Nevím, zda mi přísluší hodnotit českou metalovou scénu, přesto mi dovolte, abych k téhle hudební odnoži, která v naší malé zemičce trochu skomírá, napsal svůj názor. Česká scéna je na můj vkus zkostnatělá a kapely jsou, co se týká dotaženosti buďto hudby, nebo vlastní prezentace, image a celkové originality, téměř vždy na půli cesty. Proto mě vždy potěší kapela, která se snaží z tohoto českého průměru něčím vymanit, je svá, má čím zaujmout a snaží se jít (v našich českých podmínkách) trochu jinam, i když si členové kapely jsou vědomi, že sály nevyprodají a většina nákladu CD se rozdá a kapela bude pro kluky navždy „jen“ koníčkem. Octagone se řadí mezi těch pár českých kapel, které mě potěšují a které by si ty plné sály zasloužily. Pojďme si představit debutové album plzeňských metalistů, kteří mají šanci rozvířit stojaté vody našeho metalu. Kde začít? Možná tím, čím CDéčka osloví, případně odpudí nejprve – obalem. Napůl cyber dívka na bílém pozadí, mířící na potencionálního posluchače nabitou zbraní, plně koresponduje s hudbou na modrém kotoučku, na kterém najdeme strohé logo kapely a název alba. Zadní strana obalu nás zase ujistí o tom, že zlá metalová image je klukům z Octagone na hony vzdálena, posuďte sami níže – pro mě vkusné a vtipné.
Teď ovšem k hudbě. Minutové electro intro v Cold kingdom nenechá na pochybách, že kluci mají k počítačům vřelý vztah. Po intru se už rozjíždí střednětempý metal, který v sobě taví brutální metalovou riffáž, jejímž hlavním poznávacím znakem je (krom výrazného podlazení) VELMI, opravdu VELMI propracovaná rytmika. Octagone zkrátka mají rádi Messhuggah a je to znát – nutno podotknout, že u nepravidelných rytmů podobnost se švédskými vládci polyritmů končí. Octagone jsou brutálnější, vokály se nesou v deathovém duchu, ovšem s výpady k HC proklamacím a občas vokalista sáhne k blackovým štěkům, když ovšem mistr vokálů překvapí štěkanou grind pasáží, třeba v takové Remedy (u které kluci mimochodem sáhli po stejném klávesovém rejstříku, který proslavil v songu „Shout your mouth“ jistý electro metalový guru ze Švédska, nebo to byli Prodigy? (úsměv), nezbývá než zatleskat a uznale zhodnotit Krise na 100 bodů. Připočteme li, že stejný člověk je podepsán pod bicím automatem (který mimochodem zní dost slušně) a samplovanými zvuky – počítaje v to také všemožné rejstříky, v „Onslaught“ dokonce orchestrace, které jsou velmi pěkně zaranžovány a do hudby správně pasují, skláním se před jeho talentem. Ani ostatní pánové se strunnými nástroji nestojí stranou a je skvělé, že kytaristé se nevěnují pouze nepravidelné rytmizaci, ale jejich kytarová sóla vyhrávky patří k těm, které si zapamatujete, opět tleskám. Nemám slov, vražedně chytlavé, propracované, zábavné, takové pocity mám při poslechu většiny písní, třeba u takové „Wrong“, která je šmrncnutá death metalem švédského střihu a u které se ani nechce věřit, že ty všemožné polohy vokálu pochází z jednoho hrdla. Dobrý a rozmanitý koktejl nám tihle electro – death šílenci namíchali a tak zatímco u rozjařené klipovky „Infexed signblade“ se budeme snažit vyhnout pokutě za rychlou jízdu, v „Apocalycpse“, nebo v duchařské „Ghost“ nás bude strachy mrazit. Upřímně, zatímco všechny dosavadní pokusy českých kapel spojit elektroniku a metal se mě zdají nedotažené, Octagone jednoznačně vítězí, připočtu-li k tomu prvotřídně zvládnutou nepravidelnou „mešu“ rytmiku, není co řešit, v ČR jednoznačně nejzajímavější album roku a nebýt českého (rozuměj ne úplně 100%) zvuku, máme tady vývozní artikl do první ligy světových metalových kapel. Pokud bych měl přece jen ve světě hledat pro Octagone přirovnání, určité shodné rysy bych viděl u kapely Xerath. Zdalipak tihle Angláni tuší, že jim ve střední Evropě roste taková konkurence? Abych ovšem klukům neskládal jen komplimenty, kromě již zmíněného zvuku – což se nedá brát jako výtka, jen si myslím, že na daný typ hudby volyňský Hellsound zkrátka není stavěný - mi nesedí první píseň „Cold Kingdom“, oproti všem ostatním na mě působí, nedotažená a její umístění na začátek celého „Proelia“, na mě nepůsobí zrovna šťastně, taková „Remedy“ by album (dle mého názoru) odpálila album mnohem razantněji.
