak neslyší. Ostatně k tak posluchačsky náročné hudbě je to takřka povinnost. Veškerý muzikantský um vyvstanul v celé kráse. Původně jsem očekával, že většina přítomných dorazí na ?Anču? a Porcupine nedocení, ale byl jsem příjemně překvapen. Vše dopadlo naopak a persony v triku druhých jmenovaných byly ve značné přesile a cca. tisícovka fans dávala svým oblíbencům sympatie patřičně najevo. Nicméně po přídavku končí i tenhle 100 minutový hudební orgasmus a nám nezbývá, než pomýšlet na návrat do rodné Plzně.
Výjimečný koncert. Ta dálka a bolavá záda z cesty rozhodně stály za to. Hned bych jel zase. A třebaže to nebylo první živé setkání s těmito kapelami, doufám, že nebude ani poslední. Nezbývá než litovat, že tito sympaťáci z Anglie nezahráli s Anathemou i v Praze. Ale alespoň že máme Ozzyho a jeho cestovku a tudíž i možnost vycestovat za hranice. Takže Ozzy, díky! I za tu zábavu během cesty a za bezchybný průvod městem a ukázku obchodů s CD.
