Je Bible v pohodě?
Ano, pokud ji chápeme jako zábavné čtení. Nikoliv však, pokud ji chceme považovat za historický dokument a už vůbec ne, pokud bychom na ní chtěli založit svou víru a zařídit si podle ní svůj život. Proč? V prvé řadě proto, že Bible je založená na lži a plagiarismu.
Jednotlivé části Bible ? ať už se jedná o Starý nebo Nový zákon ? se tváří nebo o sobě dokonce tvrdí, že byly napsány v určitou dobu určitými lidmi. Ve skutečnosti bylo prokázáno, že byly sepsány někdy jindy ? obvykle mnohem později ? někým úplně jiným. Vezměme to tedy hezky popořádku.
Starý zákon
Vznik a autorství.
Židé a křesťané věří, že prvních pět knih (Genesis, Exodus, Levitikus, Numeri, Deuteromium) sepsal sám Mojžíš více než jedno tisíciletí před naším letopočtem. My však dnes víme takřka určitě, že žádný z biblických textů není staršího data než 800 př. n. l. Kniha Danielova zase tvrdí, že byla napsána okolo roku 600 př. n. l., přestože ve skutečnosti pochází z období 300-200 př.n.l. a s největší pravděpodobností není dílem jediného autora. A tak by se dalo pokračovat dál a dál.
Zdroje
Také není těžké prokázat, odkud brali autoři Starého zákona inspiraci ? z mytologie ostatních národů, především pak od Sumerů a Babylóňanů. Stvoření světa a člověka podle Sumerů je velice podobné tomu, co se píše v Bibli. Pověst o Noemově arše vznikla jen docela nepatrnou úpravou původního sumerského mýtu. Život Mojžíšův zas v mnohém nápadně připomíná bájný životopis sumerského krále Sargona.
To vše je důkazem toho, že Starý zákon nebyl sepsán v důsledku žádného ?božího vnuknutí?.
Exodus
Nic nenasvědčuje tomu, že by Egypt kdy opustila nějaká početnější skupina jeho obyvatel. Exodus je spíše symbolickou narážkou na určitou kulturní a politickou spjatost s Egyptem. Oblast biblického Kanaanu spadala v různých obdobích pod správu Egypta. Židé jako národ se s největší pravděpodobností začali v této oblasti formovat přirozeným způsobem ze semitských kmenů kočovných pastevců. Určitě docházelo k bojům a válkám, nikoliv však k důsledné systematické genocidě, jak je popisována v Bibli.
Monotheismus
Monotheismu je skutečně velice zvláštním a výrazným rysem judaismu. Je záhadou, jak Židé ke svému náboženství dospěli. Monotheismus totiž odporuje lidské přirozenosti. Lidé mají různé potřeby, musí čelit různým životním situacím. V polytheismu bylo pro každou potřebu, situaci či roli specifické božstvo, ke kterému bylo možné se obrátit. Důkazem nepřirozenosti monotheismu je například to, jak násilně jej bylo třeba prosazovat i to, jak rádi se lidé vraceli k pohanským božstvům ? dokonce i v Bibli o tom najdeme četné zmínky. Král Šalamoun např. nakonec začal stavět chrámy starým modlám, za což byl Bohem potrestán. Dalším důkazem je křesťanství, které vlastně není monotheistickým náboženstvím v pravém slova smyslu, neboť Hospodin zde má svého protivníka ? Satana. A je úplně jedno, že Satan není nikdy v Bibli za boha označován. Má totiž jednoznačně božské atributy. Kromě toho nacházíme v křesťanství plejádu svatých, kteří vlastně suplují onu lidskou potřebu ?boha pro každou příležitost?.
Existuje teorie ? která ovšem nemá příliš mnoho zastánců ? že Židé získali monotheismus nějakým způsobem od Egypťanů. První člověk, o kterém víme, že začal myšlenku jediného (a žárlivého) boha prosazovat, byl egyptský faraón Achnaton. O Achnatonovi víme, že prostřednictvím kultu boha Atona usiloval o upevnění své absolutní moci. Jeho násilná reforma však narazila na tvrdý odpor a Achnaton byl nakonec pravděpodobně zavražděn. Po jeho smrti byl jeho kult potírán se stejnou brutalitou, s jakou se snažil Achnaton vymýtit ostatní božstva. Já osobně zastávám teorii, že myšlenku jediného boha mohli do Kanaanu přinést Amónovi kněží (Amón byl hlavní egyptský bůh, o jehož potlačení Achnaton usiloval nejvíc), kteří prchali před Achnatonem. Je to ovšem čirá spekulace. Zajímavé však je, že židé, křesťané i muslimové používají slovíčko ?amen? ? které v žádném jejich jazyce nic neznamená. Mohlo by to však znamenat právě ono jméno boha Amona. Amónovi kněží si mohli z Egypta odnést poznatek, jak mohou být ostatní bohové nebezpečí, a tak se snažili ve svém novém působišti prosadit boha pouze jediného. Jestli to tak ale doopravdy bylo, se s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme.