Na závěr dodávám, že klukům z Octagone držím palce a doufám, že příště u mě doženou ztracené body – jeden bod za ne úplně ideální zvuk jaký si jejich „Proelium“ zasluhuje a další bod za to jak s vydáním CD otáleli (jaro – léto 2011) a za to jak kašlou na propagaci. Držím tedy Octagone pěsti, ať se jim jen daří a jejich hudba se dostane k co nejvíce posluchačům. V rámci ČR - pro mě počin roku 2011.
Čas: 32:07
Seznam skladeb:
http://bandzone.cz/octagone
Teď ovšem k hudbě. Minutové electro intro v Cold kingdom nenechá na pochybách, že kluci mají k počítačům vřelý vztah. Po intru se už rozjíždí střednětempý metal, který v sobě taví brutální metalovou riffáž, jejímž hlavním poznávacím znakem je (krom výrazného podlazení) VELMI, opravdu VELMI propracovaná rytmika. Octagone zkrátka mají rádi Messhuggah a je to znát – nutno podotknout, že u nepravidelných rytmů podobnost se švédskými vládci polyritmů končí. Octagone jsou brutálnější, vokály se nesou v deathovém duchu, ovšem s výpady k HC proklamacím a občas vokalista sáhne k blackovým štěkům, když ovšem mistr vokálů překvapí štěkanou grind pasáží, třeba v takové Remedy (u které kluci mimochodem sáhli po stejném klávesovém rejstříku, který proslavil v songu „Shout your mouth“ jistý electro metalový guru ze Švédska, nebo to byli Prodigy? (úsměv), nezbývá než zatleskat a uznale zhodnotit Krise na 100 bodů. Připočteme li, že stejný člověk je podepsán pod bicím automatem (který mimochodem zní dost slušně) a samplovanými zvuky – počítaje v to také všemožné rejstříky, v „Onslaught“ dokonce orchestrace, které jsou velmi pěkně zaranžovány a do hudby správně pasují, skláním se před jeho talentem. Ani ostatní pánové se strunnými nástroji nestojí stranou a je skvělé, že kytaristé se nevěnují pouze nepravidelné rytmizaci, ale jejich kytarová sóla vyhrávky patří k těm, které si zapamatujete, opět tleskám. Nemám slov, vražedně chytlavé, propracované, zábavné, takové pocity mám při poslechu většiny písní, třeba u takové „Wrong“, která je šmrncnutá death metalem švédského střihu a u které se ani nechce věřit, že ty všemožné polohy vokálu pochází z jednoho hrdla. Dobrý a rozmanitý koktejl nám tihle electro – death šílenci namíchali a tak zatímco u rozjařené klipovky „Infexed signblade“ se budeme snažit vyhnout pokutě za rychlou jízdu, v „Apocalycpse“, nebo v duchařské „Ghost“ nás bude strachy mrazit. Upřímně, zatímco všechny dosavadní pokusy českých kapel spojit elektroniku a metal se mě zdají nedotažené, Octagone jednoznačně vítězí, připočtu-li k tomu prvotřídně zvládnutou nepravidelnou „mešu“ rytmiku, není co řešit, v ČR jednoznačně nejzajímavější album roku a nebýt českého (rozuměj ne úplně 100%) zvuku, máme tady vývozní artikl do první ligy světových metalových kapel. Pokud bych měl přece jen ve světě hledat pro Octagone přirovnání, určité shodné rysy bych viděl u kapely Xerath. Zdalipak tihle Angláni tuší, že jim ve střední Evropě roste taková konkurence? Abych ovšem klukům neskládal jen komplimenty, kromě již zmíněného zvuku – což se nedá brát jako výtka, jen si myslím, že na daný typ hudby volyňský Hellsound zkrátka není stavěný - mi nesedí první píseň „Cold Kingdom“, oproti všem ostatním na mě působí, nedotažená a její umístění na začátek celého „Proelia“, na mě nepůsobí zrovna šťastně, taková „Remedy“ by album (dle mého názoru) odpálila album mnohem razantněji.
Na závěr dodávám, že klukům z Octagone držím palce a doufám, že příště u mě doženou ztracené body – jeden bod za ne úplně ideální zvuk jaký si jejich „Proelium“ zasluhuje a další bod za to jak s vydáním CD otáleli (jaro – léto 2011) a za to jak kašlou na propagaci. Držím tedy Octagone pěsti, ať se jim jen daří a jejich hudba se dostane k co nejvíce posluchačům. V rámci ČR - pro mě počin roku 2011.
Čas: 32:07
Seznam skladeb:
- Cold kingdom
- Infelexed signblade
- Remedy
- Salvation
- Ghost
- Wrong
- Apocalypse
- Onslaught
http://bandzone.cz/octagone
