Norské ENSLAVED jsem za poslední roky viděl skutečně mnohokrát. Možná když pominu MISTHYRMING, s nimiž často sdílíme někde pódium, tak je vikinská pětice jednou z mých nejčastěji naživo obdivovaných kapel. Za svou dlouhou kariéru prošla vývojem, který rozhodně nebyl všem fanouškům při chuti, ze syrových blackových vod se posunula do progresivních sfér. Ačkoli v diskografii najdu počiny, které mi úplně k srdci nepřirostly (jmenovat mohu například „Utgard“ z roku 2020), pořád si podle mě borci udržují ohromnou úroveň a hlavně osobité výrazivo. Koncertně jim to navíc vždycky parádně funguje, takže i letošní pražská zastávka byla povinností. Že by ENSLAVED překonali zážitek v podobě přehrání debutové desky „Vikinglidr veldi“ ve slavném Grieghallenu, to jsem neočekával, ale o kvalitní pondělní zábavu se jistě postarat měli.
Na turné Nory doprovodili američtí WAYFARER a Angličané SVALBARD. Tentokrát jsem v případě předkapel šel takzvaně na blind a nedopřál jsem si předkoncertní poslech. Do Futura jsem dorazil krátce před avizovaným začátkem WAYFARER a musím říct, že počet hlav v publiku mě překvapil. Bylo narváno od začátku, což jsem při neavizování vyprodání lístků úplně nečekal. Zaujal jsem pozici vedle zvukaře a sledoval poměrně zábavnou půlhodinku čtveřice z Denveru, která do svého post-blacku přidává příměs divokého západu, umocněnou kytaristou s kovbojským kloboukem. Mimo jiné v kapele působí také bubeník deathových (a částečně také nudně ambientních) BLOOD INCANTATION Isaac Faulk, který se do blastů pustí jen zřídka a spíše valivě posouvá kolos kupředu. Na WAYFARER je asi nejzajímavější právě vliv country, který je kořením jinak poměrně standardního post-blacku, ale poslouchali se velmi dobře a půlhodinka nakonec působila i celkem krátce.
SVALBARD z Bristolu na mě působili jako banda, která vlastně vůbec neví, co chce hrát, a tak prostě hraje všechno dohromady. Najdete tam jasný vliv hardcoru, punku, black metalu, částečně post-rocku a dalších žánrů. Odezvu měla čtveřice v čele se sympatickou Serenou velkou, stejně jako předchozí WAYFARER, u mě to tedy vyhrála první kapela. Zvukově to nebylo špatné, ačkoli o křišťálu mluvit nelze, nicméně na mě to byl až moc velký žánrový mišmaš, kdy solidní blackové sypačky s působivým Sereniným vokálem, ať už rykem, nebo čistým, nahrazovala skočná tupačka, do které se za mikrofonem zapojil kytarista Liam Phelan přesně tím hardcorovým štěkáním, které mi strašně nechutná. Navíc mi přišlo, že se určitý mustr ve skladbách SVALBARD dost opakuje a ke konci poměrně vydatné porce 45 minut už mi přišli jako kolovrátek. Dal jsem to do konce, nebylo to vyloženě špatné, ale žádný velký dojem ve mně čtveřice nezanechala.
Grutleho družina dostala vydatnou porci na zvukovku, čekání bylo dlouhé, ale vyplatilo se. Po majestátním nástupu rozjeli ENSLAVED show za pomoci „Kingdom“ s poslední desky „Heimdal“, na níž navázali hitovkou „Homebound“ z „Utgard“. Nutno říct, ENSLAVED byli tentokrát ve Futuru hodně nahlas, nicméně za mě to celému setu prospělo. Ano, ve výrazných klávesových polohách právě tento nástroj poměrně zastřel zbytek kapely, ale jinak to bylo pořádně nabušené, tak jak se na metalovém koncertu sluší. Grutle byl v ohromné hlasové formě, možná největší, co jsem jej kdy zažil, a s naprostým přehledem si své čisté party dával bubeník Iver Sandøy. Vždycky jsem říkal, že mi u ENSLAVED chybí dřívější klávesák Herbrand Larsen, který se vyznačoval skvělým čistým zpěvem, nicméně Iver byl skutečně ve famózním rozpoložení.
První část koncertu byla věnována novějším skladbám, takže dále zazněly „Forest Dweller“, „Sequence“, která podle mě naživo až tak skvěle nefunguje, a naopak vynikající „Congelia“. Kapela byla v opravdu skvělé náladě, Arve Isdal kytarou házel jak největší rockstar, Grutle občas něco zahlásil, celý večer příjemně plynul. A to teprve byl čas na vrcholy setlistu. Nejprve ENSLAVED zabrousili k titulní skladbě z „Ruun“, aby následně, jak už je u nich zvykem, zahráli pár věcí z „Below the Lights“, a to „The Dead Stare“ a skočnou „Havenless“, kterou provázelo klasické „runové“ rozestavení kapely. V této fázi koncertu se definitivně potvrdilo, že ENSLAVED opět vládnou, a narvané Futurum jim zobalo z ruky.
Úvodní část kapela zakončila titulní „Heimdal“ z poslední desky, která naživo zněla skoro sludgově, chvílemi meshuggahovsky, skvělá proggy záležitost. Kdyby ale ENSLAVED opustili pódium zhruba po hodině, fanoušci by nadšením neoplývali. Na pódium se nejprve vrátil Iver a prezentoval se bubenickým sólem, které bylo fakt dost zbytečné. Žádnou velkou ekvilibristiku nepředvedl, spíše šlo o rozezpívávání publika, a to prostě u ENSLAVED potřeba není. Naštěstí to trvalo krátce, po návratu Grutle s humorem sobě vlastním představil kapelu s výpomocí jmen českých či československých skokanů na lyžích. Takže Ivar Bjørnson se na chvíli stal Pavlem Plocem, Arve zase Jakubem Jandou... no až se nakonec oklikou borci dostali ke Grutlemu jakožto Janu Husovi.
Po vtipné vložce se ENSLAVED vytasili s dalšími dvěma skvosty, a to hitovkou „Isa“, skrze kterou jsem před 20 lety bandu objevil, a na závěr klasikou Allfǫðr Oðinn. Koncert trval hodinu a půl, ale musím říct, že bych si klidně ještě něco od pětice dal. U ENSLAVED se těžko srovnávají koncerty verdiktem lepší/horší, protože každý je dost odlišný zejména zaměřením setlistu. Bylo to ale opět skvělé, zábavné, naprosto přirozeně plynoucí.
