Ahoj Michale! K Panu Lynxovi se dostaneme hned v další otázce, tuto bych rád věnoval osobě Michala Skořepy. Jaká je tvá hudební minulost? Vnímáš fakt, že rodiče mají k hudbě velice blízko, jako zcela určující pro tvé další směrování?
Ahoj! Hele, jo. Narodil jsem se do umělecký rodiny a buď jsem už jako čtyřletej byl branej na Dona Giovaniho do Stavovskýho divadla na mámu, která tehdy byla operní sólistkou Národního divadla, anebo jsem byl obklopenej vůní olejových barev a obrazama táty, kterej byl kromě malíře rovněž operní zpěvák jako máma. Takže otázkou u mě nebylo, co bych měl dělat, ale spíš co dělat dřív. Odmala to tedy bylo výtvarno i muzika. Nikdy jsem se nenudil, konstantně jsem něco vytvářel a bylo pomalu jedno, v jakým oboru člověk tvoří, hlavně že tvoří. Vystudoval jsem později konzervatoř na jazzový a klasický piano, do toho namísto cvičení etud hrál grunge na kytaru a oddělával si falset na řvaní songů od NIRVANY. Zároveň s tím jsem od devatenácti točil kapelám videoklipy na klíč a kreslil obaly na desky a merch. Ve dvaadvaceti jsem pak zpíval Ježíše a Jidáše v Jesus Christ Superstar s Kamilem Střihavkou a Bárou Basikovou, později hostoval s PRAŽSKÝM VÝBĚREM a vedle toho měl post-grungeovou kapelu STROY s Milošem Meierem, se kterou jsme natočili tři desky, z čehož jednu v Los Angeles s Producentem Alainem Johannesem (Chris Cornell, QUEENS OF THE STONE AGE, ELEVEN, Mark Lanegan). Produkoval jsem desky několika kapel, především poslední desku WOHNOUT „Huh!“ a spoluprodukoval „El Presidento“ od KABÁTU. To všechno mě obrovsky bavilo a baví i nadále a zvládám to právě proto, že mě nabíjí barevnost a různorodost každý tý jedný věci, do který se pustim. Sice občas snídám místo večeře, ale nemůžu si stěžovat.
Kdo je to vlastně Pan Lynx? Alter ego Michala Skořepy, nebo spíš kostým či maska, které dle vlastní libovůle nasazuješ?
Těžko to házet do slov, ale pokud to někoho zmate, stojí to za pokus, protože zmatek je často prvním krokem na cestě, kterou je třeba se vydat... Alespoň u mě to tak bylo. Pan Lynx je moje vnitřní zvíře, konkrétně rys. Je kreslenej, protože mě baví kreslit. Je to pro mě hlas intuice, potažmo prostředník duše. Moje skutečný já přitom není ani Lynx, ani Michal, pokud se ptáš na tohle. Michal je svým tělem a egem spíš vehikl pro duši a tím pádem je spíš alteregem Pana Lynxe než naopak. Dalo by se říct, že Pan Lynx je průvodcem Michalovo vnitřním lesem. Jedná se o les Michalova života, potažmo životama nasbíranýho balastu, neboli stínů, který je třeba, aby uviděl. Hlubinou tohohle pomyslnýho vnitřního lesa ho vede právě k jeho duši a jejímu záměru, kterej si tady skrze Michala sama dala, což může být vlastně i projití cesty samotný. I proto se debutová deska, kterou jsme spolu upekli, jmenuje „Kdo se bojí, musí do lesa“. Je to celý vlastně akt rovzpomenutí se, co jsem si tu jako odštěpek kolektivního vědomí chtěl vyzkoušet, naučit se, nebo vykonat. Michal jsou ruce a Lynx hlídá, aby si ty ruce dodaly odvahy nepřekážet intuici a chuti duše se projevit a zakusit tak vědomí sebe sama. Konec ezookénka.
Kdy Pan Lynx poprvé vykoukl na světlo světa a jak dlouho ti trvalo, než prapůvodní snění dokráčelo k dnešní rozzářené realitě?
Je krásný, když mluvíš o mojí dnešní realitě jako o rozzářený, protože to tak opravdu je. Myslim, že je to proto, že si muzika Pana Lynxe dovoluje zaobírat se temnotou. Pan Lynx za mnou přišel před cca pěti lety a od tý doby makáme, nebo lépe řečeno hrajeme si.
Zaměříme-li pozornost na lyriku alba, nemohu odehnat dotěrnou otázku, zda jsou texty, které poslouchám, výtvorem tvého civilního já, nebo je potřeba jakéhosi „převtělení“ v Pana Lynxe?