Víme však, že Židé nevyznávali monotheismus od počátku, ale propracovávali se k němu postupně.
Satan
Ve Starém zákoně se slovo satan (שטן) vyskytuje velice často. Nepřekládá se však jako satan, ale jako protivník, odpůrce nebo jako sloveso ? odporovat, vzdorovat. Je vcelku k zamyšlení, proč právě v Jóbovi, 1. Paralipomenon a Zachariáši se překladatel rozhodl slovo satan nepřekládat. Protože třeba v Numeri 22:22 se píše:
Vzplanul Bůh hněvem, že jede, a Hospodinův posel se mu postavil do cesty jako protivník - satan.
Chcete-li si to ověřit, stačí si otevřít stránky s hebrejským textem bible - (nebudete tomu rozumět, ale to je jedno) a zvolit v prohlížeči Úpravy/Najít שטן. Sami uvidíte, kolikrát tam to slovo je.
Vidíme tedy, že postava Satana vznikla vlastně špatným překladem zcela běžného slova.
I tam, kde je satan ponechán jako Satan, je jasné, že se nejedná o odpůrce Boha ale lidí, který Bohu podléhá a plní jeho příkazy. Had z ráje tedy není Satan a věta ?ty jemu rozdrtíš patu a on tobě hlavu? těžko může znamenat nějaké proroctví o vítězství Ježíše na Satanem.
Další problémy se Starým zákonem
Roku 70. n.l. byl Jeruzalém dobyt římskou armádou. Jediný, kdo byl schopen (a ochoten) se s Římany dohodnout, byl farizejský kněz Jochánan ben Zakkai, kterému bylo dovoleno odejít z města a založit rabínskou školu v Jamnii. Následně pak všechny ostatní sekty a směry zmizely (byly vyvražděny?) a veškeré texty, které nebyly v souladu s učením z Jamnie byly nemilosrdně likvidovány. Právě proto jsou pro nás tak cenné Svitky od Mrtvého moře.
Nový zákon
Vznik a autorství
Patrně nejstarší křesťanskou písemností je Pavlův list Tesalonickým, u něhož se předpokládá, že mohl být napsán někdy okolo roku 49 našeho letopočtu. Je to list poměrně krátký a Pavel se v něm otázkami víry až tak nezabývá. Píše tam:
?Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.
Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.
Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme.
Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.
Těmito slovy se vzájemně potěšujte.
Často se můžeme setkat s názorem, že ?Kristovo učení bylo ryzí, ale Pavel ho překroutil?. Toto tvrzení však nemá žádné opodstatnění, protože my o Ježíši a jeho učení nevíme nic kromě toho, co nám o něm napsal Pavel. A Pavel sám přiznává, že Krista nikdy neviděl. Evangelia vznikla až později. A z tzv. Pavlových listů je Pavel autorem pouze sedmi. Ostatní byly napsány až mnoho let po Pavlově smrti.
Z tučně vyznačené pasáže je jasně patrné, o co Pavlovi šlo. Pavel věřil v blízký konec světa ? věřil, že nastane ještě za jeho života. A tomu podřídil veškeré své konání. Z jeho listů vysvítá ještě něco ? že se věřící na svých sešlostech uváděli do transu a následně měli prorocká vidění, mluvili jazyky apod. Zda k tomu používali drog, holotropního dýchání či jiných prostředků či technik není známo. Ale fakt, že si uměle navozovali stav změněného vědomí můžeme brát za prokázaný. V takovém stavu mívá člověk všelijaké nápady.
Žil nebo nežil člověk jménem Ježíš Kristus
Osobně jsem na 99% přesvědčen, že nikoliv. Kromě Nového zákona o něm není nikdy ani zmínky. Tzv. Testimonium Flavianum, první zmínka o Ježíšovi z jiných než křesťanských zdrojů, je s největší pravděpodobností podvrh. A i kdyby nebyl, nic to neznamená. O Josefu Flaviovi víme, že nebyl příliš důsledný historik. Své dílo navíc začal psát až někdy v roce 90. n.l., takže měl samozřejmě přístup ke křesťanským zdrojům. Ani Tacitovo líčení ukrutností páchaných na křesťanech po požáru Říma z příkazu císaře Nera, nelze bez výhrad přijmout. I zde existuje poměrně reálně podezření, že se jedná o ?vsuvku? mnohem pozdějšího data.
Ve skutečnosti však ani otázka, zda nějaký Ježíš Kristus skutečně žil či nikoliv není důležitá, protože, jak už jsem uvedl, pokud Kristus doopravdy žil, stejně o něm nic nevíme. Pavel nám o něm mnoho neříká a evangelia jsou vybájená. Údajné Kristovo učení vychází kromě judaismu ještě ze zoroastrismu, mithraismu a řecké filosofie.
