TRIBUTE TÖRR – Institut černého kovu

Jak už většina z vás nejspíš ví, v srpnu letošního roku vyšlo, jako příloha magazínu Pařát, tributní CD legendy domácí metalové scény, skupiny TÖRR, nazvané „Institut černého kovu“, na kterém 16 zúčastněných kapel přepracovalo k obrazu svému (místy více, místy méně) skladby pocházející z let 1987 – 1992. Mé osobě se pak dostalo poměrně nevděčného úkolu a to sepsat pro Fobii recenzi, která by tento počin zmapovala. A proč že se zmiňuji o úloze nevděčné? Z prostého důvodu. Tributy obecně jsou povětšinou u posluchačů přijímány velmi rozporuplně, zvláště pak nabízí-li ve většině totálně překopané verze písní jejich oblíbenců, na jejichž tvorbu léta přísahají. A to je pochopitelně i případ tohoto CD, jehož vznikem si vydavatel pařátu Herdron splnil svůj dávný sen (jak sám uvádí).

Jak už jsem napsal v úvodu, svou stopu na tributu zanechalo celkem 16 kapel různého stylového zaměření, jejichž jména budou, předpokládám, všem fanouškům dostatečně známá. Celou desku zahajuje PANDEMIA, která zde prezentuje jednu z nejstarších věcí Törru vůbec, Vlastovu pecku „Samota v smrti“, jenž je opatřena intrem a začíná prakticky ve stejném tempu, jako originál, po chvíli však chebští pořádně zatopí pod kotlem a rozjíždí se do svých klasických deathových obrátek. Základní linka songu ale po celou dobu zůstává naprosto čitelná, takže každý fanda jistě hned pozná, o co jde. Zpestřením jsou pochopitelně sypačky a též zaujme výborné sólo kytaristy Vlasty Slíže. Následují blekaři KARDACHERON, kteří pro svou předělávku získali zřejmě jeden z největších hitů „Kladivo na čarodějnice“. Kladem této věci je určitě zakomponování mluvených částí ze stejnojmenného filmu, které umocňují atmosféru textu, zápornou stránkou je pak zvuk, který mi přijde tak na úrovni demáče a rovněž mi nesedí jekot v některých částech skladby. Celkově je tahle věc taková vyčichlá a málo energická. To RADIOLOKÁTOR je zvukově zcela o něčem jiném. Špičkovým soundem opatřený „Armageddon“ začíná v takovém skočném rytmu, následuje zrychlení a píseň se pak až do svého konce nese v o něco málo rychlejším tempu než originál. Škoda jen trochu nevýrazného zpěvu. MELANCHOLY PESSIMISM vtiskli fláku „Exorcist“, řekl bych, svůj tradiční thrash/deathový výraz, jede se hodně rychle, zařazeny však zůstávají i původní pomalé pasáže. Opavští metaloví experimentátoři INSANE si zvolili vál „Život a smrt“, který je zahraný moderním technickým metalem, doplněným takřka úplně čistým zpěvem, což jde nádherně dohromady. Plzeňská PANYCHIDA se rozhodla pro „Posedlou“ (původně jako „Čarodějnice“ pochází ještě z repertoáru Faty Morgany), kterou okořenila svým paganmetalovým drivem, samply na pozadí, jenž ještě umocňují atmosféru skladby, ale co hlavně, ke spolupráci přizvala samotného autora této věci Daniela „Šakala“ Švarce, který stejně jako před lety obstaral hlavní vokál (podpořený i současným pěvcem Panychidy Vlčákem). Docela dobře si dokážu představit, že kdyby dal Dan tuhle pecku dohromady v současnnosti a ne v roce 1987, mohla by znít právě takhle. Death/grindoví (dnes už spíše jen deathoví) matadoři FLESHLESS vsadili na „Kult ohně“, který je vyveden prakticky v totožném tempu, jako originál, co jej od něj odlišuje je samozřejmě Vláďův zpěv a jestli dobře slyším, tak i absence baskytary (což je dosti překvapující, jelikož právě na ní je původní verze dosti postavena), přítomni jsou pouze dva kytaristé, takže to celkově nevyznívá tak hutně. Hodně moc jsem byl zvědavý na to, jak si Moraváci EVERLASTING DARK poradí s další, původně ve Fatě vytvořenou, Švarcovou pocitovkou „Vzpomínky na život“. Po prvním poslechu jsem kapelu celkem zatratil, ale po opakovaném několikerém přehrání jsem názor poupravil. Největší změna je samozřejmě ve vokálu, který zde obstarává zpěvačka Hanka Vajčnerová (poklonu jí za výkon složil i sám Dan Švarc), s čímž se ortodoxní fans Törru budou smiřovat asi poměrně těžko (úsměv), symfonický nádech pak dodává zařazení houslí a musím konstatovat, že výsledek zní hodně zajímavě. Dáte-li této skladbě šanci, myslím, že jí časem, stejně tak jako já určitě přijdete na chuť.

