Každá deska švédských MARDUK je očekávána s velkou vážností. Přece jen, od legendy očekáváte, zda dostojí svému jménu, již více než tři dekády brazdícímu black metalovou scénu. V poslední době kapela ubrala na intenzitě vydávání nových desek, odstup od předcházejícího počinu „Viktoria“ je pětiletý. Za mě možná dobře, protože od přelomu prvních dvou dekád tohoto tisíciletí se desky MARDUK pohybovaly po sinusoidě. Zatímco „Wormwood“ (2009) mi s odstupem přijde jako výborná deska, následující „Serpent Sermon“ (2012) značila změkčení, výrazně větší melodično, ale skladatelsky trochu sucho. O tři roky později mě Švédové absolutně rozsekali válečným albem „Frontschwein“, které řadím v bohaté diskografii skupiny velmi vysoko, aby za další tři roky přišli s nemastným a neslaným materiálem v podobě „Viktoria“. V návaznosti na tento systém by se dalo očekávat, že novinka „Memento Mori“ opět vyšvihne kariéru MARDUK nahoru. A stalo se.
Zatímco „Viktoria“ byla taková produkčně očištěná, nicméně energii postrádající sázka na jednoduché kompozice, „Memento Mori“ se vyznačuje mnohem špinavějším zvukem. Produkci možná malinko schází tah na branku a některé činely nezní úplně dobře, takové to klasické šustění, zatímco kopáky by zasloužily trochu vytáhnout. Nicméně k samotné hudbě MARDUK se i takový sound hodí mnohem více než nablýskaný a navoněný. Naopak velmi dobře je ošetřena basa, která má lehce naboostřený, ale zvonivý zvuk. O produkci se postaral Magnus Andersson alias Devo, dřívější dlouholetý baskytarista a v počátcích také kytarista MARDUK, který si v roli hosta zahrál i na novince.
Oproti předchozí desce je sestava MARDUK poměrně obměněna a dá se také říci okleštěna. Fredrika Widigse za bicími nahradila naprostá bestie Simon Schilling, dřívější bicman BELPHEGOR, který je regulérně jedním z největších sypačů současnosti. To ostatně mohli loni vidět i návštěvníci Brutal Assaultu, kde to po půlnoci MARDUK absolutně rozsekali. Švédové nyní na fotkách vystupují jako trio, kromě Simona tedy samozřejmě zůstali vlastníkem nejshnilejšího blackového vokálu Mortuus a kytarista Morgan. Kromě Deva si na basu na „Memento Mori“ zahrál i Mortuus. Oficiálně jsou MARDUK bez basáka od loňského jara, kdy vyhodili Joela Lindholma poté, co vylitej zahajloval na jednom z koncertů v Anglii.
O tom, že proti „Viktorii“ MARDUK opět řádně zhrubli a zhmotnili agresi, svědčí hned start desky, kde se po šlapavém „jakoby“ intru okamžitě rozjedou neurvalé sypačky a Mortuus začne kázat. A také se začne hned ukazovat, že nám MARDUK tak trochu „funeralmistovatí“. Právě FUNERAL MIST jsou projektem mistra Mortuuse, zde se zvoucího Arioch, a na novince MARDUK je jejich feeling znatelný. Rostén se totiž na „Memento Mori“ výrazně podílel skladatelsky a leccos si do válečné mašinerie přenesl. Dokladem budiž i titulní skladba, kde kytarové party tvořící předěly odkazují na outro skladby „Sun of Hope“ z debutu FUNERAL MIST „Salvation“.
Ačkoli by šlo „Memento Mori“ obecně popsat jako nesmírně nasypané, takřka neustále dopředu se valící album, není to taková celostopážní rychta, jako v případě slovutné „Panzer Division Marduk“. I při té nabušenosti se najde prostor na šlapavou neurvalost „Heart of the Funeral“, na pohřební náladou protkanou „Shovel Beats Sceptre“, kde je Rosténův hlas mimořádně (vhodně) odpudivý, lehkým industriálnem okořeněnou „Year of the Maggot“ nebo závěrečnou táhlou záležitost „As We Are“, která asi nejvíc nechá připomenout právě na FUNERAL MIST. Pak máme na „Memento Mori“ už ty zmiňované rubačky, ať je to singlovka „Blood of the Funeral“, kterou v závěru opepří skvěle zakomponované dechy, „Coffin Carol“ nebo „Red Tree of Blood“, které by se daly popsat jako klasické mardukovské skladby v dobách, kdy je kapela ve formě. A když se v „Marching Bones“ na začátku jebne do basy, také to pořádně zabíjí.
Když kapela po více než třiceti letech existence přijde s počinem, který obsahuje deset skladeb a všech deset se pyšní nadstandardní kvalitou, občas se vyznačí jistým atypismem, ale v základu dá vzpomenout na nejlepší roky kariéry, pak nelze než hodnotit výrazně pozitivně. MARDUK se ukázali v obrovské formě. Vidím to na souběh toho, že se skladatelského žezla více ujal Mortuus, možná i personální obměna přinesla do kapely svěží vítr, stejně jako větší pauza mezi studiovkami a neskutečný počet koncertů v tomto období, z nichž některé se odehrály na počest devadesátkových alb formace. Jediné, čemu se na „Memento Mori“ dá něco vytknout, je již zmíněná produkce, nicméně ti z nás, kdo milují takové „Plague Angel“, které je zvukově dost hrozně ošetřené, ale kompozičně neuvěřitelně nabité, si jistě zvyknou a budou novinku uctívat. MARDUK válí a věřím, že to předvedou i naživo. Opět se totiž vydávají na našlapané evropské turné a dvakrát při tom neminou Česko – 4. dubna zahrají v pražském Futuru, na prvního máje pak v Uherském Hradišti.
PS: Mortuus je nejlepší vokalista MARDUK.
Seznam skladeb:
- Memento Mori
- Heart of the Funeral
- Blood of the Funeral
- Shovel Beats Sceptre
- Charlatan
- Coffin Carol
- Marching Bones
- Year of the Maggot
- Red Tree of Blood
- As We Are
Čas: 41:56
Sestava:
- Daniel „Mortuus“ Rostén – zpěv, basa, kytary
- Morgan Håkansson – kytary
- Simon „Bloodhammer“ Schilling – bicí
- Magnus „Devo“ Andersson – basa
- Joel Lindholm – basa
- LG Petrov – vokál (10)
