PARADISE LOST vydali patnácté řadové album… Už jen samotná předchozí věta budí respekt. Na tuto legendu doom metalu se dá nahlížet mnoha pohledy, ale to, že natočili několik zásadních desek, jim už nikdo neodpáře. Pravda je, že se to dělo před dvaceti a více lety, ale ani jejich nahrávky z posledního období nejsou nijak zlé, ba naopak.
Po povedené „Tragic Idol“ přišlo zemité „The Plague Within“, kde nejednoho překvapil Nickův návrat ke growlingu, kterému se dříve tak bránil. Nikdy neříkej nikdy, to bude platit věčně. Každopádně doomový a řádně od podlahy pojatý návrat ke kořenům dopadl předloni nad očekávání dobře a tak se v podobném duchu dala očekávat i novinka „Medusa“. Ta vychází pouze ve dvouletém odstupu od předchozí „The Plague Within“, což je poměrně překvapující a to i vzhledem k faktu, že hlavní skladatelská činnost padá na bedra Grega Mackintoshe, který v červnu vyrukoval se třetí deskou své bokovky VALLENFYRE.
V jedné věci je na PARADISE LOST spolehnutí. Nevydají žádný polotovar. Greg jakoby nakopl novou žílu inspirace a daří se mu skládat songy, které jsou víc než splněním povinnosti vůči vydavatelské firmě. Přesto, že se tady vyslovují slova jako kořeny, návrat, atd., jako velký projev sebevědomí působí čin zařadit na začátek alba skladbu „Fearless Sky“. Úvodní osmiminutový song totiž nejen že začíná ve funerálovém tempu a i v dalších minutách nedává nic zadarmo, může být jen tak pro náhodného kolemjdoucího tvrdým oříškem. A to i přesto, že se v druhé polovině změní v silně nakažlivou věc. Na to, že jsou PARADISE LOST v jistém slova smyslu plně komerční kapelou, dokázali, že pořád mají kuráž, což se projevuje i v dalších minutách nového alba, kdy je potřeba si některé skladby osahat poněkud důkladněji. Ony se ale odmění.
„Medusa“ přesto obsahuje mnoho typických „know how“ kapely, které zpozorujete například v zajetých kompozičních postupech, v kytarové práci a vokálech Nicka. Ten si na novince zvolil jako výchozí polohu hrubý growl, ale nezapomíná ho vhodně doplňovat melodickým hlasem, toliko pro něj typickým a ve studiové podobě uchu lahodícím. Největší odvahu projevil v „The Longest Winter“, kde konce slov protahuje do dlouhých melodických nápěvů. Při poslechu alba to zní skvěle, ale u živého provedení bych asi být nechtěl. (úsměv).
Skladby jsou na desce poskládány tak, že nejpřístupnější věci shledávám až v úplném závěru. Předposlední „Blood And Chaos“, na kterou vznikl i „houmlesácký“ videoklip, je nejstravitelnější skladbou na albu a vůbec se nedivím rozhodnutí, že ji kapela společně s vydavatelem zvolila jako pilotní věc. Skladbě sluší její rychlejší tempo a dokáže upoutat chytlavým refrénem, který se umí dostat pod kůži. Tahle věc rozhodně nebude chybět v koncertním setu. Poslední „Until The Grave“ si vede podobně. Její přímočarý začátek se silným gotickým nádechem sice na chvíli zhrubne pod náporem temného vokálu, ale vyústění v podobě melodické kytary v refrénu je tak silným momentem, že by si za to Greg zasloužil udělit řád zlaté kytary za celoživotní přínos hudbě.
Celkově je „Medusa“ album zasvěcené pomalému doomu, ve kterém se PARADISE LOST daří propojit všechny jejich nabyté zkušenosti. Je potěšujícím zjištěním, že i po tolika letech dokáží znít tak silně a přesvědčivě. Body navíc naskakují za výsledný zvuk, jehož hrubší nádech kapele sluší a nesmí se zapomenout ani na obal, jehož barva a malba spolu vhodně korespondují.
To hlavní, kvůli čemu si PARADISE LOST vysloužili nesmrtelnost, lze na „Meduse“ najít také. Potěšující na tom všem je, že se to děje natolik zdařilou formou, že to nepůsobí jako vykrádání sebe sama. Samozřejmě, že nové skladby těžko mohou vyvolat takové euforické pocity jako jejich zásadní věci z devadesátých let, ale přesto se na „Meduse“ děje toho tolik zajímavého, že si za to kapela zaslouží pochvalu.
Seznam skladeb:
- Fearless Sky
- Gods Of Ancient
- From The Gallows
- The Longest Winter
- Medusa
- No Passage For The Dead
- Blood And Chaos
- Until The Grave
Čas: 42:40
Sestava:
- Gregor Mackintosh - kytara, klávesy
- Nick Holmes - vokál
- Waltteri Väyrynen - bicí
- Aaron Aedy - kytara
- Stephen Edmondson - basa