Převtělení zní sexy, ale je to opravdu jen vnitřní hlas, kterej má každej. U mě má podobu kreslenýho napůl mě a napůl rysa s kloboukem a sáčkem. Od chvíle, co jsem se na něho naladil, jdou mi ty český texty mnohem snáz, protože vlastně nemám na výběr. Nějak mě to najednou vůbec nepouští do angličtiny, na který dřív stála muzika mojí předchozí kapely STROY. Čeština je nebezpečnější, což mě baví a zároveň je fakt, že z nějakýho důvodu jsem se narodil v Čechách a dostal tuhle mateřštinu, a tudíž je to hozená rukavice, kterou jsem nějakej čas kopal pod stůl, ale od chvíle, co jsem jí zvednul, je to mnohem smysluplnější jízda.
Mohli bychom se zastavit postupně u každé z devítky písní a krátce pohovořit, o čem vyprávějí příběhy ukryté v textech a jak se rodily po stránce hudební?
„Cililynx“:
„Cililynx“ je vlajkovou lodí zvuku Pana Lynxe, což je v kostce kontrast janáčkovskýho piana, špinavých stonerových kytar a zpěvu syna operních pěvců, co má radši grunge. Je vhodnou vstupní branou pro muziku Lynxe jako takovou a i proto otevírá desku. Textově je o tom, kdo je Pan Lynx a co má se mnou za lubem.
„Klidorys“:
Tahle věc vznikla ve sprše od textu. Když mě napadl hlavní popěvek, čapnul jsem cigarbox, což je můj milovanej nástroj a složil prakticky celou její první část. Druhá část je v kontrastu s lehkostí tý první záměrně vyhrocená megalomanie postavená na humoru jako ta první, ale s přidaným spodním proudem, kterej otevírá věci, kvůli jejichž intenzitě v ten moment nemálo lidí „Klidorys“ vypne. Textově jde vlastně opět o cestu do lesa, ovšem na vlně sexuální energie, která je rovněž tvůrčí, hravá a barevná, ale často i docela fičák, protože s ní vyplouvají napovrch věci z hlubiny.
„Na dně postele“:
Tahle věc je jako jediná stará jedenáct let a dlouho jsem si jí šetřil. Je o tom, když vás holka pustí jen někam a nemožností naplnit potenciál spojení visící ve vzduchu, vás ponechá ve vzuchoprázdnu, tedy deliriu, kdy vedle ní ležíte v posteli se stožárem, probdíte tak celou noc a máte možnost si položit nemálo otázek.
„Výlety do temnoty“:
První single. Výlety do temnoty by se daly nazvat jako „hádala se duše s egem“. Je to opět o potenciálu temnoty pomoci člověku sebrat zodpovědnost za rozsvícení vlastní světla v sobě sama. Doba stojí na vnějšku a světla je všude kolem hromada, akorát jde o neon a ne světlo skutečný. Pokud závisíme na světle vnějším, jsme v háji, když někdo vypne proud. Doba si obecně koleduje o blackout, aby se lidi museli uvnitřnit a projít vlastní tmou. Přitom by blackout nemusel nastat, kdyby se každej individuálně odvážil na vlastní výlet do temnoty. Tak jako tak čeká všechny a není to špatně.
„Parawolizovanej“:
Feat s klukama z WOHNOUT. Věc o tom, že strach je iluze, kterou si sami ordinujeme coby zkoušku. Vnitřní šelma, kterou sebe sama paralyzujeme, namísto toho, abysme jí pohlédli do očí a nechali se nabít její silou.
„Pan Pyroman“:
Tahle věc vznikla v šest ráno v posteli s akustikou. Byl to ten moment, kdy zpíváte tak potichu, abyste nevzbudili svět. To samý ráno jsem jí složil, otextoval i z většiny natočil. Hraje v ní jako host na bezpražcovou basu Milan Cimfe, kterej spolumíchal a masteroval celou desku. Významově může být o tom, jak je dnešní člověk odpojenej od přírody a přirozenosti natolik, že si neuvědomuje, že pálením stromů pálí sebe sama.
„Proč se máš?“:
Tahle věc vznikla na desku jako poslední a je v podstatě opět o tom uvědomit si, že to máš všechno v rukou sám. Na jejím konci hraje sólo můj skvělej kámoš a zároveň člen kapely Pana Lynxe Honza „Lichťa“ Lichtenberg. Lidi obecně říkají, že je to song spíše pozitivní a že je dost nabíjí. V kostce jde o zdravý nasrání se a vytažení sebe sama na světlo.
„Kdo se bojí, musí do lesa“:
Text refrénu a následně muzika v týhle věci byly to první, co pro Pana Lynxe kdy vzniklo. Po čtyřech letech jsem do ní zlanařil jako hosty Michaela Kocába a Michala Pavlíčka, což je mokrej sen. Původně tu byl nápad nechat v ní zazpívat česky americkou legendu Marka Lanegana, na kterýho jsem měl lano od Alaina Johanesse, což byl jeho dvorní producent, ale v období, kdy jsme o tom jednali, Mark bohužel zemřel. Osud tomu asi chtěl, aby tak došla zhmotnění ta skrytá esence PRAŽSKÝHO VÝBĚRU, která nejen v tomhle songu, ale celkově v muzice Pana Lynxe kdesi dřímá. Protože ano, oba výše zmínění pánové jsou pro mě nekonečnou inspirací, jak v muzice tak i v tom, jak se „toho nebát“.