Jako další jsou na řadě doomoví nestoři DISSOLVING OF PRODIGY, jejichž verze „Padlého chtíče“ prošla, stejně tak jako u předtím uvedených Everlasting Dark, velkou proměnou, ale nějak výrazně mě nezaujala, myslím, že je to až zbytečně utahané a co se mi vyloženě nezamlouvá je v některých pasážích zařazená flétna, která působí spíše jako rušivý element. Souputníci Törru z přelomu 80. a 90. let, thrasheři V.A.R. přehráli další památný song „Král mor“, který si fandové nejvíce asi pamatují díky chorobnému Švarcovu projevu. Liberečtí pochopitelně přeladili na trochu rychlejší notu a nezní to vůbec špatně. Black/deathoví VIRTUAL VOID už hrají taky nějaký ten pátek, pro svou předělávku si zvolili „Žal“ a poradili si s ním velmi slušně, skladba příjemně šlape, nenudí a též bych zmínil zajímavé kytarové sólo. Death/grindeři IMPERIAL FOETICIDE už tak dosti rychlý song „V podzemí“ ještě o pár stupňů zrychlili, zároveň v něm ale nechali i několik pomalejších pasáží, kde si vychutnáme především kytarovou práci. Zlověstným intrem začínající titulní vál z druhé desky „Institut klinické smrti“ představují pražští death/doomoví ET MORIEMUR, kterým vzhledem k výše zmíněnému stylovému zaměření tento song opravdu sedne, v podstatě si zachovává výraz originálu, doplněný o některé další zajímavé prvky. Grindeři DEVASTHATOR zvolili z IKS pro změnu jednu z dalších rychlých věcí a to Kohoutovu „Právem silnějšího“, kterou předělali k obrazu svému, takže se můžete těšit na ultra zběsilý nářez. Trochu mi zde nesedí zvuk bicích, kopáky jsou v pohodě, ale některé údery zní, jako by bicmen mlátil tak do krabice od bot. Dále jsou zde deathmetaloví DEMIURG a jejich „Pán snů“. Po hudební stránce zní tahle pecka velmi dobře, co se mi však vůbec nelíbí, je vokální projev kytaristy a zpěváka Lumíra (ten mi ostatně nepasuje ani do jejich původní tvorby). A na úplný závěr přicházejí plzeňští symfonici INTERITUS, kteří ve svém nástrojovém obsazení mají stejně jako Everlasting Dark violu a dívčí zpěv, který je zde kombinován s mužským řevem v podání kytaristy a kapelníka Ioanesse. I zde viola a spolu s ní též housle vytváří symfonický nádech a tím pádem posouvají „Jedu v tom dál“ do úplně jiné roviny. Pro ortodoxní Törr fans opět asi těžce stravitelné, pro příznivce skupiny samotné je to ale myslím celkem zajímavá záležitost.

V bookletu, jehož titulní stranu zdobí klasické törrrácké logo, naleznete například průvodní článek od Jana „Johana“ Filipa, krátké poděkování zúčastněným kapelám od zakladatele Törru, kytaristy a zpěváka Oty Hereše a samozřejmě též profily všech interpretů.

Jak už bylo zmíněno v úvodu článku, tak tributy jsou poměrně ošemetnou záležitostí a jejich vydavatelé se povětšinou dočkají rozporuplných reakcí, což předpokládám bude (nebo vlastně už je) i případ Herdrona a Pařátu. Můj osobní názor je ten, že je třeba v první řadě Petrovi poděkovat, že se do takovýchto nevděčných a po všech stránkách náročných a složitých akcí pouští i když jde opravdu s kůží na trh. Spousta fanoušků třeba polemizuje nad výběrem kapel, ale ono je důležité si také uvědomit, že ne každá ze skupin, kterou bychom třeba na CD rádi slyšeli, je ochotná na danou nabídku přistoupit, či splnit podmínky nutné k její účasti na projektu. Dále se u tributů samozřejmě hledí i na rozmanitost a pestrost, takže jsou zvány kapely různých hudebních stylů, jež přepracují nahrávky k obrazu svému. Asi by totiž nemělo smysl angažovat pouze smečky příbuzného hudebního výrazu, které by jenom přehrály malinko upravený originál. Věřím, že každý posluchač si v tom množství předělávek určitě něco zajímavého najde a prostřednictvím tohoto alba třeba muziku Törru objeví i další fans, kteří se k ní dosud nedostali (na mysli mám hlavně mladší ročníky). Je mi jasné, že pro někoho bude tohle CD przněním jeho nedotknutelných idolů, pro jiné to ale zase může být  zajímavé hudební zpestření. Já sám jako dlouholetý fanoušek Törru (od roku 1988, kdy tam přišel Dáňa) bych to určitě neviděl nijak ortodoxně, prostě, něco se povedlo více něco méně.