MASTER´S HAMMER – Mantras

Návrat roku? Druhé znevážení slavného jména? Seriózní materiál nebo zhovadilost? To je jen pár otázek, které předcházely „věčnému návratu“ legendárních „okultistů“, kteří své procitnutí z hibernace ohlásili letos v říjnu po 14 letech od prapodivných Šlágrů a po 17 letech od geniálního Jilemnického okultisty. Těžko říci, co všechno vedlo Štorma a jeho spoluhráče k přípravě a natočení nového materiálu. Odpovědi lze nejspíše najít v textech skladeb, které Mantras uvozují resp. ukončují.

Když každý den nad rybníkem táhnou těžké mlhy,
na člověka přichází onen divný stav,
kol prázdných očních důlků fialové kruhy,
depresi zažívá chmurný typograf.
/Typograf/

Jednou se omrzí robota na písmu,
což tak se přiklonit k luciferianismu?
Světlonoš zářící vždycky je hotový,
rozdrtit únavou zduřelé okovy.
/Epitaf/

Texty, jejichž autorem je samozřejmě Štorm,  jsou částečně autobiografické, částečně se týkají dalších person, které s albem mají co dočinění (Voral, Vrana) a částečně oblíbených lokalit principála (Domanín, Indie). Jsou plné sarkasmu, nadhledu, sebeironie, alkoholu i ošklivých představ a Štorm je pojal opět hodně svojsky. Ač má album podtitul „venkovská operetta“, žádný souvislý děj nečekejte. Spíše útržky a stesky stárnoucího melancholika holdujícího alkoholu, trpícího divokými sny, přemýšlejícího o vesmíru i popisujícího vesnickou knajpu či pivovarníka hostícího kumpány pivem vlastní výroby. Ale ani temnota nechybí, třeba představy spícího typografa jsou vskutku děsivé:

Návštěva zde sedí neohlášená
z jejich kápí odkapává šedohnědý sliz.
Ze záhrobí umrlců hrstka prašivá
průměrný věk kreatur těch neuhádl bys.

Ale nejen slovy živ je posluchač, hudebními tóny je třeba potěšit ducha i ucha (smích). A mám takový pocit, že Master´s Hammer překonali očekávání. Strach z druhých Šlágrů byl možná na místě, ale hned první skladba všechny obavy rychle rozptyluje. Zdálky se ozývá tympán, přidává se „zpívající“ kytara i typické zvonivé syntezátory a s nástupem Štormova chrchlotu je jasno – Master´s Hammer se vrátili k black metalu. A ne ledajakému! Ozvěny Jilemnického okultisty jsou patrné z každého tónu, z každého slova, podoba s Mezi kopci cesta je klikatá je nepopíratelná. Domanín pokračuje v nastoleném trendu, je trochu pomalejší a členitější, každopádně skvělý. Pohřební varhany uvozují truchlivou a záhrobní Až já budu… (v hrobě hníti), opět řádně nabroušenou a plnou spousty filigránských vyhrávek kytar i kláves. Štorm ze záhrobí cynicky odříkává závěť pijáka, který touží po hrobě osetém chmelem a ječmenem a o líčení svých opileckých kousků mezi „pozůstalými“. Snad až art rockem načichlý úvod Čertů překvapí, uhlazenější zpěv a kvílivé kytarové party ale do hymnického songu sednou dokonale. Posloucháme-li vinyl, je za námi strana zvaná Clyster – a ta je skvostná!

Druhá strana, Cafileria, začíná experimentální elektronickou Bodhi a v podobném duchu pokračuje i Červené blato. Některé pasáže trochu připomínají Necrocockovy Kaviar Kavalier, některé Štormův projekt Airbrusher, každopádně jsou hůře vstřebatelné a na poslech těžší. Tympan je milým návratem, verše „Kolem kotle Vlasta chodí, na kotli má bafomet“ silně připomínají Kolem kotle z dema The Mass – sice se nevaří lektvar jako v tragédii Macbeth, ale pivo – přesto jsou letité ozvěny ve zpívaných pasážích patrné, byť ty jsou tentokrát ze všech stran moderněji obalené. Po poctě Vlastovi přichází hold Martinovi Vranovi, který svými obrazy album vyzdobil. Refrén „On jest štětce gerojem“ se opakuje 4x (pokaždé s jiným pokračováním) a skladba má dvě zcela odlišné polohy – skočné refrény se střídají s metalovou řeží, vše dokreslují elektronické zvuky a v závěru dlouhé kytarové sólování. Mix prapodivných dechů, indických motivů, píšťal a nakonec… zvonec. Prapodivný Epitaf ukončuje avantgardnější a experimentálnější stranu.

CD navíc obsahuje další 4 songy, z nichž potěší jen znovu nahraná Jáma pekel. Na úvod kvákání žab a poté silně překopaná hitovka, pomalejší sloky, zpomalený refrén, ale kytarové hrátky nechybí… jako kdyby šlo o cover verzi od doommetalové kapely. Naproti tomu Propesko a Fantazie jsou jak z jiného světa, s metalem mnoho společného nemají a zaujmou spíše slovy než muzikou. Syntetická Ganesha Mantra s kvílivými vokály v pozadí a žvatlavými zpěvy v popředí nejprve servíruje dokola omílaný verš „Óm Gan Ganapatyje Namaha“, posléze se přidávají další „nesmysly“, ale že by zrovna tahle mantra disponovala magickým zvukem, který pomáhá léčit psychickou nerovnováhu, uvolnit mysl, zklidnit emoce a otevřít srdce (alespoň takovou definici manter jsem nalezl kdesi na netu)? V mém případě rozhodně nikoliv, na mě tak působí úvodní 4 písně dokonale a dalších 5 z vinylu výborně.

Jak už výše uvedeno, malby jsou dílem Martina Vrany a asi u nich beze zbytku platí, že je otázkou vkusu, zda se líbí, či nikoliv. Můj vkus je jinde... Co mě ale zaráží více, je poměrně strohý booklet CD, ve kterém citelně chybí texty; naopak vnitřní obal vinylu obsahuje i texty ke skladbám, které na LP nejsou… Že by pánové počítali s tím, že každý si pořídí oba nosiče? Nejsem si jistý, že jsou všichni stejní blázni jako já – smích (ale asi jsou, ve svém okolí nevím o nikom, kdo by se spokojil jen s jednou verzí).

Co na závěr? Odpovědi na otázky v úvodu… Návrat roku? Ano. Druhé znevážení slavného jména? Ne. Seriózní materiál nebo zhovadilost? Oboje.