„Katedrála“:
Můj oblíbenej archetyp komplikovaný elfky v sobě neslo víc holek, se kterejma jsem kdy chodil, ale jedna tomu kralovala a tudíž mě inspirovala právě ke „Katedrále“. Píseň je v podstatě o tom, že všechny ty různý vztahový nedorozumění vyvřou v moment, kdy kořeny lesa rozbijou na popud duše naší egem vystavěnou katedrálu a ke slovu se dostane láska a ne drama, který se za lásku často vydává. V takovým stavu vědomí už je jedno, jestli nás smete atomovka, nebo cokoliv jinýho, protože přesahujeme vibraci, na který se to děje. Nejsem tam, ale rád bych se tam dostal. A věřím, že právě touhle cestou mě vší toliko potřebnou temnotou Pan Lynx vede. To se mám!
Zlehka jsme téma hostů naťukli už v telefonickém rozhovoru a rád bych se k němu teď vrátil. Musí ti být jasné, že se objeví hlas, který ti bez obalu vmete do tváře cosi o kalkulu a přitáhnutí pozornosti. Já se touto cestou vydávat nechci, protože například píseň titulní, kde se objeví Kocáb s Pavlíčkem, patří bez debat k mým nej. Presto, dokážeš se vžít do role obhájce a své hosty protivnému rýpalovi vyargumentovat?
Já miluju spolupráci s lidma. Prolínání světů. I proto rád produkuju desky a dělám videoklipy pro ostatní. Ten dotyčnej, koho oslovim s Lynxem ke spolutvorbě, je jako specifická barva, o kterou si říká obraz, kterej právě maluju, anebo je to barva, která mě k namalování obrazu inspiruje. Je jedno, jestli je to legenda, nebo někdo, koho tolik lidí nezná, ale dá kýžený věci magii, kterou potřebuje. Kdybych chtěl využívat jmen, abych Lynxe někam dostal, musel bych mít celkově jinou filosofii, než mám a s takovou by od podstaty Lynx vypadal a zněl jinak. V šuplíku mám 11 let práce na hudebním filmu, kterej stál na tom, že jsem v něm napsal songy na tělo hromadě lidí z naší scény, takže jak říkám, rád spolupracuju. Featy obecně chci s Lynxem spojovat i nadále a moc se na to těšim. Nemít tohle zapotřebí je pro mě jako nemít zapotřebí bejt hravej a zvídavej. Procházku lesem si umim užít jak sám, tak ve společnosti.
Něco z tvých nemálo činností, jimiž se zabýváš, je zmíněno v recenzi, něco zmiňuješ sám v úvodní představovací otázce. Najde se mezi nimi ta, o které můžeš mluvit jako o hlavní, kterou ostatní doplňují, nebo si je držíš plus minus v rovnováze?
Každá tvůrčí věc, kterou dělám, je v momentě svýho odehrávání se natolik zabetonovaná v přítomnosti, že na ní nic dalšího nemá.
Když pohlížím na krásnou grafiku luxusní edice alba „Kdo se bojí, musí do lesa“, nebo animace ve videoklipech, nabízí se otázka, jestli Pan Lynx neplánuje tuto stránku věci trochu více rozšířit a vrhnout se na komix nebo animovaný film?
Plánuje. Chtěl jsem vytvořit projekt Pana Lynxe tak, abych si mohl dloooouho hrát. Ta nevyčerpatelnost je v něm na všech frontách, jelikož jeho podstatou je, že kdybych měl strach začít malovat olejem, Pan Lynx řekne, že je to přesně to, co bych měl zkusit. Kdybych chtěl udělat desku pro smyčcovej kvartet, pan Lynx je all in. Takže hranice neexistujou ani pro výtvarnou, ani pro hudební stránku. V pocitu týhle zábavně nebezpečný nevypočitatelnosti bych rád držel kohokoliv, kdo Lynxovi dává pozornost, včetně sebe.
A propos videoklipy, geniální propojení reality s animací. Máš v tomto odvětví vzor hodný následování?
Těch vzorů je hodně. Co do atmosféry miluju třeba Karla Zemana. „The Wall“ od PINK FLOYD. Jinak mám celkově rád zatuchlost devadesátkových videoklipů, tam bych nevěděl ani kam sáhnout dřív. Pojí je určitej druh klišé, který mě prostě dělá doslova fyzicky dobře.
Co chystá pro Pana Lynxe rok 2024?
Je toho hodně, ale hlavně chceme hrát! Koncerty příbývaj, tak věřim, že zavítáme všude možně a přivezeme merch starej i novej, jelikož už mě zase svrbí ruka a chystám se něco načmárat!
Velký dík za bezvadné popovídání a oběma přeju budoucnost plnou výzev a spokojenosti!
Děkujeme oba za bezvadné vyzpovídání!
